Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Pojištěno u Smithe & Wessona (Část 2: New York je džungle)

"New York je džungle." Tuhle větičku nám donekonečna opakoval instruktor v taxikářské škole. Není to nijak zvlášť originální věta, ale Stevovi nešlo o originalitu, čistotu stylu ani poutavou zápletku. Šlo mu o to, naučit nás, budoucí taxikáře, jak za volantem přežít.

Nebyl to snadný úkol. Měl na to týden a z tváří, které na něj zíraly zpoza lavic, jen málokterá jevila známky mimořádné inteligence či aspoň toho, že rozumí anglicky. Účastníky kurzu byli (s jedinou výjimkou) samí muži a většinou čerství příchozí do Ameriky, kterým se nějak podařilo udělat zkoušku z angličtiny, ale žádní jazykoví lumeni to nebyli.

Taxikář v New Yorku mnoho věcí nesmí, nesmí mít například u sebe zbraň, a některé zas musí – je povinen odvézt "kohokoli kdykoli kamkoli", a když to neudělá, hrozí mu vysoké pokuty i ztráta licence. Aby odmítání zákazníků neměl tak jednoduché a aby kterýkoli kunčoft mohl prostě vzít za kliku a nasednout, musí celou směnu projezdit s odemčenými dvířky.

Steve nám to vyložil, pak se na nás zadíval a řekl, že tohle všechno je otázkou priorit. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, pokud je to nutné. Za zamčená dvířka nám hrozí pokuta 50 dolarů – musíme si sami rozmyslet, jestli je nám milejší riskovat "prezidenta Granta", anebo to, že nám do vozu může vlézt naprosto kdokoli a my si toho třeba ani nevšimneme. Pokuta za odmítnutí je až pět "Benjaminů Franklinů", ale na druhé straně, pánové – a dámo – je málo pravděpodobné, že vás potenciální lupič nebo vrah půjde udat u Taxikářské komise. Nemluvě o tom, že byste si všichni měli spočítat, za kolik "Franklinů" stojí váš život.

O zbraních nám Steve taky řekl své. On osobně prý několik let jezdil s naostřeným křížovým šroubovákem, který není zbraň, je to nářadí – ale když na to přijde, zajede mezi žebra jako po másle. K bouchačkám se nepřikláněl: podle jeho zkušeností se naprostá většina útočníků snaží využít momentu překvapení, a když vám někdo míří na hlavu nebo vám drží u krku nůž, je pozdě přemýšlet, kam jsme ji dali. Tvrdil dokonce, že je osobně přesvědčený, že nám jako taxikářům způsobí bouchačky víc škody než užitku. Jednak si možná budeme víc troufat, protože se budeme cítit v bezpečí. A jednak by se mohlo stát, že za chvíli začne být na zádech každého sprostého neplatiče namalovaný veliký lákavý terč. V Americe máte právo se útočníkovi bránit všemožnými způsoby, ale střelbu do zad by většina policistů za sebeobranu nepovažovala.

Během své taxikářské kariéry zažijeme stovky a tisíce drobných konfliktů, upozornil nás Steve. Tomu se nedá zabránit. Ale můžeme zabránit – aktivně zabránit – tomu, aby drobné konflikty přerostly ve skutečné. Pokud máme na vybranou z možností útok-útěk, on nám doporučuje udělat to druhé. Možná že tomu debilovi nevysvětlíme, jakej je debil. Ale nedostaneme přes hubu, kdyby se ten debil náhodou uměl prát.

Za sedm let newyorského taxikaření jsem se nesetkala s ničím, co by Stevově teorii přežití bez rozbité huby odporovalo. Klasickým případem, kdy bývá záhodno volit reakci "útěk", a to rychlý, je ozbrojené přepadení. Tedy takové, které někdo provádí na vaší osobě. "Utéct", to v daném případě neznamená vyskočit zpoza volantu a prchat ulicemi. Znamená to udělat všechno, co po vás žádá útočník.

Ozbrojené přepadení taxikáře trvá v ideálním případě dvacet, nanejvýš třicet vteřin. Tak to je, i když se většině přepadených zdá, že jim útočník držel bouchačku u hlavy hodinu, zatímco oni si nesnesitelně pomalými pohyby vytahovali z ponožky dvacetidolarovky. To dělá adrenalin, jak vědí snad všichni čtenáři detektivek. Bývá prý dobré si uvědomit, že i útočníkovi ta doba připadá příliš dlouhá a vaše pohyby příliš pomalé. Zapomeňte na hollywoodské filmy: lupič si s vámi nechce popovídat, není do vás tajně zamilovaný a nezajímá ho, kolik máte doma postižených dětí. Chce vaše peníze. Podle Steva je nejlepší mu je urychleně dát. V závislosti na denní – nebo spíš noční -- hodině se částka, kterou byste mu měli dát, mění, protože mnozí profesionální lupiči už tuší, kolik u sebe můžete mít. Ale málokdy je to přes sto padesát dolarů – a řekněte, nemá váš život větší cenu než půldruhého "Franklina"?

V naší taxiškole se našel chlapík, Američan, kterému se to nezdálo. "Nemáme za povinnost proti lupičům bojovat?" přál si vědět. "Takhle za chvilku každý ozbrojený lupič začne taxikáře považovat za snadnou kořist, ne?"

"Pokud takovou šlechetnou povinnost cítíte," řekl mu Steve, "možná by vám bylo líp u policie. Ta má na takové věci výcvik a výzbroj, na tu platíme daně. Vy jako běžný občan máte právo nestarat se o nic než o sebe."

