Všichni Brňáci sou penisové a jak (ne)vyvolat občanskou válku

"Seš -----!" ozval se rozhořčený hlas s typicky pražskou intonací. A hned svá pozorování zobecnil: "Všichni Brňáci sou -----!" Hlas se ke mně nesl ze střechy pár pater pod mým oknem. Bydlela jsem tenkrát v Praze – Michli, v půdním bytě v sedmém patře, a tím pádem jsem měla skvělý výhled na střechy nižších baráků v okolí. Měla jsem šanci se zatajeným dechem sledovat celodenní dřinu nešťastného Ukrajince, který evidentně nikdy předtím na střeše nebyl, jak se pokouší opravit polorozpadlý komín. V přízemí musel být dobrý zedník, ale dvacet metrů nad zemí – a nepřivázaný – byl prostě na nic. Vylezl na skosenou střechu vikýřem, přeručkoval po drolících se taškách ke komínu a toho se chytil jak záchranného lana. Bohužel když chtěl pracovat, musel uvolnit aspoň jednu ruku. Pak se mu strachy podlomily kolena, on klouzal po taškách směrem k okapu, ale když už to vypadalo, že se zřítí, zmátořil se a vyšplhal zas ke komínu. Tohle opakoval nesčetněkrát, dokud nebyl komín opravený a já zbrocená potem. Ukrajinec přežil a já jsem se naučila pár výběrových nadávek v ukrajinštině, které se ke mně donesly vzduchem.

Teď na té stejné střeše – a samozřejmě taky nepřivázaná – řádila parta profesionálních střechařů. Obrali z ní tašky a teď neohroženě přecházeli po vratké dřevěné konstrukci, jako by je nezajímalo, že můžou dík jedinému chybnému kroku přijít o život. Cítili se na střeše jako doma. Dokonce se tam poprali.

Jak to začalo, to nevím. Všimla jsem si jich, až když na sebe začali křičet. Zřejmě se nepohodli ohledně nějakého detailu na téma správného kladení tašek. Chlapík z Brna, který skutečně mluvil výrazně brněnsky, na to měl jiný názor než Pražáci. Chvíli zvyšovali hlasy, dokud jeden z nich nepronesl ten postřeh o Brňácích. Vzápětí zahovořily pěsti.

Myslím, že je zázrak, že ani jeden nespadl. Prali se sice jen dva – Brňák s brnofobem – ale ostatní jim kibicovali a pobíhali u toho po střeše, až mi po zádech běhal mráz. Nakonec každý vypil pivo a zas se dali do práce. Jestli se neshoda ohledně správného kladení tašek vyřešila soubojem, anebo pivem, to netuším.

Kdyby se hoši porvali na ulici, nepřišlo by mi na tom nic divného: riskovali by koneckonců jen pár modřin, nanejvýš zlomených kostí. Ale na střeše to bylo o kejhák. Koledovali si.

Na tuhle příhodu jsem si, zdánlivě bez souvislosti, vzpomněla, když jsme před časem s přítelem K. navštívili nejzdvořilejší město na světě. Jmenuje se Sapele a leží na nigérijském jihu, ve státě Delta. Problém v Sapele byl vcelku jasný: žili v něm, v relativně vyrovnaných počtech, zástupci tří znepřátelených kmenů z té oblasti – Urhobo, Itsekiri a Ijaw. Každý z nich měl poněkud jiný přístup k životu, trochu jinou víru (všichni byli křesťané s rozdílnými animistickými prvky) – a všechny kmeny spolu sdílely přesvědčení, že zrovna tomu jejich "by to tu mělo patřit" a ty ostatní by se měly co nejdřív přesunout někam do řiti. Teď samozřejmě situaci zjednodušuju a vynechávám hlavní důvod, proč byly kmeny znepřátelené – totiž spor o naftu, jejíž těžba mnohého Urhobana obohatila, mnohému Itsekiriovi dala práci a mnohého Ijawa připravila o půdu, na které žil po generace. Kmenová rivalita – to byl zástupný problém, hlavní problém byly nadnárodní společnosti, které si tu už před časem vytvořily základnu, těžily naftu a ničily prostředí, konkrétně společnost Shell. V současné Nigérii ovšem nikdo nebude rozplétat, co kdy komu patřilo a kdo má na co nárok, a naftařské společnosti vyhánět nebude. Vláda do "citlivé“ oblasti vyslala vojáky, ti se ale chovali jen jako další znepřátelený kmen a navíc prý strašně žrali. Vláda od toho dala ruce pryč a nechala občany, ať si to vyřeší sami.

