O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

8. 03. 2017 9:04:35
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

Z tohohle mohl mít řidič malér jako poleno.

Už proto, že on to vlastně není řidič. Je to sedič. Profesionálním žargonem se téhle pozici skutečně říká „train sitter“, i když prý je lepší, když tenhle výraz neuslyší pasažéři. Na téhle trati v Londýně by totiž vlaky mohly jezdit bez řidičů, jenže z toho zákazníci bývají nervózní. A tak dopravní společnost za ovládací panel posadila zaměstnance z masa a kostí. Ti ale soupravu v pravém slova smyslu neřídí. Celý den se vozí sem a tam, otvírají a zavírají dveře, mačkají tlačítko hlášení stanic, s politováním oznamují pasažérům, že vlak bude mít zpoždění, když se na trati vyskytne problém, přivolávají pomoc, pokud se někomu udělá zle, a na konečné se vždycky přesvědčí, že všichni pasažéři vystoupili, než zajedou na odstavnou kolej.

Je to osamělá práce, nudná k uzoufání – a berou za ni méně než řidiči, kteří vlaky doopravdy řídí. I tak je to vyhledávaný džob: nabízí existenční jistoty, spoustu bonusů pro zaměstnance i členy jeho rodiny a taky členství v silných odborech, takže zaměstnavatel nemůže člověka vyhodit pro nic za nic. Vlakoví sediči mají téměř stoprocentní jistotu, že budou-li chtít, můžou být sediči nadosmrti. Teda pokud se nenechají přistihnout s alkoholem nebo drogami v moči, nepoperou se v pracovní době nebo se neprokáže, že opakovaně zanedbávají své povinnosti.

Jeremy už na odstavnou kolej odvezl dva zákazníky a management mu oznámil, že pokud se v následujících šesti měsících dopustí dalšího zanedbání povinností, bez cavyků ho vyrazí.

Jeremy byl ještě pořád ve zkušební době. Vlak byl na odstavné koleji a na sedadle se rozvaloval pasažér ožralý jak –

„Polák!“ prohlásil Pákistánec Musa a znechuceně si pasažéra prohlížel. „Ožralej jak Polák, vole, jo!“

Nad chrápajícím nešťastníkem stáli tři zaměstnanci londýnských nadzemních drah. Jeremy, čistokrevný bílý Angličan, dočista zničený a přesvědčený, že zaručeně přijde o práci, Musa z Pákistánu a můj přítel K., černý Afričan – ti dva se k tomu nachomýtli ve snaze Jeremymu pomoct. Pokud se povede pasažéra nenápadně vyvést z depa, po trati, na kterou smějí vstoupit jen zaměstnanci se speciálním bezpečnostním certifikátem, bude Jeremy za vodou. V depu naštěstí žádné kamery nejsou...

Ale jak ho vzbudit? Zaměstnanci londýnské nadzemní dráhy mají přísný zákaz na pasažéra byť jen prstem sáhnout. Zatřepat s ním rozhodně nesměli.

A tak začal Musa mlátit pěstí do okna nad ním, až se vůz otřásal, a ječet: „Vstávat, vstávat! Vstávat!“

Pasažér se napůl probudil, a když viděl, že se nad ním sklánějí tři tváře -- bílá, hnědá a černá --, leknutím se pokřižoval. „F*ck,“ prohlásil. „Innit.“

Promluvil sice anglicky, ale byla to angličtina nejhorších londýnských čtvrtí. Když mu začal Jeremy zdvořile vysvětlovat, že a proč by bylo vhodné, kdyby vstal a bez protestů je následoval, nezdálo se, že rozumí.

„Dyk to říkám,“ řekl Musa. „Vožralej jak Polák.“

Úsloví „vožralej jak Polák“ se v některých částech Londýna rozšířilo v posledních třech nebo pěti letech. Že by se v ulicích vyskytovala spousta ožralých Poláků? Možná. Anebo je to jen bezobsažná fráze, tak jako v Česku „vožralej jak Dán“, vzniklá dávno předtím, než se po pražských ulicích začaly producírovat desítky ožralých Dánů. Každopádně „vožralej jak Polák“ z Musových úst byla diagnóza, nikoli národnostní zařazení.

