A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…

21. 07. 2016 9:15:00
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly

mě ohmatávat. Byly to trhovkyně, zvyklé halekavě vychvalovat své zboží a poradit si s každým, kdo kradl či moc smlouval, a tak se vůbec nestyděly. Zkoumaly mě jako obzvlášť pozoruhodný plantain či hlízu jamu, na kterou je přece taky nutné poklepat kloubem prostředníčku, aby si mohly být jisté, že není nahnilá.

Trhovkyně samozřejmě už teď věděly, že se mnou není vůbec nic v nepořádku – moje barva se jim nesmírně líbila a několik z nich žebronilo, ať jim udělám dítě. Ten požadavek mě trochu vyděsil, dokud mi K. nevysvětlil, že se po mně nechce nic víc, než abych na ně myslela a jaksi spirituálně zaonačila, aby se mi jejich příští děťátko podobalo – hlavně barvou, jak jinak.

Když si jedna obzvlášť odvážná skutečně naslinila prst, pokusila se ze mě setřít bílou barvu a křičela nadšením nad svým neúspěchem, rozpomněla jsem se na dávné cestopisy, ve kterých se domorodci snad ve všech koutech světa seběhnou kolem bílého objevitele, nasliní prsty a třou. Není to nádhera, že tohle můžu zažít – doslova – na vlastní kůži? Ještě na začátku 21. století! Když jsme odcházeli, předloktí jsem měla poněkud oslintaná, ale pocit objevitelství stál za to. V Benin City už od 60. let bělochy neuvidíte. Pár jich učí na Beninské univerzitě, ti ale prý jezdí do práce v autech se začerněnými skly, aby nebyli tak nápadní, a na tržiště za ně chodí služka.

Ohmatávání lidí jiných ras ovšem neprovozují jen černoši. V Thajsku je zvykem jemně – i méně jemně – štípat bělochy (i černochy) do paží, a jsou-li ochlupeni, tahat je za chlupy. Pokud vím, provozují tuto činnost zásadně lidé stejného pohlaví – chlapi ohmatávají chlapy, ženské ženské. U prostitutek to samozřejmě neplatí, ale to už je jiná situace.

Překvapil mě příběh britského pilota z druhé světové války: jeho letoun sestřelili nad Francií a z celé posádky přežil jen on. Absurdně mu v tom prý pomohla právě jeho nezvykle hnědá barva: byl to britský občan z Jamajky. Francouzští venkované se o něj skvěle starali, ukrývali ho před Němci, dělili se s ním o potraviny, kterých sami mnoho neměli – a řičeli nadšením, když promluvil francouzsky: byl dobrý na jazyky a rychle se řeč naučil. Ani po dlouhých měsících je nepřestalo bavit sahat mu na vlasy, stírat z něj prstem barvu a divit se.

K. mě před lety přivedl do oblasti, kam bělošská noha... no sice už delší dobu nekráčí, ale za koloniálních dob jich tam kráčívala spousta. To mně se před pár dny povedlo ho přivést na místa, kam černošská noha nejspíš skutečně nikdy nevkročila.

Jeli jsme totiž autem ze Slovenska na Ukrajinu.

Bylo to v rámci Měsíce autorského čtení (tímto ještě jednou děkuji nakladatelství Větrné mlýny, které tuhle megaakci organizuje), a tak jsme měli auto se řidičem – prostě paráda. Řidič, Ukrajinec, už cestu znal a věděl, s jakými protivenstvími se asi setkáme. Nejhorší byl přechod hranic z poklidné EU do... země, ve které se válčí. Může to trvat dvě hodiny, říkal, anebo taky čtyři, anebo taky šest. Imigrační i celní úředníci svou práci berou vážně: stačí fronta dvaceti, třiceti aut – a všechno se děsně protáhne.

V hraničním prostoru se nesmí vystupovat z auta, pokud vás k tomu nevyzve pasový úředník či ozbrojená pohraniční stráž. K. seděl vzadu v autě, ve stínech, a nebylo ho vidět. A tak všichni jen vydechli údivem, když se najednou zjevil u boudičky, ve které seděla pasová úřednice.

Ta si od něj, jak očarovaná, vzala doklady a čtvrt hodiny zírala střídavě do pasu a na K. Šestkrát pas osvítila UV lampičkou a šedesátkrát prohlédla proti světlu. Byl to biometrický pas, bylo by snadné ověřit si, že není falešný – to by tady ale museli mít čtečku. Co teď? Dáma odložila pas a začala se K. na všechno vyptávat. Ukrajinsky. K.-ova univerzální slovanská řeč, kterou obvykle nazývá čeština, na tenhle výslech nestačila.

Nemyslím, že byla pasová úřednice rasistka jakéhokoli druhu. Jen ji přítomnost temně čokoládového občana dočista vyvedla z míry. Netušila, co si s ním počít. Cestoval na český pas – pas občana EU –, ale měl hodně nezvyklou barvu. Trčeli jsme u boudičky nejmíň hodinu a za námi se dloužila fronta, zatímco ta nešťastnice volala všem vedoucím a nadřízeným, aby se poradila, jak situaci vyřešit.

Mezitím K.-ova pouhá přítomnost vyvolala na hranicích menší vzpouru. Občané, až dosud poslušně čekající v autech, až na ně dojde řada, začali z aut houfně vylézat a pořádat turistické výpravy směrem ke K. Napřed šli odvážní otcové sondující půdu, za nimi vykukovaly matky pevně třímající své děti za ruce. Kolem K. se brzo utvořil kruh čumilů, a když ho stráž rozehnala, utvořil se zas. Ti nejodvážnější šli až ke K. a tak trochu do něj vrazili. Ne, nechtěli mu ublížit – jen se ho toužili aspoň trochu dotknout. Nasliněným prstem ho nikdo nezkoumal, ale pár si jich viditelně užívalo jeho exotické blízkosti.

Přivedla jsem K. na místo, kam černá noha, jak se zdálo, skutečně dosud nevkročila.

Kdyby si pasoví či celní úředníci chtěli přivydělat, stačilo zavřít K. do klece a za padesát eurocentů ho ukazovat zájemcům. Přejetí prstem po předloktí by stálo jedno euro a povískání ve vlasech dvě... Kolik by stálo polaskání po vyšpulené prdelce, to si vůbec netroufám odhadnout.

Ovšem všechen čas, který jsme díky K.-ově čokoládovosti ztratili cestou tam, nám jeho čokoládovost vynahradila druhý den cestou zpátky. Byla podobná denní doba, personál byl tentýž – a na K. všichni už zdálky mávali. Zvedli pro nás závoru v pruhu pro diplomaty a na Slovensko jsme projeli v rekordním čase.

V kosmopolitních Košicích se kolem K. kruhy zvědavců netvořily. Ale servírka v hospodě, kde jsme si před odjezdem dali pivo a něco k zakousnutí, na K. zamilovaně hleděla a bylo jasné, že ji svrbí prsty touhou trochu si ho ohmatat. Nabídli jsme jí, že jestli chce, smí si mu sáhnout na hlavu. Pohladila zbožně jeho vlasy, jako by to byl vzácný koberec, a zapomněla nám započítat čtyři piva.

Takhle jsme dělali osvětu. K. z toho měl hřejivý pocit, nejspíš podobný tomu objevitelskému, jaký jsem před lety zažila já na nigerijské tržnici. Možná že kdybychom si občas mohli exotické jedince trochu ohmatat, bylo by na světě líp.

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 21.7.2016 9:15 | karma článku: 37.35 | přečteno: 6003x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 22.70 | Přečteno: 348 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 291 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 510 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7498

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...