Terorista v našem pokoji? Už asi ano.

Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými

pro rádobygangstery s kalhotami na půl žerdi a IQ maximálně 75, přiklátilo podivné individuum, pozdravilo „Yo, bruv, wassup?“ (něco jako „Co je, vole?“) gangsterskou středoatlantičtinou (to je jazyk, jakým se v Londýně dorozumívá spousta budižkničemů, kteří se snaží, se střídavým úspěchem, napodobovat gangstery z amerických ghett) a cpalo se dovnitř.

Než stačil K. zareagovat, vtrhlo individuum do chodby, a zatímco si nenuceně zapalovalo tlustý joint nacpaný obzvlášť smradlavým skunkem, vysvětlilo mu, že nemá kde bydlet. A chtělo by se zase nastěhovat do pokoje, kde před lety bydlelo, k čemuž mu K. musí dopomoct. Hned teď.

V tom okamžiku K. pochopil, s kým má tu čest. Individuum, které k nám po dobrých pěti letech tak nečekaně zavítalo, nebyl nikdo jiný než – Příšerný Somálec.

Příšerný Somálec bydlel v našem pokoji před námi a neudělal si v domě dobrou pověst. Proslýchalo se, že co nebylo zabetonované, to ukradl, a co zabetonované bylo, to rozflákal. Díky němu z baráku zmizely dvě mikrovlnky – majetek jiných nájemníků, těžká vana byla vytržená ze zdi, takže se v ní dlouho nedalo sprchovat, a všichni nájemníci, kteří hodlali vařit ve společné kuchyni, si museli zajistit kredence půlkilovým zámkem, aby jim z nich Příšerný Somálec nevyžíral proviant, protože vylomit nebo roztřískat obyčejné zámečky byla pro Příšerného Somálce či jeho kumpány hračka.

Nezažili jsme to na vlastní kůži, ale hrůza, která se objevila v očích našich tehdejších spolunájemníků, jakmile se někdo zmínil o bývalém obyvateli našeho pokoje, nás přesvědčovala, že to musel být fakt dáreček.

Náš bytný Rob po jeho odchodu (zmizel, pokud vím, dobrovolně poté, co několik měsíců neplatil nájem) nechal náš pokoj vymalovat – hodně horkou štětkou, ale přece jen – a vyměnil nábytek. Dovedu si představit, jak asi vypadal ten, co v pokoji zůstal po Somálci. Sifon našeho umyvadla byl ucpaný, dokud jsem z něj nevytahala přehršel zpuchřelých kondomů. (Řekla bych si: no, aspoň že praktikoval bezpečný sex, jenže mi už před lety zákazník v taxíku, sociální pracovník, který o tom jistě věděl svoje, objasnil, že „tihle chlapečkové“ nepoužívají kondomy proto, aby ochránili sebe i ostatní před pohlavními chorobami nebo nepřivedli děvčata do neštěstí – takové věci jim jsou fuk. Navléknou si ochranu, pouze když souloží kamaráda do řiti, aby se jim ten otvor neekloval.)

V jednom skle dvojitého okna máme dodnes díru ve tvaru komety – to je taky odkaz Příšerného Somálce. Kamarádi mu běžně házeli do okna kameny, aby ho upozornili na svou přítomnost, a jeden se rozpřáhl víc, než bylo zdrávo.

Zkrátka: byli jsme rádi, že je bývalý nájemník pryč, a vůbec by nám nevadilo, kdybychom tuhle legendu nikdy nespatřili živou.

A on teď hulí skunk v naší předsíni, oklepává popel na koberec a vysvětluje K., že on v tomhle baráku kdysi bydlel, a tudíž má větší právo než my všichni ostatní v něm bydlet zase.

K. se na něj mile usmíval (on to snad ani jinak nedovede) a lhal. Lhal statečně. Řekl, že číslo na Roba nemá, je mu líto, a kde má kancelář, to taky netuší. Ne, Rob nikdy nechodí do baráku.

Příšerný Somálec – vychrtlý, shrbený tvor zhruba šesta- nebo sedmadvacetiletý a tak smrdutý, že to ani skunk nepřebil – měl, jak se zdálo, jen dvě polohy osobnosti: jednu gangsterskou, přidrzle kamarádskou, jako by všichni lidé, anebo aspoň všichni černoši, byli automaticky jeho kumpáni, a druhou nasranou, řvoucí, vyhrožující.

