Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

rušila svým povídáním a aniž by oni rušili mě.

Tím pádem se dlouho zdálo, že si jen cosi mumlají pod vousy, cosi, co s mým povídáním ani mou osobou nesouvisí.

Ale mýlila jsem se. Pánové sem přišli cíleně. Ne snad aby poslouchali mé čtení či žvásty, ale aby mi v diskusi pořádně vyčinili a – to hlavně – využili tuhle příležitost k veřejnému vyjádření svých strachů. Byla to pro ně vítaná příležitost, jak se zmocnit mikrofonu a oslovit – co já vím – pětatřicet nebo čtyřicet posluchačů. To by se jim v hospodě nepovedlo.

Ten první – starší pán, trochu nahrbený tíhou života, kterému šedé vlasy a vousy propůjčovaly vzhled smutného jezevčíka, měl svůj projev předem nacvičený. Možná ho neuměl nazpaměť a nezatěžoval se choreografií, ale musel si ho tolikrát odříkat v hlavě, že mu slova plynula z úst s průrazností a rychlostí střel z lehkého kulometu. Neříkal, pokud to umím posoudit, vůbec nic nového, vlastně jen to, co spousta lidí už půldruhého roku, možná dva roky donekonečna opakuje v internetových diskusích. Pouštíme si sem bůhvíjakou chamraď, která nás vyhodí do povětří, slušní lidi nemají peníze, ale my je věnujeme na nějaké přivandrovalce – a můžou za to podvodné „neziskovky“, naivní pseudohumanisté a pravdoláskaři (tady pán skutečně použil zastaralejší výraz, buď neznal modernější, souhrnnou nadávku „sluníčkář“, anebo mu v tom pošmourném podzimním dnu nepřipadala dost úderná). Svůj projev prošpikoval větami „Přál bych si vědět“, „Co říkáte na to, že…“ či „Chci se zeptat“, ale neptal se na nic, samozřejmě. Toužil poslouchat zvuk svého hlasu, jak se, zesílený mikrofonem, rozléhá kavárnou. Po pár minutách se rozpálil a začal křičet – a statečná moderátorka mé besedy mu vyrvala mikrofon z ruky s tím, že „To už by stačilo“. Chtěli jsme pokračovat v besedě (lidé, kteří se na mě přišli podívat, už byli pánovým projevem otrávení – fakt, který mě povzbudil). Ale vzápětí se vzadu vztyčil druhý starší pán, vůbec se nepokoušel získat mikrofon a křičel z plných plic. Jeho projev nebyl tak kultivovaný, ale téma měl némlich to samé.

S vydatnou pomocí moderátorky i diváků se mi po chvíli podařilo oba pány umlčet. Zmizeli do večerní tmy a beseda pokračovala. Nejmíň půl hodiny jsem se radovala, jak jsme je zvládli.

Jenže pak mi začal vrtat v hlavě červ. Skutečně jsme tyhle dva pány „zvládli“? Nebyly to žádné náckovské týpky, už proto, že na to byli trochu staří. Nechovali se násilnicky a vlastně ani nijak zvlášť sprostí nebyli. Jen z nich odkapával strach jako kapky slizu. No, možná že se jim po několikaminutovém projevu trochu ulevilo, ale určitě jen trochu. Přišli si sem evidentně pro víc – pro porozumění, které u nás nenašli. Pro lidskou soudržnost, kterou jsme jim neposkytli. Pro ujištění, že se nemusejí tak bát, že věci přece nejsou tak příšerné, jak se dočetli na internetu. A my jsme se s nimi vůbec nebavili. Prostě jsme je odmrštili a tím to skončilo. Kdoví, do provedou, až se vrátí domů. Dají pár facek manželce (pokud nějakou mají)? Vychlastají litr tuzemáku? Napustí si vanu a nabrousí břitvu, protože tenhle děsivý svět už dál nesnesou?

Možná nic z toho neudělají. Jen budou dál smutně žít, dočista převálcovaní černým mrakem strachu.

A přitom se zřejmě neprovinili ničím víc než neschopností přebrat si události, o kterých se píše ve zprávách, a porovnat je s realitou. Nedovedou rozlišit pravdu od hoaxů. Tak jako na devadesát pět až devadesát osm procent lidí na ně působí reklamy – ty negativní víc než ty pozitivní. Nedovedou se zamyslet a dát si své obavy do perspektivy.

