Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

8. Sex a izolace (Lágr urychluje vztahy)

Seděli jsme na izolačce tak čtyři, možná pět dní. Někteří míň, někteří víc. Češi a Slováci kratší dobu, Poláci obvykle o něco déle. Jeden temný týpek

z Albánie skoro tři týdny.

Jakmile jste si odmysleli slovo „izolace“, nebylo to nic tak hrozného. „Regimentální režim“, úsloví, které mi tenkrát opakovaně lezlo do myšlenek, i když možná trochu nejasné, to celé vystihovalo. Přinejmenším zvukomalebně. Regimentální režim zajistil ještě hlubší ztrátu individuality – a železné postele s poněkud unavenou drátěnkou, která při každém pohybu úpěla a skřípěla, zajistily ten úplně nejlepší sex, jaký jsme do té doby poznali. Já určitě a Tadek nejspíš taky.

Začali jsme si spolu až druhou noc, takže jsme měli možnost porovnat, oč lepší to v lágru může být, když se máš ke komu přitulit a když máš, takříkajíc, s kým vrzat.

Celý den předtím jsme se střídavým úspěchem zaháněli nudu. Ze včerejška jsem měla zkušenost s panem Oldřichem, který, k tichému zoufalství své zakřiknuté manželky, nepřetržitě chrlil proud stížností a nadávek, vesměs na „kaštany“ (tedy Rakušáky), ale taky na všechny ty pronárody, co se nám sem do Rakouska slejzaj jak švábi na pívo, a pak samozřejmě na všechny z nás, kteří jsme jeho názorům dostatečně rychle nepřikyvovali. Stížnosti pan Oldřich občas proložil příběhem ilustrujícím páně Oldřichovu inteligenci, pohotovost, bojové umění či vtip, a tak jsem dnes nudu zaháněla ve společnosti skupinky Poláků.

Těch tady bylo víc než Čechů, takže byl větší výběr, a i když jsem polsky docela rozuměla, nezdálo se, že si stěžují. Patřili sice k Oldřichovým pronárodům, co se nám sem slézají, ale mně byli docela sympatičtí. Byli to skoro samí chlapi, vyslaní rodinami do světa, aby zjistili, jestli se tam žije líp. Poláci to tenkrát měli jiné než my Čechoslováci: směli z emigrace volně komunikovat s příbuznými, kteří zůstali v Polsku, směli jim bez problémů posílat peníze a směli se dokonce občas podívat domů. Tím pádem to zase měli o něco těžší, pokud toužili získat někde azyl. Teda až do Solidarnošči. Solidarnošč Polákům zajistila na Západě lepší přijetí. Vždyť spousta z nich byla vězněná.

Za okny je nádherný, rozkvetlý májový den, na dvoře prudce voní lípa. Místnost propichují sluneční meče, rozsvěcují prach ve vzduchu. Vypadá – a ostatně i voní – to tady jako na staré půdě. Jsme v nejvyšším patře, střechou sem zatéká a pod stropem voda vytvořila tajemné rezaté mapy. Představuju si – jen já, anebo my všichni? – že to jsou mapy světadílů, do kterých jednou dojedem.

Jeden z Poláků hněte chlebovou střídku. Hněte a hněte, vlhčí ji slinami a pak z ní vyrábí hrací kostky. Sirkou do nich vymačkává Jedna Dvě Tři Čtyři Pět Šest a pak je suší ve slunci na okně. Jo, Tadek vždycky ví, čím se zabavit. Naučil se to ve vězení. Byl jedním z prvních členů Solidarnošči. V noci, když se na cimře zhasne, se tiskneme k sobě pod vojenskou dekou. Trochu škrábe a trošičku – trošilinku – páchne. Ale to jenom podtrhuje hladkost a vůni našich těl, děláme to šíleně pomalu, šíleně opatrně, postel nesmí ani zavrzat, nejsme na cimře sami – a ani jeden z nás není otrlý v takových věcech. Pak není jasné, jestli zaklesnutí do sebe usínáme, anebo omdlíváme rozkoší. Každopádně je jasné, že musíme být navždycky spolu, musíme to nějak zařídit, aby nás poslali na stejný kontinent, do stejného města. Těžce na nás dolehne vědomí, že lágr je jen přestupní stanice, že odsud oba půjdem někam jinam. Je to jen takové nádraží, překladiště, můžeme jen zčásti ovlivnit, kam nás pošlou pak. A my musíme, musíme, musíme zařídit, abychom byli navždycky spolu. Jinak to nejde, to bychom umřeli. Protože ještě nikdy, nikdy, nikdy – a tak dál.

Tadek má doma ženu a dvě děti. Chtěl by do Kanady, doufá, že za ním přijedou. Je zvláštní, jak se tyhle dva fakty, totiž že chceme – musíme! – žít navždycky spolu, my dva, a že za Tadkem přijede rodina, navzájem vůbec nevylučují. Oboje je pravda a oboje je v pořádku. Celý druhý den – zas tak krásně slunečný – mě Tadek pořád drží kolem pasu, přitahuje si mě za ramena, žmoulá mi ruku. A ostatní kluci, z nichž mnozí mě – jednu z mála nezadaných holek v okolí – už od prvního dne tak trochu zkoušeli balit, toho okamžitě nechají. Všichni uznávají, že Tadek a já k sobě patříme.

Nebyla to tak docela „izolační“ láska. S Tadkem jsme se vídali i potom, co nás pustili do „volného“ lágru. Objímali jsme se ve stínech u lágrové zdi. Šetřili jsme na achtly bílého vína, abychom se po sobě mohli vrhnout v nezvyklém soukromí hospodské toalety. Ale už jsme tak zoufale neplánovali, jak a kam spolu pojedem. Trvalo to – jak dlouho? Tři týdny? Čtyři? Pak jsme se pomalu přestali vyhledávat, bez řečí, slzí a proseb. Přitom jsme oba dál bydleli v lágru a oba jsme zaručeně toužili po někom, ke komu bychom se mohli přitulit. Náš vztah byl zkrátka spotřebován.

Zvláštní schopnosti uprchlického tábora Traiskirchen urychlovat vztahy, některé dokonce ad absurdum, si všimla řada lidí, dokonce o tom cosi točil jeden dokumentarista. Vztahy a sex, ale i city, hormonální houpačky a nečekaná hnutí mysli jsou v lágru komodita, spotřebovávaná nečekanou rychlostí. Takhle nějak to už funguje snad jenom v blázincích, domovech pro seniory a občas možná i v lázních. Fungovalo by to jistě i ve věznicích, ale tam pohlaví bývají oddělená. V lágru snad všechny faktory – osamělost, nejistota, cizí prostředí, nuda – hrají pro to, abyste se tam okamžitě zamilovali a pak zase, téměř okamžitě, odmilovali. Intenzita pocitů, které se vás zmocnily, když jste zrovna byli „zamilovaní na život a na smrt“, jako by neměla odezvu ve smutku a stesku, jaký se většiny z nás obvykle zmocňuje, když nějaký vztah skončí. Já jsem se, musím říct, pro Tadka netrápila. Tadka jsem se na to nemohla zeptat, vždyť už jsme se pak nikdy neviděli, ale určitě se netrápil ani on. Podobné zážitky měla v lágru spousta lidí, někteří opakovaně, jednou až dvakrát za měsíc. Tak intenzivní odpočinek od reality mohl být vlastně docela příjemný.

O to hůř na tom byli mnozí z těch, kteří do lágru přijeli jako pár. Když jste byli řádně oddáni, Rakušáci vás z lágru uklidili někam do penzionu – a tam byl váš vztah méně ohrožen. Ale byli jsme tu, přece jen, v katolické zemi a málokterý neoddaný pár měl šanci odjet do penzionu. Lágr ničil letité, zavedené vztahy stejně nemilosrdně jako ty nejkratší, narychlo uplácané.

A na jeho dně se už po léta usazovala sedlina. Vztahů, nadějí, zločinů, lidí. Hlavně lidí.

Autor: Iva Pekárková | pondělí 23.11.2015 8:26 | karma článku: 30,03 | přečteno: 3445x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,30 | Přečteno: 6078x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5155x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4737x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2015x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2844x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé

28. dubna 2024  22:16

Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...

Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem

28. dubna 2024  20:49

Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...

Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem

28. dubna 2024

Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....

Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky

28. dubna 2024  19:06

Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7499x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com