Dáme burce zelenou? (kulturně-rasistická úvaha)

Nedala přednost vozidlům na hlavní. Prostě bez rozhlížení vjela, ve čtyři odpoledne, na londýnskou dopravní tepnu jménem London Road. Brzdy zaskřípěly, provoz zastavil, ale nikdo na Humairu nezatroubil, nezaječel, nezagestikuloval. Londýnští řidiči jsou až příliš zdvořilí. Snad si ani nevšimla, že něco udělala špatně.

Nervózně jsem poposedla na sedadle pro spolujezdce a řekla si, že označovat ho jako "sedadlo smrti" je v tomhle případě možná výstižnější. Vzadu, pečlivě přivázané do dětských sedaček správných velikostí, seděly tři děti – naši svěřenci, které sociální pracovnice Humaira dopravovala na místo, kde je měla předat do péče pěstounů. Já jsem sloužila jako tlumočnice.

Humaira na sobě neměla burku, i když by její ošacení jako burku označil snad každý nemuslim, počínaje hospodskými filosofy probírajícími nežádoucí imigraci a konče panem Sarkozym, který by jako hlavní představitel Francie snad měl lépe vědět, o čem mluví. Burka je hábit podobný pytli sahajícímu až na paty, který se převléká přes hlavu a z kterého se dá vykukovat ven jen jakousi mřížkou z řidší tkaniny. Ze ženy, která si ji oblékne, není vidět vůbec nic. Pro nezasvěcené vypadá jako chodící obrácený pytel.

Burky kupodivu mají různé barvy, některé i dost křiklavé. Ten dlouhý beztvarý hábit, ze kterého vykukují jen oči a který sice není burka, ale všichni mu tak říkají, bývá skoro výlučně černý. Na Západě v něm chodí mnohem víc muslimek než v burce, a snad proto některým nemuslimům tolik pije krev. Já proti němu nic neměla, dokud se mě Humaira, hrozně milá mladá paní, matka tří dětí a budoucí matka čtvrtého, Pákistánka narozená v Manchesteru, nepokusila zabít.

Na to, že jsem se léta živila jako profesionální řidička, jsem velmi snesitelný spolujezdec. Neradím, nekomentuju způsob jízdy člověka, který mě zrovna někam veze, na křižovatkách hlásím, jestli je "to dobrý", pouze v případě, že mě o to někdo výslovně požádá. Dokonce ani hlasitě neječím či viditelně nerostu, když mám strach o svůj život. Ale z Humaiřina vozu jsem měla tisíc chutí vystoupit a říct, že půjdu pěšky. Možná že by řídila jak ponocný, i kdyby měla obličej odhalený. Ale rouška zakrývající tvář, zavěšená na nose (jmenuje se niqáb) ve spojení se dvěma šátky, kterými si zahalila hlavu, jí nijak nerozšířila obzory. Přeložený šátek sloužil jako koňské klapky. Když Humaira chtěla vidět, co se děje okolo, musela se rozhlížet jak zběsilá. Díky tradičnímu oděvu obětovala periferní vidění, právě to, které z některých žen dělá skvělé řidičky. Jak říkám, byla to hrůza.

Humaira podle všeho neměla tušení, že se jí ostatní řidiči děsí Jsem ostatně přesvědčená, že jsme se nevybouraly právě díky té černé roušce, která jí halila obličej. V Londýně má rouška na řidiččině tváři zhruba stejný účinek jako velké červené L nalepené na autě anebo logo autoškoly. Jakmile šofér něco podobného spatří, automaticky dupe na brzdu.

S Humairou spolupracuju už několik neděl a za tu dobu jsem pochopila, že je to skvělá ženská. Narodila se v Anglii a na rozdíl od svých rodičů, kteří pákistánské tradice nijak zvlášť nedodržují, chce být řádnou muslimkou. Vzala si jiného pákistánského Brita první generace, přes protesty příbuzných chodí zahalená a snaží se světu dokázat, že může být zároveň hluboce zbožná a úspěšná v zaměstnání. Jak jsem říkala, dělá sociální pracovnici, a pokud to dovedu posoudit, počíná si velmi profesionálně. Navíc má značný kulturní nadhled, což je v tomhle oboru velké plus.