Tohle jsou věci, o kterých se dá donekonečna diskutovat a každý má svůj díl pravdy. Když každý taxikář poctivě odevzdá denní tržbu pod výhrůžkou zastřelení nebo pobodání, možná se budou zločinci cítit jistější a přepadat víc taxikářů. Když se budou taxikáři bránit a občas nějakého lupiče zabijí, zraní nebo zadrží, změní možná lupiči modus operandi: nejdřív svou oběť zastřelí a až pak okradou. Anebo je to možná všechno úplně jinak. Tyhle věci nevěděli ani psychologové, ani policejní šéfové, tak jak bychom to měli vědět my, řidiči žluťasů?

Fakt je, že když jsem byla přepadena poprvé, zachovala jsem se přesně podle Stevových rad: lupičům, z nichž jeden mi přimáčkl bouchačku k břichu a informoval mě, že mi "rozstřelí mozek" (inu, byli to chlapíci z ghetta, bůhví, jak moc chodili za školu), beze slova jsem vytáhla bankovky z taštičky zavěšené na krku a věnovala mu je. Nebyly to všechny moje peníze – chlapík mě zapomněl přinutit, abych se zula, snad ani nevěděl, že si taxikáři schovávají výdělek do ponožek. A když mě pak instruoval, ať honem odjedu a nekoukám ani vpravo, ani vlevo, odjela jsem. Sice jsem se dobře podívala, kam zapadli, ale to v daném případě stejně nepomohlo. Policajti z toho okrsku prý zrovna měli v rukou vraždu a nějaká pitomá ozbrojená loupež, při které nikdo nepřišel o život, je nezajímala.

Zato zajímala mé zákazníky. Z téhle jedné loupeže, která mě přišla zhruba na 80 dolarů (a ještě jsem pak dostala od garáže na jednu směnu auto zadarmo – tak se to dělává, když vás přepadnou), jsem nadojila stovky a stovky ve spropitném. Navíc bylo za volantem o čem mluvit, a to se vždycky vyplatí.

Další dvě loupeže dopadly podobně. Lidi, kteří se podiví, jak je možné, že jsem se nepoučila a nějak "nevycítila", který ze zákazníků se mě chystá přepadnout, můžu ujistit, že instinkty jsou v tomhle případě bohužel nanic. Jakmile vás jednou přepadnou, začnete se bát ledaskoho. Strávila jsem řadu hodin za volantem tím, že jsem se tiše loučila se životem, přesvědčená, že mě ten podivín vzadu na sedačce může každou chvíli odstřelit. Pak podivín vystoupil, zaplatil, dal mi dýško a s přáním dobré noci vešel do domu. Když chcete dělat taxikáře, musíte prostě většině lidí důvěřovat natolik, abyste je byli ochotní naložit do vozu. Jinak byste se zbláznili a nevydělali si ani na pronájem auta.

Čtvrté newyorské přepadení se nekonalo. Tentokrát jsem skutečně nabyla přesvědčení, že jde do tuhého. Kdo to zná, pochopí. Vezla jsem dva mladé kluky vzhůru po Amsterdam Avenue, byly dvě nebo tři hodiny ráno a původně mi řekli, že je mám dovézt na 110. ulici. To není to nejbezpečnější místo, samý okraj Harlemu, ale aspoň je to velká, slušně osvětlená křižovatka, kde by si jen málokdo dovolil vytáhnout zbraň na taxikářku. Aspoň jsem se v tomto duchu utěšovala, zatímco se kolem míhala nároží a hoši si na zadním sedadle něco šuškali, plácali si na kapsy nadrozměrných džínů a pochechtávali se. Že byli černí, to mi nevadilo – vozila jsem do Harlemu spoustu černošských zákazníků, a jediný, kdo mě tam přepadl, byl běloch, který mi držel kudlu u krku a říkal, že o mě má starost. Vadilo mi to pochechtávání a plácání do kapes. Zdálo se, že kontrolují, jestli v nich mají všechno potřebné. Rozhlíželi se kolem a vypadalo to, že si vybírají šikovné místo.

Měla jsem štěstí. Někde u osmadevadesáté ulice jsem uviděla policejní auto, stojící v levém pruhu. Bez rozmýšlení jsem zajela těsně vedle něj a zavolala: "Pomozte mi, prosím!"

Policajti mi skutečně pomohli. Než klukům došlo, co se děje, už stáli rozplácnutí na antonu a policajti je šacovali. Jeden měl u sebe bouchačku a oba velké nože. Policajti je zadrželi a mně řekli, že můžu jet. "Nechcete mou adresu, telefonní číslo?" ptala jsem se. "Jsem ochotná svědčit, když to bude potřeba."

"Ne, ne, děkujem," řekli mi vlídně. "Chytili jsme je se zbraní a to teď musí stačit."

Jak to u taxikářských příběhů bývá, nikdy se nedozvím, jestli byli hoši nakonec obviněni a dostali se do maléru. A už vůbec nebudu tušit, jestli se mě skutečně chystali přepadnout, anebo – jak okamžitě začali tvrdit – potřebovali bouchačku a kudly jen k tomu, aby přežili v džungli zvané New York.

Pozítří ráno povídání o bouchačkách dokončím, pokusím se zodpovědět pár otázek, které mi kladli diskutující, a dodat další materiál k zamyšlení.

 

Autor: Iva Pekárková | pondělí 13.9.2010 22:36 | karma článku: 30,63 | přečteno: 3545x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,30 | Přečteno: 6081x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5159x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4740x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2017x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2845x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí

19. května 2024

Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  22:06

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické

18. května 2024  20:36,  aktualizováno  21:41

Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...

Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA

Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7499x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com