A to přece není žádný zločin. Pokud se dá věřit psychologům a psychiatrům, funguje takhle spousta, možná většina z nás. Trest, který si za to vysloužili – neustálý strach, kterému se nedá uniknout --, je neskutečně krutý.

Před časem proběhla Londýnem pozoruhodná kampaň – pozoruhodná, i když často vysmívaná. Tehdejší primátor města se pokoušel prosadit politiku „hug-a-hoodie“, „obejměte kapucína“, tedy jednoho z nesčetných londýnských mladíků, kteří nevědí co se sebou a schovávají tvář do kapuce, protože jejich jediným životním cílem je být gangsterem, pokud možno americkým. Z mnoha z nich se pak gangsteři či kriminálníci skutečně stanou a mnozí taky přijmou jakousi gangsterskou, násilnickou verzi islámu. Londýnští „hoodies“ jsou postrachem spousty lidí – od učitelů a sociálních pracovníků přes taxikáře a majitele krámků až po policajty, kterým výrazně přidělávají práci. A to nemluvím o nebezpečí, jaké někteří představují pro své spolužáky a vrstevníky, vůči kterým se často chovají agresivně a násilnicky.

Londýn se k problému s „hoodies“ postavil čelem: ve městě je nespočet center pro mladé, které zdarma poskytují útočiště každému, kdo o to stojí, a snaží se děti a mladé dospělé nalákat nabídkou všeho od doučování matiky až po box. Centra bohužel vesměs zejí prázdnotou: příliš mnoho mladých netouží dělat něco pozitivního, v něčem se zlepšovat. Netouží dokonce ani se vyskytovat v „bezpečném“ prostředí a pod dozorem. Než se zdržovat v centru, to radši za rohem na dešti kouří skunk.

Pokud se dá věřit průzkumům, pak to vypadá, že příliš mnoho mladých nemá žádné pořádné vedení a životní vzory, v jejich okolí se nevyskytuje jediný dospělý, kterého by si vážili a kterému by důvěřovali. Nezřídka vyrůstají bez otců a jejich maminky jim radši všechno dovolí, než by riskovaly, že ztratí jejich lásku (nebo takového něco). Tohle jsme s K. viděli mockrát a jednou hodně zblízka: naše první londýnská bytná Wendy se svých dvou dospívajících spratků jednoduše bála, nevychovávala je, pouze je živila a sloužila jim.

No a pak přišel pan Ken Livingston s návrhem, ať kapucíny objímáme. Určitě tím nemyslel, že bychom tyhle týpky měli náhodně lapat na ulici a dusit je ve svém náručí. Myslel tím asi jen to, že by se rodiče nebo příbuzní neměli bát fyzického kontaktu se svými sígry, měli by jim objímáním ukázat, jak moc je mají rádi – a že na celý ten složitý život nejsou sami.

Koncepce objímání je v Anglii dost nová, musím říct. Tradičně rodiče, kteří si to mohli jen trochu dovolit, posílali děti už v šesti nebo osmi letech do internátních škol, ze kterých vylezli v šestnácti nebo v osmnácti. Právě tohle Angličané často viní z faktu, že mají ve světě pověst studených čumáků, zoufale ucukávajících před fyzickým kontaktem s kýmkoli včetně vlastních partnerek.

K téhle historické zvyklosti přispívá ještě zvyklost novodobá: spolu s tělesnými tresty zmizel ze škol i jakýkoli tělesný dotek učitelů se žáky. Pokud vím, není to snad doslova zakázané, ale vzhledem k tomu, jak snadno se dnes učitel nebo učitelka může stát terčem obviňování ze sexuálního zneužívání dětí, si to prostě nikdo nelajsne. Kámoška Lucka, která v Londýně několik let vyučovala, žena plná porozumění a lásky, značně trpěla faktem, že sice může své žáky a žačky utěšovat slovy, ale objímat je by radši neměla.

A pak dal primátor Londýna oficiální povolení – dokonce výzvu – k objímání. Právě těch, kteří to nejvíc potřebují: nedomazlených kapucínů s pocitem, že je celý svět proti nim a v životě na ně nic dobrého nečeká. Londýn chvíli zůstal stát s otevřeným ústy… a pak kapucíny stejně nepřivinul k srdci. Tak už to bývá.