Mezi těmihle polohami neustále přepínal a – střídavě spiklenecky a rozhořčeně – vysvětloval K., jak se věci mají.

Zahi (jak mu budu říkat) je hrdina! Už před pár lety odjel do Sýrie – odjel tam bojovat („Je ti to jasný, kámo? Bojovat!“) – a teď, když je zase tu, potřebuje svůj dům. Svou základnu. Moh by mu vyprávět („Jo, to bych moh, kámo!“), ječel a mával rukama, čímž smrad ze skunku distribuoval rovnoměrně po celém baráku.

Sledovala jsem to z patra přes zábradlí a nebylo mi dobře na duši.

K. se nakonec Příšerného Somálce zbavil tím nejprostším, nejbanálnějším způsobem, co znám. Vybídl ho totiž, ať mu tu nechá číslo, a on – K. – se Roba pozeptá. Určitě se něco najde! K. to zařídí.

Trik, který prokoukne i jedenáctiletý, ale na Somálce zabral. K. mu podal tužku a cár papíru a Somálec s bolestným soustředěním vyspeloval své jméno a k němu telefon. Ještě mu prozradil, že ho najde v internetové kavárně, co vlastní jeho „brácha“. A vysvětlil mu, nepříliš srozumitelně, jak se tam dostane.

K., mírně otřesen, ale s pocitem vítězství, zaklapl za Příšerným Somálcem dveře.

„Takže tu před náma bydlel terorista,“ poznamenala jsem.

„Už to tak vypadá,“ povzdechl K. Nemuseli jsme mudrovat nad tím, na které straně asi bojoval. Pokud tedy skutečně v Sýrii byl. Pokud tam nebyl a kecá, stejně to vypovídá hodně o tom, s kým se přátelí a v jaké společnosti se pohybuje.

Neřekla jsem K. ani slovo, ale vzala jsem si od něj popsaný papírek. Internetovou kavárnu, o které mluvil, shodou okolností dost dobře znám.

Pak jsem počkala dva dny. Za dva dny, usoudila jsem, Příšerný Somálec na setkání s K. zapomene, rozhodně si ho nedá dohromady s případným policejním zátahem. Načež jsem nasedla na autobus a vydala se hledat telefonní budku – v našem okolí už značně prořídly. A já hodlala, v rámci možností, zůstat inkognito.

A tak jsem poprvé v životě někoho udala. Řekla jsem profesionálnímu hlasu všechno, co vím, specifikovala jsem, co všechno nevím, a nadiktovala mu Somálcovo jméno (jistě, může být smyšlené, ale nemusí), číslo mobilu a adresu internetové kavárny, kde prý se vyskytuje. Hlas mi poděkoval.

Tím to prozatím skončilo. K., kterému se zprvu vůbec nelíbilo, že jsem zkontaktovala „autority“ (je ten typ, co všechny problémy radši řeší sám), nakonec usoudil, že to byl správný tah. Když on nebo já nic nenahlásíme, kdo jiný to udělá?

Sice se už asi nikdy nedozvíme, jak to dopadlo (musela jsem K. svatosvatě slíbit, že nebudu ani hlídkovat u internetové kavárny, ani se poptávat ostrých hochů v sousedství, jestli někdo Zahiho zná), ale i tak z toho máme dobrý pocit. Možná je Zahi pouhý pitomec toužící po násilí, fungl nových teniskách, nadupaném mobilu a obdivu svých kumpánů, jakých je tady spousta, ale možná  je skutečný „islámský bojovník“. Podle toho, co jsem slyšela a četla o typu debilů, kteří se s britským – francouzským, německým, holandským – pasem vydali řešit své mindráky na Střední východ, se mi zdá, že Zahi tomuhle typu dost přesně odpovídá. Vykořeněný blbeček bez zájmu o cokoliv, zato s hlubokou nenávistí k západní společnosti, kde vyrůstal, naplněný přesvědčením, že mu svět cosi dluží, a bez mravního základu. Věčně zfetovaný nebo aspoň napitý a – vlastně – chudák.

Co k tomu ještě říct? Už asi nic. Tenhle příběh je bez pointy. Tak jako životy lidí Zahiho druhu.