V nedalekém Warri byla už pár let pomalá lokální válka. Střílelo se a každý den prý při přestřelkách zahynulo pět nebo deset lidí. Přesto přístavní město fungovalo téměř normálně, obchod kvetl a obchodníci se nemuseli bát kmenových nepokojů.

V Sapele nepokoje byly, a pořádné. V jednu dobu prý to vypadalo, jako by vznikaly samovolně, tak jako se v tropickém horku může samovolně vznítit benzín. Stačilo slovíčko, posunek, pohled – a lidé toho či onoho kmene se srotili, aby táhli městem a zabíjeli. Nikdo si nemohl být jistý, kdy ho napadnou příslušníci znepřátelených kmenů – a třeba zabijí – a kdy ho napadnou soukmenovci a přinutí ho jít zabíjet s nimi. Tržnice, dodávky zboží, zemědělství – to všechno fungovalo normálně, ale ve vzduchu viselo napětí a strach.

Když jsem ho navštívila, bylo Sapele to nejzdvořilejší město, jaké si umím představit. Kam se na něj hrabe Londýn se svým dobrým vychováním. Kam se na něj hrabe Tokio se svými úslužnými poklonami či Bangkok se svými úsměvy. Na rozdíl od zbytku Nigérie, aspoň toho, který znám, v Sapele nikdo nevykřikoval na tržnicích, nechválil své zboží a nehaněl to ostatní, smlouvalo se mile. V Sapele se řidiči necpali do křižovatek a zuřivou gestikulací si nerazili cestu, naopak: všichni vždycky zastavili a pokynuli ostatním, ať jedou první. V Sapele nikdo proti nikomu nic neměl, všichni se na sebe usmívali, nikdo nepronášel o nikom soudy a nikdo nezvyšoval hlas. Všichni věděli, že stačí jediné slovíčko, jediné gesto – nenávist se vznítí a bude se zabíjet a umírat. Možná se ještě našlo dost lidí, kteří by rádi zabíjeli. Ale nikomu se nechtělo umřít.

Letitý problém ve státě Delta je údajně vyřešen. Lidé dostali od nadnárodních naftových koncernů kompenzaci za ztracenou a zničenou půdu, dohodla to s nimi nigérijská vláda – a i když náhrada byla dost mizerná, situace se uklidnila. Obávám se, že nebudu daleko od pravdy, když si dovolím napsat, že vláda byla přinucena k akci především proto, že pár desítek nebo možná stovek neohrožených zločinců začalo v posledních pár letech přepadávat ropné plošiny a brát za rukojmí bělochy – nejhodnotnější zboží v celé Nigérii. (Při přepadání ropných plošin se zločinci zřejmě naučili, jak na to – a dnes je v Nigérii braní za rukojmí a žádosti o výkupné součástí národního folklóru. Únosů se nemusejí bát jen běloši, ale i nigérijští podnikatelé nebo lidé, o kterých se ví, že mají peníze a známosti. Ale to už je jiný příběh.)

Situace ve Warri a Sapele se uklidnila, napětí pominulo, počet vražd klesl na běžnou hladinu – a když jsem se ptala přítele K., který Sapele na podzim navštívil, jestli jsou tam lidé pořád ještě zdvořilí, vrtěl hlavou, že ne: všechno je v normálu. Kmenové bouře už tam nehrozí (aspoň ne o nic víc než na jiných místech, kde se taky nedá věřit policii) a lidé si můžou dovolit se k sobě chovat sprostě.

Nevím, jestli se hodí přirovnávat jihonigérijské město Sapele ke střeše činžáku v Praze – Michli, ale nemůžu si pomoct, vidím tam podobenství. Sapele několik let žilo v prostoru, kde stačil jediný chybný krok – a váš život mohl navždy skončit. Na rozdíl od střechařů, kteří se výšek nebáli, dokonce se poprali ve dvacetimetrové výšce, si obyvatelé Sapele na tenhle prostor nikdy nezvykli. Po léta našlapovali opatrně, lehounce, aby jim neublížil. Na rozdíl od střechařů nebyli hloupí.

Stačí pomyslet na Sapele a říkám si, že Nigérie má pořád naději. Naději, že nevypukne občanská válka. Boko Haram, fundamentalistická muslimská sekta, která už nějaký čas řádí na muslimském severu, v posledních pár týdnech začala házet bomby do kostelů a její velitel dokonce vystoupil v rádiu a dal všem "jižanům" (tedy: ne-muslimům), co bydlí na severu, třídenní ultimátum sever opustit, jinak prý špatně skončí. Na severu žijí především obchodníci z kmene Ibo – ale nezdálo se, že by se horempádem odsouvali na jih. Skoro týden bylo nemožné dostat se z jihu na sever anebo ze severu na jih – dopravní společnosti odmítaly jezdit a v soukromém autě by se na tu cestu vydal jenom blázen.