Chlapi na pasažéra mluvili dál, ten ale nereagoval, jen pořád opakoval „F*ck, innit!“ Pomohli mu se posadit, Jeremy mu podal láhev s vodou, kterou každý správný sedič má nosit u sebe, a chlapík se hltavě napil. Voda mu ale nechutnala. Vyprskl ji přes celý vagón a zařval: „K*rwa!“

K. se rozzářil. „K*rwa? Fakt? Jesteš Polákem?“

Pasažér pohlédl na K., a když viděl, že polština – pravda, nepříliš dokonalá -- vychází z úst chlapíka černého jak noc, protřel si nevěřícně zraky.

„Pan mówi po polsku?” vyjekl a zjevně vystřízlivěl. Pod vedením K., který na něj zahovořil tím svým univerzálním slovanským jazykem, který v tomhle případě nazýval polština, pak vylezl z vozu, opatrně přešel přes trať (Jeremy s Musou ho podpírali a K. kontroloval, aby proboha nešlápl, kam nemá) a vyšplhal na perón. Na místo, kde měl před deseti minutami vystoupit.Tam mu K. vysvětlil, že je na konečné, a poradil mu, jak se dostat tam, kam potřebuje. Pasažér ho vděčně obejmul a oslintal mu vlasy.

Jeremy byl zachráněn.

A co ho zachránilo? K*rwa. Profesionální ženština, díky které K. bezpečně poznal, že zapomenutý pasažér hovoří polsky. Profesionálky jsou zjevně užitečné. I v mezinárodním kontextu.

Autor: Iva Pekárková | středa 8.3.2017 9:04 | karma článku: 38.25 | přečteno: 3998x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 39.26 | Přečteno: 4925 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 36.41 | Přečteno: 4334 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 33.18 | Přečteno: 1688 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Katerina Kaltsogianni

Pohádka na dobrou noc, aneb o Princezně Janě Maláčové

Kam se na tzv. princeznu ČSSD Janu Maláčovou hrabe anglická královna? Ani ona nemá takové nápady a hlídá si kasu jako oko v hlavě. Současná ministryně srší nápady, ale ty peníze, které se tak marně utrácí, nevidí. Škoda, škoda.

16.2.2019 v 20:04 | Karma článku: 27.15 | Přečteno: 790 | Diskuse

Jan Pražák

Chlapská záležitost

Skoro celý svůj život jsem hlídal jeden tovární areál, ve kterém lidé vyráběli nějaké stroje. Mým působištěm byl dvůr mezi budovami, oddělený plotem od okolního světa.

16.2.2019 v 19:12 | Karma článku: 21.93 | Přečteno: 437 | Diskuse

Karel Ábelovský

Tak na tohle, se opravdu těším celou zimu

... a když pak pomalu přichází jaro, nemohu se dočkat až rozkvetou mandloně, až začnou kvést vlčí máky, kopretiny a další drobná kvítka, jejichž všechna jména ani neznám. Pár pozdravení jara - fotoblog.

16.2.2019 v 11:09 | Karma článku: 16.20 | Přečteno: 321 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Mám hlad!

Stojím u dveří české kamarádky a ona po mě hází stopky se zbytky jahod, které jedla. Tekly mi sliny, protože jsem měla hlad. Byli jsme tak chudí, že jahody nebo pomeranč byl pro nás nedosažitelný. Ten den jsem vyspěla.

16.2.2019 v 9:06 | Karma článku: 29.96 | Přečteno: 957 | Diskuse

Dáša Stárková

Poslední rok cítka

Jsem asi divná, ale nijak to neprožívám, ani předtím čtyřicet. Proč taky. Vrásky ani celulitida mi nezmizí, zadek se nezmenší, prsa ne-pushupnou, roky ani kila neubudou a holt nosím brýle na blízko. Nemládnu, ale stará se necítím.

16.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 14.80 | Přečteno: 212 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7395

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Najdete na iDNES.cz