„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!

1. 06. 2016 8:36:00
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím

ranil, že si ten pocit pamatuju dodnes. Já jsem se totiž domnívala, že jsem se bulharsky docela naučila. Strávila jsem to léto v Bulharsku přes dva měsíce a domlouvala se s domorodci bez problémů. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že tenhle řidič mi nevyčítal, že nerozumím bulharsky. Vyčítal mi, že nerozumím – tedy spíš nechci rozumět – jeho proslovu, kterým se mě snažil nalákat na trochu romantiky v blízkém kukuřičném poli.

Jazyk byl zástupný problém. Řidič mi neměl za zlé, že neumím pořádně bulharsky, ale že se s ním odmítám domluvit ohledně jedné jediné věci.

A já jsem si po letech uvědomila, že jsem se tenkrát zachovala stejně jako korejská majitelka samoobslužné prádelny v New Yorku, kam jsem si na přelomu 80. a 90. let chodila prát. Když bylo všechno v pořádku, mluvila anglicky docela dobře. Ale jakmile si člověk na něco postěžoval – třeba že se mu právě teď srazil svetr, protože jsou dráty na pračce špatně zapojené a místo přeprání ve studené vodě ho právě vyvařila v devadesátistupňové – Korejka jen s utkvělým poloúsměvem vrtěla hlavou: Nevím, nerozumím, nechápu.

Cizí jazyky tohle dovolují. Pak jsou ještě dobré v tom, že pro neobeznámené uši leckdy znějí hrozně legračně, zábavně a tajuplně. Ale jinak jsou to mrchy.

V roce 1985, když jsem po svém útěku ze zadrátovaného Československa přistála v traiskirchenském uprchlickém lágru v Rakousku, jsem si poprvé v životě uvědomila, že čeština je malý, téměř neznámý a – sorry! – bezvýznamný jazyk. Velitel lágru se sice domluvil česky, na což byl hrdý (prý jako voják sloužil v Čechách, jakkoli to zní nepravděpodobně), ale jinak jsme se česky domluvili jen s pár tucty Čechů a Češek, co se právě v lágru nacházeli, anebo s českými emigranty ve Vídni (z nichž někteří nás čerstvé příchozí vůbec neměli v lásce). Se všemi ostatními bylo třeba mluvit německy, případně anglicky, pokud byli vzdělanější.

Řeč se pro nás rozpoltila: s Rakušáky (a ostatně i jinými uprchlíky v lágru) jsme se namáhavě domlouvali, dočista frustrovaní tím jazykovým problémem, s Čechy, se kterými jsme se pak sešli na cimře, jsme si nádherně popovídali svou mateřštinou – a to i s těmi, s kterými jsme si, objektivně vzato, vůbec neměli co říct. Já jsem z téhle podivné, psychicky náročné situace vybruslila brzo díky své lásce k angličtině. Ale spousta, snad dokonce většina emigrantů, kteří se odebrali žít do ciziny bez valné znalosti cizích jazyků, žijí v podobné situaci roky, leckdy nadosmrti.

A ostatně i mnozí z těch, kteří nějakou cizí řeč znali. Přítel mé lágrové kamarádky Jarky, čerstvě vystudovaný lékař se skvělou znalostí němčiny, se hned první den ve Vídni zhrozil: „Ježíšimarjá!“ volal zoufale. „Ta adresa přece zní Zehetnergasse – a oni tomu říkají Cetnrgós! Vždyť ti Rakušáci nemluví německy!“ Díval se na to podobně jako starosvětský profesor řečtiny na výletě do Athén, ti prý taky vesměs prohlašovali, že moderní Řekové řecky neumějí a ten krásný jazyk už pár tisíc let upadá. Karel Čapek, vždycky skromný a zvyklý hledat chybu u sebe, nezjistil při své cestě do Anglie, že Angličané neumějí anglicky – ve svých Anglických listech napsal jen, že až za kanálem La Manche zjistil, že anglicky neumí on.