V jihonigérijském Benin City došlo ke dvěma útokům na mešity a na Oba Marketu (Králově tržnici) se křesťané vrhli na muže z kmene Hausa, o kterém se předpokládalo, že je muslim, a upálili ho. Nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl, ale našlo se několik lidí, co si to vyfotili na mobily a fotky pověsili na net. Chlapík z kmene Hausa, v krátkých špinavých kalhotách, leží na zemi a doutná, přikrytý dvěma pneumatikami a kanystrem od benzínu, kterým ho polili, aby líp hořel. K. a já jsme viděli příšernější fotky, ale z téhle máme už týden zlé sny: stalo se to na Oba Marketu, kde K.-ův mladší brácha prodává fazole a rýži, v Benin City, kde vyrostl.

K. má dost vyhraněné názory – je si jist, že ví, kdo by vyhrál, kdyby přece jen začala válka, a taky kdo by to víc odnesl, kdyby se Nigérie rozdělila na sever a jih (na jihu přece máme ropná pole, ne?) Je přesvědčen, že by bylo "lepší", kdyby všichni muslimové žili na severu a všichni křesťané na jihu. Vedl dokonce krvežíznivé řeči (myslím, že velmi teoretické) na téma, co by provedl každému členovi Boko Haram, který by se mu dostal do pracek.

Ale když viděl fotky hořícího muže z kmene Hausa, udělalo se mu zle. "Tenhle s tím určitě nemá nic společnýho!" křičel. "Nejspíš tu vodil ty svoje krávy, prodával maso, snažil se uživit. Možná měl rodinu. Sousedé ho určitě měli rádi, chodil k nim na návštěvu, jejich děti si hrály s těma jeho. Teď šel na trh – bůhvíco chtěl prodat nebo koupit... A podívej se, co mu udělali..."

Nejhorší na fotkách byly mozolnaté, zaprášené nohy, zatím neohořelé.

K. každý den telefonuje příbuzným v Josu – ve městě v "centrálním pásu" mezi jihem a severem, kde žijí křesťané i muslimové. Příbuzní mají štěstí – bydlí v kasárnách, kam rozezlené davy neproniknou. Hloupé ale je, že se už od léta neodvažují vytáhnout z chráněného prostoru paty, i nakupovat musí v místní tržnici.

Řekla bych, že Nigérie teď zrovna vyšplhala do pátého patra, chodí po střeše a pokouší se nezřítit. Jestli se jí povede udržet rovnováhu, nebude občanská válka.

A to mi připomíná, že nejen Pražáci a Brňáci mají v oblibě zobecňovat, dělají to i Nigérijci. Pro jižana je každý muslim "Hausa", přestože v Nigérii žije kolem dvou set muslimských kmenů a některé jsou mezi sebou znepřátelené. Seveřané zas mají ve zvyku zařazovat jižany buď do kmene Ibo, nebo do kmene Joruba, protože ty jsou největší (dohromady je jich nejmíň stovka). Joruby, z nichž se spousta hlási k (velmi umírněnému) islámu, seveřané v lásce nemají – hlásí se k nim jižané. A i kdyby muž z kmene Joruba opakoval znovu a znovu, že je muslim, žádný jižan ho nebude brát vážně: pro něj je a bude křesťanem.

Zobecňování věcí, které se zobecňovat nedají, má určitě něco do činění se současným smutným stavem světa. Přitom všichni Brňáci přece nejsou ------, všichni Pražáci nejsou volové, všichni muslimové v Nigérii nejsou Hausové a všichni Hausové nejsou muslimové. Všichni muslimové nejsou teroristi a všichni teroristi nejsou muslimové. Dokonce ani všichni skinheadi nejsou rasisti (K. jednou potkal skinheada, který se do něj zamiloval a v jednom kuse mlel, že má černochy moc rád) – a všichni rasisti zaručeně nejsou skinheadi. Zobecňování v současném světě je víc než co jiného známka lenosti – druhá možnost je dívat se na věci i lidi individuálně a to je podstatně namáhavější...

Jestli se Nigérie rozdělí na sever a jih – a všichni jižané začnou nenávidět všechny seveřany a naopak – občanská válka bude na spadnutí. Nejmíň z pátého patra.

O Boko Haram a o mých příbuzných v Josu si můžete přečíst víc v těchhle starších článcích: