U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
českého podnikatele ve Východním Londýně, jako ohromně milý chlapík. Přesně ten typ, kterého když se zeptáte na cestu, všeho nechá, vytáhne nadupaný mobil a vyhledá pro vás, co potřebujete.
Byl i hezký. Štíhlý, pružný – žádný klátivý krok kariérního gangstera. Dokonce i šedé vězeňské tepláky mu slušely. Obličej měl pěkný, i když trochu poďobaný od akné, a rámovaný delšími vlnitými vlasy krásné zlatohnědé barvy (anebo to byl velmi dobrý melír, seděla jsem tak dva metry od něj a sledovala jsem ho přes dvě skla).
Tvářil se mile a neutrálně – přesně tak, aby z jeho obličeje nikdo nemohl vyčíst ani opovržení (soudem, světem či čímkoli jiným), ani samolibost, ani radost ze spáchaného činu. Vstával a sedal si, jak mu soud přikázal, a na otázky odpovídal srozumitelně a dostatečně hlasitě na to, aby ho všichni slyšeli, ale ne tak, aby se jeho hlas příliš rozléhal po místnosti. Neprojevil – během těch čtyř nebo pěti minut, které strávil v prosklené boudičce – žádný nepříjemný zlozvyk: nepopotahoval nosem, nekontroloval, po vzoru amerických gangsterů, jestli mu někdo neodcizil varlata, nehoupal se tam a zpátky, neškrábal se v zadnici, necukal končetinami. Seděl nebo stál klidně a jaksi… „zodpovědně“. Víte, co myslím. Bylo skoro nemožné si představit, že ve středu 21. září společně s bandou drsných hochů, vesměs výrazně mladších, napadl Zdeňka M. řetězem na zamykání kol, pak ho umlátil těžkým zámkem na zamykání kol a ještě si do něj, když ležel na zemi, mnohokrát s gustem kopl. A to všechno zřejmě jen proto, že se M., který si po návratu z večírku šel koupit pár kousků smaženého kuřete do krámku na East India Dock Road, v krámku prudce, ale kratičce pohádal s jedním z jeho kumpánů.
Sculleyho image slušného, zdvořilého chlapce – to bylo s největší pravděpodobností divadelní představení, které mu nejspíš pomohl zrežírovat jeho obhájce. Na fotkách dostupných na internetu vypadá Raymond Sculley docela jinak: zdá se dokonce, že se usilovně snaží vypadat jako drsňácký debil. Ať už je to ve sklonu hlavy, čočce, výrazu tváře – anebo použil nějakou appku, která normálně vyhlížející jedince proměňuje v orangutany, Raymond Sculley na svém profilu v sociálních médiích vypadá docela jinak, než vypadal dnes u soudu. Byli to dva různí muži.
Raymond Sculley je jediným aktérem středeční vraždy, který je momentálně ve vyšetřovací vazbě. Dva další nejmenovaní účastníci – jeden devatenáctiletý a jeden šestnáctiletý – byli zatčeni, ale propuštěni s tím, že se musí objevit u soudu koncem října.
Na tohle přelíčení se byli podívat jen dva novináři, zaměstnanci zpravodajských agentur. Žádným novinám nebo televizní stanici tenhle případ nestál za to, aby se u soudu objevili. Není to asi nijak významná věc, policie nemá sebemenší podezření, že by snad útok, který skončil vraždou českého občana, mohl mít něco společného s terorismem. Je to jen běžné násilí, v ulicích Londýna podle tisku čím dál tím častější. Není pravděpodobné, že by tenhle zločin měl něco společného s Brexitem a s ním související uměle vyvolávanou či aspoň vřele podporovanou nenávistí Angličanů vůči cizincům z Východní Evropy. I když se zprávy v médiích trochu rozcházejí (Podle některých kdosi – snad Raymond Sculley? – položil po hádce Zdeňkovi M. ruku kolem pasu a řekl mu: „Všechno je dobrý, jsme kamarádi,“, podle jiných ho napomenul: „Takhle s ním nesmíš mluvit!“. Podle některých zpráv umlátil gang českého podnikatele těžkým řetězem na přivazování kol, podle jiných ho jeden z nich – Sculley? – řetězem srazil k zemi a umlátil ho pak těžkým zámkem.), nebude tenhle případ pro anglické soudy žádný velký oříšek. Prostě taková téměř rutinní a téměř náhodná vražda v nepříliš bezpečné čtvrti Poplar.
V „gallery“ – malé místnůstce pro veřejnost, oddělené od soudní síně prosklenou stěnou s pravidelnými mezerami mezi skleněnými panely – se kromě mě objevili i čtyři další lidé, evidentně Sculleyho příbuzní. Žena nejspíš tak kolem šedesátky s prošedivělými neupravenými vlasy, v teplákách a o berli – že by jeho matka? --, muž podobného věku, taky neupravený a s pětidenním strništěm – že by jeho otec? – a dvě o něco mladší ženy. Čekali vcelku klidně – i když roztřesení z nedostatku nikotinu –, až začne soud, rozčilovali se jen proto, že se dlouho nevědělo, v které místnosti se sejde. Až rozhovor se Sculleyho právníkem je zbavil klidu. Ráda bych se o nich dozvěděla něco víc, ale neměli zájem mi cokoli říkat. Jen starší paní s berlí by si moc ráda povídala, ale ostatní jí to zatrhli.
Fakt, že se Sculley dokázal proměnit – byť jen na pár minut – ve vzorného chlapečka, svědčí o tom, že nemůže být hloupý. Určitě je natolik inteligentní, aby si dokázal najít a udržet dobře placenou práci, aby si mohl vybrat, čím a kým touží v životě být. Vybral si kariéru gangstera a teď za to bude pykat. Možná že se do své gangsterské image musí víc stylizovat než do image milého chlapíka, možná je svou náturou spíš ten milý chlapík. To asi neví nikdo, snad ani on sám.
Proč ze Sculleyho vyrostl násilník a vrah (tedy: zatím jen podezřelý z vraždy), to je otázka pro psychology. Bohužel je takových jako on – inteligentních a přizpůsobivých lidí s potenciálem být úspěšní, kteří se ale vydají špatným směrem --, v Londýně nějak příliš mnoho. Leckterý z nich mi ochotně – úslužně! – poradil, když jsem se ho zeptala na cestu. A přitom sám pro sebe správnou cestu najít neumí.
Je mi z toho všeho – ze smrti Zdeňka M., z lidí, kteří ztratili v životě cestu – vážně do breku.