Lidé, kteří se ve své domovině naučili nějaký cizí jazyk, samozřejmě že ne od rodilých mluvčích, zato v jeho nejčistší, nejgramatičtější, nejsprávnější podobě (vážně by mě zajímalo, kdo a na základě čeho tohle určuje, zejména u jazyků jako angličtina, rozšířených po celém světě ve stovkách lokálních forem), obyčejně zjistí, že oni sami příslušným jazykem sice mluví zcela bezchybně (a spolu s nimi i pár krajanů, kteří měli ve škole stejnou učebnici), ale už nikdo jiný na celém světě. Má známá z New Yorku, Češka, která, pokud to dovedu posoudit, nemluvila anglicky nijak zvlášť skvěle, si neustále stěžovala, že Američané anglicky neumějí. Na návštěvě v Kanadě zjistila, že Kanaďané jsou na tom podobně – a než se stačila podívat do Anglie, změnil prý se královský jazyk k nepoznání. Pořád měla na co si stěžovat.

Jedním z mých dávných snů byl svět, ve kterém by všichni mluvili jediným jazykem: všichni bychom si rozuměli! Kdokoli by mohl zajet kamkoli – a ani návštěvníci, ani místní obyvatelé by neměli sebemenší problém. Leckterá cestovka by zkrachovala, protože největší starostí každého turisty je, že se s domorodci nedomluví. Zato ty možnosti cestovat sám! Představovala jsem si ten krásný svět – a až pomalu mi začalo docházet, že – a proč – by to byla škoda. Nejen že by tolik jazykozpytců a tlumočníků přišlo o práci. Nejen že by neexistovala tak úžasná zásoba slůvek či idiomů v tolika jazycích, mnohé z nich úžasně poetické. (Nikdo mi nevymluví, že výraz „Wa ruhé kakabó erena?“ v jazyce oza, mateřštině mého skoromanžela, se prostě nedá nahradit jeho překladem do češtiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, ba ani příbuzného jazyka agbor. Ani se nepokusím tu větu přeložit. Jestli vás to zajímá, zeptejte se na její význam některého Ozana.) Ještě důležitější ale je, že by bez národních, kmenových či lokálních jazyků nemohl existovat pocit národní, kmenové či lokální soudržnosti. A to bychom jako lidstvo prostě neunesli. Nikdo z nás se nedokáže identifikovat s lidstvem jako takovým, na to, jak spolehlivě prokázali sociobiologové, naše kapacity prostě nestačí. I kdyby se Bohovi či komu v nějakém hrůzném experimentu podařilo zařídit, abychom všichni zapomněli své jazyky a nářečí a celá světová populace začala mluvit jediným, všude zcela stejným jazykem, takový jazyk dlouho nevydrží. Okamžitě se v něm začnou objevovat národní, kmenová a lokální nářečí a z těch se časem (prý na to stačí pět či šest generací) vyvinou jazyky. (Tedy ne že by byl pojem jazyka versus nářečí dobře definován: Peter Farb ve své knize Word Play: What Happens When People Talk definuje jazyk jako „dialekt, který má k dispozici vlastní armádu“.) A všechno může začít zase nanovo.

Možná by bylo ještě lepší, kdyby každý mluvil svým mateřským jazykem a kromě něj se už od raného mládí učil jeden cizí. (Radši ne tři nebo čtyři nebo osm cizích jazyků: ukazuje se, že děti vzdělávané, s velkým nadšením, v mezinárodních školách, po kterých se žádá, aby hovořily, četly i psaly několika jazyky, se často žádný z nich nenaučí pořádně a v žádném z nich se necítí doma. Ostatně, většina z nás v životě dokonale zvládne jazyků asi tak... přibližně... jeden. Vyvinuli jsme se podle všeho tak, abychom se domluvili s příbuznými a sousedy, všechno ostatní je jaksi navíc, příroda s tím nepočítala.) Ale kdyby všichni lidi na světě – nebo, abychom nebyli totalističtí, většina z nich – mluvila, četla a psala svým rodným jazykem a navíc ještě jedním cizím, bylo by to príma, ne? Teda za předpokladu, že by se lidstvo dohodlo, který cizí jazyk to má být. A taky by sjednotilo učebnice a nedovolilo mu se vyvíjet podle lokálního vkusu. (Jak asi vzniklo tolik druhů Pidgin English či všemožných patois? Stačí dát jakýmkoli domorodcům cizí jazyk na hraní a oni si s ním udělají, co se jim zamane.)

Když se člověk pohybuje mezi vzdělanějšími lidmi, jezdí na konference a cestuje po mezinárodních hotelích – a samozřejmě sám mluví anglicky nebo aspoň francouzsky či německy – obvykle se mu zdá, že je s domlouváním na světě všechno v pořádku: domluví se všude, dokonce si se spoustou lidí z jiných zemí velmi příjemně popovídá. To je ale skutečně jen zdání: převážná většina světové populace je ráda, když se domluví ve své vesnici nebo oblastním městě. Všude jinde už jsou cizinci. A teď nemluvím jen o Africe, kde je taková změť jazyků, že se každý musí naučit domluvit ve třech nebo čtyřech, ještě než opustí rodnou vísku, jinak je nahraný. I v češtině máme (přes mnohaletou masáž sdělovacími prostředky, která má sjednocující účinky) takové lokální rozdíly ve výslovnosti a gramatice, že se na Ostraváka hned provalí, že není Brňák, a Moravákovi se budou Pražáci posmívat pro způsob jeho mluvy, právě tak jako „naplavenině“ z jižních Čech.

Jazyk je zkrátka mrcha proradná. Na lokální úrovni funguje skvěle, ale jakmile se vydáme někam dál, skoro určitě nás zradí.

Můžu říct, že jsme si tenkrát, v roce 1985 v lágru Traiskirchen, připadali zrazení skoro všichni. Někteří proto, že se nikdy neučili německy, jiní proto, že se dlouho učili, ale pak ten jazyk najednou nepoznávali. Někteří proto, že je jaksi nikdy předtím nenapadlo, že se v Rakousku prostě nedomluví. Byli jsme na tom jistě všichni podobně, i když jsem tyhle pocity prožívala jen s ostatními Čechy a Slováky – s jinými lágerníky jsme se nedomluvili.

A velmi živě si pamatuju, že jsem – i když se na mém obzoru objevila jistá naděje na azyl v Rakousku (nedávali ho jen tak), zoufale toužila z Rakouska odjet. Konkrétně do anglicky mluvící země. Protože anglicky jsem uměla poměrně slušně (a pak se ještě v Rakousku doučila: byla tam na rozdíl od Československa spousta učebnic, anglických knih i lidí, kteří měli ten jazyk úžasně zvládnutý). Měla jsem štěstí: dostala jsem se do Ameriky. Stačilo se pár let rozkoukávat a začala jsem se v tom jazyce cítit jako rybička. (I když budu mít nadosmrti přízvuk, s tím už asi nenadělám nic.)

Mohlo se mi ale klidně stát, že by mě Amerika ani žádná jiná anglicky mluvící země nepřijala. Nejspíš bych tenkrát zůstala v Rakousku, co jiného bych mohla dělat? A pak bych se, těžce naštvaná a s pocitem křivdy, učila německy. Určitě bych to nakonec zvládla, byla jsem mladá a nijak zvlášť hloupá. Ale nešlo by mi to od srdce. A to je němčina, přece jen, velký a důležitý jazyk. Jazyk Goetheho, kterého bych si mohla s požitkem přečíst v originále. Ale stejně bych měla pocit, že je něco špatně a já bych místo němčiny měla studovat angličtinu, která mi mnohem víc přirostla k srdci. O možnosti žít v Holandsku, ve Švédsku nebo třeba v Dánsku (ne že by v té době bylo snadné získat azyl v těchhle zemích) jsem vůbec neuvažovala. Ne proto, že bych proti nim něco měla – nemohla jsem o nich vědět vůbec nic. Bylo to kvůli jazyku. Věděla jsem už od mládí, že jazyk je proradná mrcha.

