Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O svalnatých vlastencích se zábrusem

30. 09. 2016 12:31:00
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?

K-k-tlebka nebo tak nějak – organizuje hlídky ve vlacích, které mají za úkol zabránit v nekalé činnosti hordám migrantů páchajících zločiny, trochu jsem se lekla. Až příště pojedu na Slovensku vlakem, nechci být ochraňována K-k-tlebkovými vlastenci. Co když se mi nepovede dokonale napodobit spisovnou stredoslovenčinu a oni usoudí, že Češi k hordám migrantů patří taky? A co skoromanžel K.? Musí se jim prokázat českou občankou, aby uvěřili, že není horda migrantů? Anebo to nestačí a bude třeba ho vykoupat v louhu, aby z něj slezla temná kůže a on se začal aspoň trochu podobat poctivému vlasteneckému Čechovi či Slovákovi, rudolícímu od borovičky a piva?

Pak jsem s úlevou zaznamenala, že se K-k-tlebkovi domobranci nesetkali s jednomyslným pochopením slovenské vlády. Hurá! Ve vlacích bude lze cestovat bezpečně. Hordy K-k-tlebkovců prořídnou a s hordami migrantů si už nějak poradíme, že?

A teď se dočtu, že se i v Čechách rozmohli vlastenci. Pohybují se prý za nocí po městech i městysech v tlupách čítajících tak šest či osm členů – tedy dostatečně velkých na to, aby hordám osamělých, teskných uprchlíků, kdyby na nějakého náhodou narazili, řádně pocuchali frizúru.

Jasně, určitě by rádi pokořili dvacateronásobné přesily zloduchů, jako to podle legendy, o které možná slyšeli, udělaly Žižkovy voje se šiky Zikmunda, lišky ryšavé – ale přece jen: bezpečí je bezpečí. Současný stav věcí vypadá, že je podobných vlastenců v Čechách asi tak dvacetkrát víc než uprchlíků – dočítám se, že takových bojůvek je už teď v Praze registrovaných jedenáct, ve Středočeském kraji osmnáct, v Moravskoslezském dvanáct, v Ústeckém devět, v Královéhradeckém pět, ve Zlínském tři, na Vysočině jeden -- a to nevyjmenovávám zdaleka všechny. Říkají si Národní domobrana a každá skupina se navíc hrdě označuje místem, které hodlají před vetřelci bránit (Počernice) nebo jiným vynalézavým, vtipným a velebným jménem (Vepři boubelatí, Vozová hradba).

V současné době není výjimkou potkat na ulici šestici domobranců, na kterých není tvrdé nic než pohledy. Vpředu si nesou pivní mozoly, svaly mají rozteklé, a kdyby vám dali ránu pěstí, značně si u toho ublíží. Jenomže to se může změnit. V Praze prý hordy domobranců trénují fyzičku v Šárce a střelbu na střelnici. Někteří si nejspíš časem opatří zbrojní průkaz. Někteří už ho mají.

A registruje se jich víc a víc.

Moment... registruje?

Ano, slyšeli jste dobře. Prahou a mnoha jinými městy obcházejí za nocí tlupy vlastenců řádně registrovaných u policie jako obránci vlasti (nebo tak něco). A policie – instituce, které si tihle patrioti notoricky neváží a pohrdají jí – k tomu podotýká jen: „Hlavně když neporušují zákon.“

No, doufejme. Já tedy i nadále doufám, že se samozvaní obránci vlasti budou muset přizpůsobovat zákonům a nikoli zákony samozvaným obráncům vlasti. Jako to bylo – ne v temném středověku, ale poměrně nedávno, třeba když přišel Hitler k moci.

Jak asi uvažuje policie ČR, když něco takového povolí? Říkají si: „No... aspoň že jsou tihle chlapci registrovaní a my víme, kdo jsou. Kdybychom bojůvky nepovolili, stejně budou v noci courat po městě, dostávat se do malérů a přidělávat nám práci. Takhle se sami zabaví, a pokud budou dodržovat zákon, nebudeme my policisté hezky dlouho muset vytáhnout paty z teplíčka ve služebně. Tomu říkám dvě mouchy jednou ranou.“? To by znamenalo, že policie je slabá, laxní a trochu líná.

