Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi opicí

To takhle jde K. po peróně na nádraží Stratford, kde pracuje, a tu za sebou slyší české hlasy a rozjařený smích. Otočí se a vidí skupinku mladíků, kteří si na něj ukazují. Na první pohled se podobají Londýňanům z předměstí. Kalhoty mají spuštěné pod zadkem, na hlavě takový ten sestřih s hrbem uprostřed, který už něco přes rok frčí, tváří se světaznale. V něčem se přece jen od Londýňanů liší: každý má v jedné ruce zapálené cigáro, přestože se na nádraží už delší dobu nesmí kouřit, ve druhé plechovku s pivem, přestože se na nádraží už delší dobu nesmí pít. Za oboje je pokuta kolem 80 liber, ale oni si nevšímají kamer, které natáčejí jejich počínání. Všímají si K.

"Jé, hele, vopice!" zahlaholí jeden.

"No jó, vopice, černá vopice!" všimne si druhý.

"Vopice! Vopice, pocém! No pocém, vopice!" zavolá na K. třetí. Klepe si přitom na stehno, aby mu ukázal, kam má přijít.

Těžko říct, proč si za zdroj své zábavy vybrali zrovna K. Vždyť na předměstí Londýna museli vidět spoustu černochů.

K. popošel tři kroky k nim.

"Jé, hele, von sem de! Von sem fakt de!" zaradoval se třetí. "No pocém, vopice. Pocém! Já mám banána. Mám vélikýho banána. Dáš si?" Zasmál se vlastnímu vtipu a ostatní se poslušně zasmáli s ním.

K. ušel další tři kroky, mile se na hochy usmál a řekl svou nejlepší češtinou: "Já slyším!"

Vzniklou paniku v řadách rozjívených objevitelů džungle jménem Londýn snad ani nemusím popisovat. Hoši se pokoušeli zároveň utéct, ptát se K., kde se naučil česky, a vysvětlovat mu, že v českých zemích oslovení "Vopice" znamená něco jako "Brácho". K. je dvěma slovíčky uzemnil úplně stejně jako já před časem jeho krajana, kterého jsem načapala na Staromáku, jak se zabývá nekalou činností. Prostě nemohli uvěřit, že někdo, kdo vypadá tak cize a neznámě, by mohl naopak něco vědět o nich, dokonce rozumět jejich jazyku.

Rozhovor netrval dlouho. "Jó, to dobrý, já česky rád," řekl K. "Vítejte v Londýn."

A šel si za svým.

K. už je prostě takový. Potom mi říkal, že by byl nejradši dodal: "Tak ahoj, bílý vopice!" – a když by se kluci rozčilili, proč že jim nadává, klidně by řekl: "Vždyť přece vopice, to je něco jako brácha!" Ale neudělal to. Je příliš zdvořilý.

Nevím, jestli tohle nečekané setkání z českých kluků vyrobilo nerasisty. To fakt nemůžu říct. Ale jsem si stoprocentně jistá, že už nikdy, v žádné zemi a na žádném kontinentě, nebudou na neznámé osoby jiných barev a národností pokřikovat "Vopice". Tedy aspoň pokud nebudou po zuby ozbrojeni a připravení se prát.

Čeština pro ně ztratila tu sladkou příchuť bezpečného, "tajného" jazyka, kterým můžete nadávat kdykoli komukoli a on vám nebude rozumět. Budou na tom úplně stejně jako lidé, jejichž mateřštinou je angličtina: ti, ať odjedou kamkoli, nikdy nevědí, kdo jejich řečí mluví a rozumí každému slovu. Což je obvykle přinutí dávat si aspoň trochu pozor na jazyk.

Čeština své postavení "tajného" jazyka ztrácí, o tom se přesvědčil nejeden turista, který zavítal do exotických zemí nebo někoho exoticky vyhlížejícího oslovil "Vopice".

Fakt ovšem je, že v posledních pěti nebo deseti letech jsou to Východoevropané (nebo, přesněji řečeno, lidé z nejčerstvějších členských zemí Evropské unie), kdo vnáší do Británie rasismus.

Rasismus, aby se tak řeklo, primární, primitivistický – rasismus toho druhu, který necítí potřebu sám sebe omlouvat a vysvětlovat se: Rasismus, který nepochází ze žádného traumatického zážitku nebo zkušenosti – většina lidí z těchhle zemí se v životě setkala jen s několika černochy a nemluvila ani s jediným. Je to zkrátka cosi, co muselo (abych parafrázovala slova básníka) vzklíčit přímo v nich a pohnojeno xenofobní atmosférou v jejich vlastech, zaléváno totalitním myšlením, vzrostlo do rozměrů jinde ve světě nevídaných. Potom to vykvetlo, přineslo plody – a ty teď, zaneseny vlídným vánkem nových pracovních příležitostí v rámci Evropské unie, přistály v západnějších zemích. V zemích, které si tyhle infantilní fáze mezirasového soužití odbyly nejméně před padesáti lety.

Jasně, já vím, že i v Británii (jako ostatně v úplně každé zemi, co jich na světě je) se najde pěkná řádka rasistů jak vystřižených z učebnice. Fakt ovšem je, že ti angličtí svůj nesmlouvavý přístup k jiným kulturám pokaždé uvedou nějakou frází. Třeba "Nejsem rasista, ale...", "Tahle země bývala křesťanská, a jako křesťanovi mi vadí...", "Práce je málo i pro lidi, kteří se v téhle zemi narodili, a pak přijde pologramotný emigrant z..." A tak dále. Tihle lidé cítí potřebu ohánět se statistikami (kolikrát zcela pochybnými), vykládat "skutečné" příběhy (často asi tak z šedesáté ruky). Cítí potřebu nějak vysvětlit, proč si myslí to, co si myslí. Tuhle potřebu cítí i Angličané a Irové opilí namol. Věřte mi, vím to: několik let jsem je vozila v taxíku z hospody domů a poslouchala jsem ty řeči. Šlapali si na jazyk, ale pořád to byli gentlemani.

Češi, Slováci, Poláci (a předpokládám, že i Maďaři, Bulhaři, Rumuni či lidé z baltských zemí) tuhle potřebu necítí. Jsou schopní přistoupit ke svému krajanovi či jakémukoli bělochovi, který aspoň trochu rozumí jejich řeči, a říct: "Já černý nemám rád." Jako by to snad někoho zajímalo.

No nic. K. už dávno ví, jak se řekne "monkey" česky a slovensky. Vyhledali jsme si to v polštině (malpa s přeškrtnutým l, čteno – příbližně – maupa), v maďarštině (majom), v rumunštině (maimuta s ocáskem u t a mističkou nad a, čteno majmucá) a bulharštině (majmuna).Ještě k tomu musíme přidat litevštinu, lotyštinu a estonštinu. Taky jsme si vyhledali, jak se v příslušných jazycích řekne "Já slyším". Když se K. v práci nudí, může na půl ucha poslouchat, o čem se baví hloučky turistů či jiných imigrantů do Anglie, zejména pokud si na něj ukazují. Už načapal pár Poláků, ale promluvil na ně česky, tak nevím, jestli to zafungovalo.

Každopádně: kdybyste náhodou šli po Londýně, potkali černocha a ten vás oslovil "Čau, bílá vopice!", nelekejte se. Vždyť to znamená "Vítej, evropský bratře."