A tak musím říct, že mě teď, když je v České republice spousta cizinců zápasících s jazykem, pokaždé zamrzí, když se stanu svědkem jednoho z incidentů, které jsou teď čím dál častější: Žena v tramvaji vrazí jednu pěstí studentce, která se odvážila promluvit arabsky. Zákazník ve vietnamském krámku obrátí oči v sloup a mumlá si cosi o blbejch šikmovokejch, když chlapík za pultem hned nepochopí, co se po něm chce. Vlastenecká prodavačka v samoobsluze volá za skupinkou zákazníků z Jižní Ameriky, kteří ji něčím popudili: „Debilové, naučte se česky!“

Je samozřejmé, že lidé, kteří se nejhlasitěji dožadují toho, aby všichni cizinci, i když k nám přijeli jen na dovolenou, okamžitě dokonale zvládli češtinu, bývají ti, kteří sami nevládnou žádnou cizokrajnou hatmatilkou. Pokud se vypraví na dovolenou někam jinam než na Slapy, můžete je spatřit, jak poskakují na místě a stále hlasitěji a rozhořčeněji opakují těm blbým Taliánům, Anglánům, skopčákům nebo žabožroutům tu samou větu v češtině. Mají výhodu: kdyby je někdo jakýmkoli jazykem požádal, ať se naučí italsky, anglicky, německy či francouzsky, nerozuměli by mu. Nikdy se žádný cizí jazyk neučili – i ve škole to sabotovali --, a tak nemůžou tušit, co je to za dřinu. Pokud na ně někdo promluví nedokonale česky, nejspíš se mu jen vysmějí, vůbec se nepokusí mu porozumět, neřkuli mu poradit, jak se to říká správně. Nanejvýš mu doporučí, ať se naučí česky – nezajímá je, jak asi.

Když, v souvislosti s uprchlickou krizí, kterou jsme v Česku zatím pocítili jen online, slýchám a čtu názory typu „Dobrá, tak jich pár vezmeme, když budou křesťani a plivnou na Korán.
Ale musejí se nám přizpůsobit, ne aby si dělali, co chtějí. A musejí se naučit pořádně česky!“, nedá mi to a rozpomenu se na nás, uprchlíky v lágru Traiskirchen v roce 1985, rytíře a rytířky smutné postavy, dočista zoufalé z jazykové situace, neochotné se učit jakýkoli jazyk, protože nikdo neví, kde skončíme, a navíc v hloubi duše tajně přesvědčené, že ne my, ale ti druzí by se měli učit cizí jazyky. Vždyť je to tak strááášně těžké.