Anebo si říkají: „Príma, že tu tihle hoši jsou. Honem je zaregistrujem a jejich činnost jim povolíme. Tihle budou – v rámci dodržování zákona! – rozbíjet huby migrantům a slimákům a černejm a bezďákům a buznám. Něco, co my bychom taky rádi dělali – a ještě před časem jsme to dělávali --, ale v poslední době je s tím přece jen problém.“? To by znamenalo, že i policie je vlastenecká, což by byl vážně malér.

Vlastenci jsou na fotkách téměř bez výjimky mladí chlapci tak do třiceti, s vyholenou lebkou nebo se zábrusem, s vypracovanými bicepsy, které inzerují pod přiléhavým trikem, a odhodlaným výrazem ve tvářích, které mně osobně nepřijdou nijak zvlášť oduševnělé. Je klidně možné, že za tohle může práce fotografů: ty hubené či sádelnaté, ty s vlasy na hlavě, slušivými brýlemi či intelektuálským výrazem v očích, fotografové prostě nefotí. Někteří z domobranců mají básnické střevo a lyricky opěvují svou činnost. „Když Praha spí,“ nechávají se slyšet (a po chlapsku, pěstí, předpokládám, zamačkávají slzičku dojetí), „já bdím.“

Doslýchám se, že prý jsou galantní, teda někteří z nich: už prý pustili dámu první do dveří a snad i nechali babičku v tramvaji sednout. To je príma. Ale nezapomínejme, že gestapáci bývali ještě galantnější, vždy korektní a gentlemanští, než vám pošlapali hubu a zastřelili vás.

Začátkem devadesátých let, kdy Prahou pobíhala spousta neonacistů a obránců vlasti v kanadách, s vyholenou lebkou a železnými tyčemi za pasem – tenkrát ještě neregistrovaných --, mohli jste se často stát svědky jejich galantnosti. Na vlastní oči jsem viděla, jak vypráskali z tramvaje tlupu zděšených japonských turistů, kteří nevěděli, která bije, a na uvolněné místo pro invalidy dovedli vetchou stařenku hovořící (poněkud roztřeseně) česky. I když se oblékali do stejnokrojů a vypadali všichni dost podobně, zapamatovala jsem si tváře leckterých, co chodili bránit vlast do jedné hospody v Nuslích. Dva roky nato jsem dva z nich viděla: byli opět oblečení ve stejnokroji, tentokrát policejním, a za pasem měli bouchačky. Jejich sestřih ani výraz jejich tváří se nezměnil. I krok, takový mašírovací, si zachovali. Pokud u policie vydrželi, budou dnes, po dvaadvaceti nebo čtyřiadvaceti letech, zastávat poměrně vysoké posty.

Nejsem člověk, který se všeho bojí, ale tentokrát vážně začínám mít strach. Myslím, že lidi – my, běžní občané, kteří milují svou vlast, ale netouží se přidat k hordám jejích „obránců“, bychom neměli spát, když „obránci“ bdí. Že máme demokracii, to nás nezachrání. Nezapomeňte, co se stalo v Německu ve třicátých letech: Skupiny SA, které přece taky bránily vlast, vznikaly v době, kdy vláda byla ještě demokratická. A protože vlast jaksi neměly před kým bránit, smlsly si na Židech. Na kom si dnes smlsnou čeští domobranci, když uprchlíky nikde nenajdou? Předpokládám, že na Romech, muslimech, Vietnamcích, černoších, Ukrajincích, samozřejmě taky bezdomovcích, na kterých si dnes každý může smlsnout beztrestně, a jistě taky na gayích, lidech, kteří mají trochu delší vlasy, lidech, kteří jsou podle nich málo mužní... a koneckonců na komkoli, kdo jim osobně nepřipadá jako ten správný občan, který má právo v Česku žít. A o tom, kdo je správný občan a má právo v Česku žít, budou rozhodovat jenom oni sami.

Zdá se, že máme zaděláno na pořádný malér.

Autor: Iva Pekárková | pátek 30.9.2016 12:31 | karma článku: 35.14 | přečteno: 4693x


Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 39.08 | Přečteno: 4750 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 36.25 | Přečteno: 4218 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 38.13 | Přečteno: 3887 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 32.92 | Přečteno: 1642 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 156 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.48 | Přečteno: 307 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 727 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 24.59 | Přečteno: 809 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7380

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com





Najdete na iDNES.cz