Kapucíny jsem neobjímala, ale teď, po besedě v moravské kavárně, mě napadlo, že by možná neškodilo zkusit objímat fobiky. Lidi, kteří se v posledních pár letech tak namnožili. Lidi, kteří se dříve báli máločeho, dokonce se svou nebojácností chlubili – a teď je z nich najednou uzlíček nervů, který se třese hrůzou z teroristů, hrůzou z migrantů, hrůzou z kohokoli, kdo nosí na hlavě šátek či bandanu (pokud to není sousedka Vaňková anebo Franta, který tak zakrývá pleš), hrůzou o osud nás Čechů, o osud Evropy, o osud světa. Vzali si na svá bedra starosti o věci, které z větší části žádné problémy nejsou, a i kdyby byly, oni s nimi nedokážou vůbec nic udělat. A teď pod jejich tíhou klesají. Vůbec nemusejí být duševně narušení, stačí, že se nedovedou bránit reklamám a jejich politické verzi – propagandě.

Žít v neustálém strachu je nebezpečné. Rozhodně nebezpečnější, než jsou oblíbené zdroje toho strachu. Pravděpodobnost, že naše tělo pod záplavou adrenalinu zkolabuje a nás zabije mrtvice, infarkt myokardu nebo rakovina, je vyšší, než pravděpodobnost, že nás zabije islámský terorista či jiný „cizinec“ – mnohokrát vyšší, v řádu milionů. Bohužel mysl zatížená strachem už neuvažuje logicky. Nedovede se sama strachu zbavit.

A tak slibuju sama sobě: až se příště na mé besedě objeví fobik rozežraný vlastní fobií, budu na něj vlídnější. I kdyby vykřikoval sebevětší kraviny či urážky, budu mít na paměti, že za to nemůže: nutí ho k tomu strach. Slečna, která mi bude dělat moderátorku, mu mikrofon nevyrve, ale něžně mu ho vykroutí z ruky a přivine si ho k hrudníku. Bude mu chovat hlavu na ňadrech – tomu starší pán určitě neodolá – a tichým hlasem opakovat: „To bude dobrý, to bude dobrý! Nemusíte se bát, to bude dobrý!“ Určitě odejde povzbuzen, utěšen a aspoň na čas zbaven strachu. To je skvělý nápad, co?

Fobiky jsem zatím neobjímala, ale musím se pochlubit, že moje knížky, jak to vypadá, dokážou čtenářům pomoci. Třeba Postřehy z Londonistánu – to je soubor blogů z idnesu, ve kterém jsem se zaměřila na islám. Popisuju v ní jen věci, které jsem na vlastní oči viděla, lidi, které jsem osobně znala. Muslimům nijak nenadržuju, ale ani se jich neděsím, na to je příliš dobře znám.

Přiznám se, že když jsem Postřehy dávala dohromady, myslela jsem přitom na lidské strachy dané neznalostí – a na to, jak od nich čtenářům odpomoct. A povedlo se.

Při jedné besedě za mnou přišla žena v mém věku nebo o několik let mladší. Hrozně mi děkovala: zachránila jsem zdraví její mamince.

„Já?“ divila jsem se.

„Ano, vy. Vaše Postřehy z Londonistánu.“ A vyjevila mi, jak.

Maminka – je jí třiasedmdesát – se už několik měsíců bála vystrčit z domu nos. Bála se, že jakmile za ní zaklapne branka, skočí po ní osm uprchlíků, znásilní ji, zabije a vyhodí do povětří. I k doktorovi ji musela doprovázet dcera – a doktor si o ni dělal starosti. Měla příšerně vysoký tlak, srdce jí bušilo jak o závod, měla předmrtvičné stavy. Už ani prášky nezabíraly. A pak její dcera v knihkupectví narazila na Postřehy. Chvíli v knize listovala, pak ji koupila, přečetla si ji a věnovala mamince. Napadlo ji, že by příběhy v knize popisované mohly mamince pomoci.

Maminka se knížky zprvu trochu bála – hlavně výrazu „Londonistán“ a žluti na obálce. Pak po ní ale odhodlaně sáhla – a přečetla ji za dva dny.

Za další tři dny měla kontrolu u doktora a ten konstatoval – menší zázrak. Staré paní se upravil tlak, srdce se zklidnilo, předmrtvičné stavy zmizely. Přestala se bát vycházet z domu a zase vede normální, strachem nenarušený život.

Ano, vím: zní to jako lež nebo pohádka. Ale přísahám, že je to čistá pravda. Moje knížka starou paní vyléčila. Stačí na to pomyslet – hned mám skvělou náladu. A pokud zrovna mám z něčeho hrůzu, přestanu se bát.