Můžu říct, že se uprchlíkům, kteří v Česku požádali o azyl, ale ani se u nás neohřáli a vzali roha do Německa nebo kam, docela rozumím. Docela je chápu. A nemyslím, že zmizeli do Německa jen za lepšími pracovními příležitostmi nebo, jak se nechal slyšet náš pan prezident, za lepší podporou při nepracování. Vůbec bych se nedivila, kdyby mnozí prchli kvůli jazyku. Čeština je krásná, když jsme se do ní narodili, je libozvučná, když ji umíme vyslovit, je bohatá a zajímavá, když máme dobrou slovní zásobu. Ale jinak je to mrcha proradná. Tak proradná, že agentura, pro kterou pracuje jeden kamarád tady v Londýně, učitelům češtiny zakázala prozrazovat žákům některé speciality, třeba že každé podstatné jméno může mít až čtrnáct koncovek. Musejí postupovat velmi obezřetně, aby studenty neodradili, aby se studenti chytli dřív, než zjistí ty strašné věci o gramatice. Znám spoustu cizinců, kteří se česky naučili nádherně, někteří dokonce mluví bez přízvuku. (Třeba můj kanadský kamarád Paul Wilson, jehož češtinu jsem vždycky obdivovala, ale dokud jsem žila ve Státech, říkala jsem si, že mluví nějak divně. Potom jsem ale zavítala do Plzně – a všichni mluvili jako Paul Wilson.) Jsou cizinci, kteří se do češtiny zamilovali, je radost si s nimi česky povídat a díky Bohu za ně. Ale žádat po lidech, kteří se před pár týdny málem utopili v Egejském moři nebo málem udusili v náklaďáku některého z profesionálních převaděčů, aby se s nadšením vrhli do studia jednoho z těžších evropských jazyků, který navíc nebudou nikde jinde než v Česku potřebovat, mi přijde trochu kruté. A to ještě ani nevědí, kolik lidí se jim bude posmívat, když se přece jen trochu rozmluví. Já být Syřanka, radši bych v Německu myla záchody, než se v České republice učila česky.

Ale chci skončit něčím veselejším. Před pár týdny jsem v čínské restauraci v Praze zažila docela milou scénku: mladý český kluk, ve společnosti české přítelkyně, se dal s čínskou číšnicí do řeči anglicky. Znal ji a věděl už, že anglicky rozumí líp než česky. Angličtina mu moc nešla, pomáhal si rukama a rozpačitým úsměvem, ale číšnici udělal radost. I mně. Už proto, že byl ochotný nést na bedrech půlku trapasu ze špatné znalosti řeči. A jakmile se odhodláme k něčemu takovému, jsme na nejlepší cestě ke zvládnutí cizích jazyků a k porozumění celému světu.

psáno pro magazín 067

Autor: Iva Pekárková | středa 1.6.2016 8:36 | karma článku: 40.06 | přečteno: 9042x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Hyde park

Veronika Valíková Šubová

Blogu by slušela nová forma i transparentnější pravidla

Blog čeká inovace. Nic proti, změna je život. Ale pod informačním blogem adminů se objevila mohutná diskuse, kterou jsem, přiznávám, zčásti iniciovala já. Domnívám se, že "inovace" by se měla dotknout i celkového fungování blogu.

27.3.2024 v 12:19 | Karma článku: 16.63 | Přečteno: 409 | Diskuse

Jiří Anderle

Dělají z ČR terč. Setrvačností, nebo záměrně?

Sledováním Lipavského, Černochové a Řehky, se nemůžete zbavit dojmu, že jde o organizovanou skupinu šířící záměrně strach. Jak, a proč to dělají?

4.3.2024 v 9:54 | Karma článku: 14.67 | Přečteno: 302 | Diskuse

Filip Vracovský

Proč jsem uzavřel diskuze ?

Po dlouhé době zase do Hydey parku . Je tu pěkně útulnu, žádná tlačenice. Račte vstoupit a za nastražené uši dík ....

1.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 24.50 | Přečteno: 677 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Nalodil jsem se na loď blogosvěta

Využívám Hydeparku pro informaci, že jsem vstoupil na blogovou platformu blogosvět, kde se mj. „potkávám“ i s bývalými zdejšími pisálky jako Lubomírem Stejskalem nebo Bohumilou Truhlářovou.

10.1.2024 v 6:37 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 265 | Diskuse

Veronika Valíková Šubová

Typologie urážek v diskusích a na blogu

Slepice, sebestředný primitiv, soudružka učitelka, Putinova dívka, udavačka ... jen malá ochutnávka laskavostí, které se tady na mě snesly v posledním týdnu. Většinu z nich admini smazali. Ale ty urážky si zaslouží roztřídit.

29.12.2023 v 21:52 | Karma článku: 28.70 | Přečteno: 980 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7498

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...