„Ruce vzhůru!“ zařval zmetek mutujícím hláskem.

Dharuna povzdechl. „Teď co chcete?“ zeptal se unaveně. Zdvihl obě ruce po prsa a ležérním pohybem pravice odsunul hlaveň bouchačky stranou. Zmetek o dva kroky ustoupil, zapotácel se a zády narazil do regálu s chlebem.

Polohlasem zaklel, ale rychle se vzpamatoval a znovu namířil bouchačku Dharunovi na hruď. Teď už na ni Dharuna přes pult nedosáhl.

„Prachy! A dělej!“ řekl zmetek.

Zmetkovi komplicové se drželi v pozadí pošklebovali se: „Těcocete! Těcocete!“ Dharuna nemluvil moc dobře anglicky a jim se líbilo, že nad ním mají navrch.

Zmetek je okřikl: „Dělejte, debilové! Ste blbí nebo co?“

I když mluvil tím skoro dětským hláskem, dojemně přeskakujícím z basu do fistulky, komplicové ho poslechli. Vrhli se k regálu s alkoholem a začali nabírat do náručí pivo, víno a kvašený mošt.

Tvrdý alkohol Dharuna přechovával v policích nad pultem, a tak mu zmetek pokynul bouchačkou, ať mu podává lahve. Dharuna tak činil rychlostí hlemýždě placeného od hodiny. Říkal potom, že mu v tom pomohlo ochromení: měl takový strach, že se skoro nemohl pohnout, ruce i nohy měl jako z olova. Zvnějšku to ovšem nebylo poznat – na kameře působil dojmem ostříleného drsňáka, uvyklého na častý pobyt na tom nesprávném konci bouchačky. Přitom byl přepaden teprve popáté, pokaždé ve svém krámku.

Zmetek s komplici nebyli žádní psychologové. Dharunův klid je zmátl. I na záznamu z kamery bylo vidět, jak se rozklepali. Sebrali z pultu dvacet liber a dvě flašky nejlacinějšího bourbonu, který Dharunův krámek nabízel, a trhavými skoky vypadli na ulici. Lahve s vínem, plechovky s pivem a moštem jim jedna po druhé padaly z náručí a každou doprovázelo hlasité „Ku**a!”

Vzápětí se ozvalo sborové “KŮŮŮŮ**A!” Pár metrů před vchodem na ně čekali policajti. Nebyli ozbrojení, většina policistů v Anglii nenosí bouchačky. Ale měli na sobě neprůstřelné vesty.

Kluci byli nejen mizerní psychologové. Byli hlavně mizerní gangsteři. Když vešli do Dharunova krámku, nevšimli si, že vzadu za regálem stojí Dharunův syn. Ten se bezhlese proplížil dozadu a zavolal 999.

Byl to bleskový zásah – policisté museli zrovna projíždět kolem, když je zavolal operátor, a dorazili na místo během dvou minut.

Posadili kluky do antonu, lahve, které se nerozbily, vrátili Dharunovi a řekli mu, že to pro něj musel být hrozný zážitek a že je jim to moc líto.

“Je dobrý,” řekl Dharuna. “Já svědčit u soudu – ano?”

Poldové se po sobě rozpačitě podívali. “Dáme vám vědět,” pronesli záhadně.

“Já svědčit. Nebojím!” ujistil je.

A tak jim nezbylo, než mu vysvětlit, že zmetkovi s bouchačkou je teprve třináct. Jednomu z jeho kompliců taky a druhému je čtrnáct let. Vztahuje se na ně zákon o ochraně dat nezletilých, takže policajti Dharunovi nesmějí prozradit ani jejich jména. Nesmějí mu říct, jestli tohle byl první pokus o loupež, při kterém byli přistiženi, anebo to jsou recidivisté. Záznam z kamery nad pultem si nechali (ale Dharuna jim nevyjevil, že má po straně další kameru, která přepadení zobrazila právě tak jasně, a tenhle záznam mu zůstal).

Soud se podle všeho konat nebude. A tak Dharunu aspoň ujistili, že všechno řádně přešetří a kluci budou potrestáni co nejpřísněji.

Jak, to Dharunovi neřekli.

Dharuna si z ulitého záznamu udělal menší kino pro zákazníky. Společně se synem všem vypráví, co se mu stalo, a krvežíznivě líčí, jak by ozbrojení lupiči, ať už zletilí nebo ne, dopadli na Šrí Lance.

Zažertovala jsem, že tady možná hochům seberou volnou jízdenku na autobus, kterou tu mají všechny děti školou povinné.

“No, snad jim seberou aspoň tu bouchačku!” zašklebil se Dharunův syn a dál rovnal do regálů plechovky fazolí.