Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
tak kolem pětapadesáti, zadíval se na kvítky a zeptal se:
„Pěkný?“
„Jo, nádherný,“ řekla jsem nadšeně. „Není to skvělý, ta jarní příroda? A že se tolik kytek uchytilo zrovna tady, na tomhle ubohým kousíčku země!“ Objela jsem gestem řídký trávníček vyzdobený jarními kytkami. Sněženky už pomalu odkvétaly, ale držely se statečně – vždyť se objevily už dobře před třemi týdny. Narcisy se zrovna odhodlávaly otevřít poupata doširoka a zaplavit okolí jásavou zlatožlutou. Šafrány dnes byly ze všech nejkrásnější. Křehké, plně rozkvetlé a rozzářené ve slunci.
„Ty vysázela moje máma,“ řekl mi chlapík.
„Fakt? Tvoje máma? Vidíš to, kdybys mi to neřekl, myslela bych si, že se zaběhly ze zahrádek. Tak to jí za mě, prosím, poděkuj!“
„To už se asi nepovede,“ řekl a zamžikal. „Loni umřela.“
„To je mi líto,“ řekla jsem. „Ale vidíš – kytky tu po ní zůstaly.“
„Jo,“ řekl chlapík. Představil se mi – jmenuje se Kevin. A vyprávěl mi příběh téhle zahrádky.
Před nějakými pěti lety, když jeho máma ovdověla a přestěhovala se do téhle čtvrti, zatoužila tuhle žížalku prázdné půdy mezi asfaltovým chodníkem a vysokým plechovým plotem, za kterým je násep a železniční trať, trochu vyzdobit. Zašla do zahrádkářství hned přes ulici koupit pár cibulek jarních květin a zároveň jim prozradit svůj plán. „A kdybyste snad měli pár sazeniček, které nepotřebujete, anebo travní semeno,“ řekla, „docela by se mi hodily. Chci své okolí trochu zušlechtit. A – nepřidáte se?“
Zahradnice Kevinově mámě s omluvou vysvětlila, že sazeničky nebo cibulky by jí mohla věnovat, kdyby si je chtěla vysázet na zahrádku. Ale tenhle kus půdy u zastávky bohužel patří městu, a tudíž se na něm bez povolení nic vysazovat nesmí. Porušila by tím hygienická a bezpečnostní nařízení.
Kevinova máma se mile usmála a poděkovala za informaci. Většinu života strávila na venkově, a tak v sobě měla hluboce zakořeněnou staroanglickou zdvořilost. Ale myslela si o těch nařízeních svoje.
Cibulky, sazeničky a semínka si opatřila jinde a pak sedávala po celé hodiny na štokrleti u zastávky busu a hrabala se v hlíně na území nikoho mezi chodníkem a plotem. Říkala, že jí dělá dobře dotýkat se země. Několik let sela trávu, sázela kytky a plela plevel. Taky sbírala odpadky, které lidi bezmyšlenkovitě odhodili na tohle území nikoho. Každé jaro se jí ten kousek země odměnil. Vlastní zahradu neměla – bydlela v domě s pečovatelskou službou, kde trávu sekali a křoví seřezávali najatí zahradníci, a tak si zvykla sedávat u zastávky a dívat se na své kytičky. Těšilo ji, když si je prohlíželi i jiní.
Začala tomu místu říkat Moje Partyzánská Zahrádka. To proto, že díky ní vlastně riskovala malér, kvůli těm nařízením. Někdy, to už jí bylo přes osmdesát, vyrážela odhodlaně s rýčkem a hrstí cibulek ke své Zahrádce a mumlala si pod vousy: „Ale co – starou ženskou přece nezavřou! Co by si ve vězení se mnou počali?“
Jakmile zahrádka začala být hezká, lidi jako zázrakem přestali na ten kus půdy odhazovat odpadky, přestali po něm šlapat. Jedině pracovníci, kteří každých pár měsíců přišli vyměnit plakát na debilboardu visícím na plotě, jí zahrádku pokaždé rozryli a pošlapali. Snažila se to pak napravit.
Teď, když Kevinova máma umřela, zajede Kevin tu a tam do naší čtvrti, podívat se na zahrádku a porýt se v hlíně. Má pocit, že to je nejlepší způsob, jak oslavit její památku.