Pokud to umím posoudit, nedělá špatně vůbec nic. Dokonce na mě nezanevřela, když jsem se jí přiznala, že já osobně žádné náboženství nemám. Oplývá tolerancí – vlastností, kterou by většina z nás u zahalených muslimek fakt nečekala. Jediné, co mi na ní vadí, je způsob řízení. Když jsme se přednedávnem dočetly, že prý ve Francii začne platit zákaz vycházení se zahalenou tváří, trochu jsme si o tom povídaly. Humaira chápe, proč se zahalených ženských lidé bojí. Vypadají – pro nezasvěcené – vážně prapodivně, lidé na Západě nejsou zvyklí jednat s někým, komu nevidí do obličeje. Je pravda, že by se pod hábitem – teoreticky – mohli skrývat sebevražední útočníci (a Zápaďané by je nerozeznali od žen, i když muslimové by ten rozdíl viděli okamžitě, je to ve způsobu chůze). Je pravda, že se ženská tvář, ze které vykukují jen oči, dá identifikovat jen s obtížemi (i když je vždycky možné přesně určit, komu patří, díky iridologii). Na řidičáku má Humaira skutečně fotku své zahalené tváře s vykukujícíma očima.

Svorně jsme se zasmály prohlášení pana Sarkozyho, že jestli si muslimské ženy přejí chodit zahalené, mají možnost tak činit doma. Pokud to nemyslel sarkasticky, je jasné, že pan Sarkozy nemá sebemenší ponětí, o co tu jde. Když jsou muslimské ženy doma, nemají proč se zahalovat. Ten několikavrstevný hábit, do kterého se oblékají, když vyjdou na ulici, slouží jako přenosný domeček, jako ochranný stan pro jednu osobu, do kterého se halí proto, aby ji neviděl svět. Pokud se hluboce věřící muslimky nebudou smět objevit na ulici se zahalenou tváří, nezbude jim, než zůstat doma. To sotva přispěje k osvobození muslimských žen.

Je ovšem jedna věc, na které se s Humairou sotva kdy shodneme. Jsem totiž přesvědčená, že by v té parádě neměla řídit. V zemích, kde se ženy zahalovat musí (viz Saúdaská Arábie) ženy také nesmějí usednout za volant. V Pákistánu, odkud pocházejí její rodiče, uvidíte – občas – ženy za volantem, ale ty nebývají zahalené. Směšovat dávnověké tradice s poměrně moderními činnostmi jako je řízení auta v městském provozu mi připadá poněkud... netradiční.

Humaira byla včera v televizi. V pořadu o tom, jestli by se nemělo i v Británii muslimským ženám zakázat ukazovat se na ulici tradičně zahalené. Probírala to se mnou, byla z toho trochu nervózní – ale doufala, že to zvládne. Vyžehlila si pro tu příležitost ten dlouhý černý hábit a – věřte tomu nebo ne – namalovala si oči. Na obrazovce vypadala úžasně. Teda to, co z ní bylo vidět. Prezentovala se jako tvrdě pracující žena a matka, které nejde o nic jiného, než aby směla v Anglii klidně žít a držet se příkazů svého náboženství. Na otázky odpovídala klidně, s přehledem, bez nervozity. Věřím, že spoustu diváků přesvědčila o své pravdě a otevřela jim oči. Byla fakt skvělá. Možná že přispěla k letitému názoru, že zakazovat ženám, aby se zahalovaly, je "nebritské".

Jen doufám, že už nikdy v životě nenasednu do auta, které bude Humaira řídit. Zahaleným řidičkám jako ona bych dala permanentní červenou – a pak jen doufala, že zpoza svého hábitu dohlédnou na semafor.