Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)

14. 09. 2016 8:24:00
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a

sestra s ní probírala život a choroby, odebírala jí krev na krevní obraz. Alena (jak jí budu říkat) působila dojmem takové obyčejné paní něco přes padesát, s nepravděpodobně černými vlasy šedivými u kořínků a vráskami, které se už nedaly zapudrovat. A taky nervózním prázdným úsměvem, jako by si každých pár minut vzpomněla, že musí roztáhnout koutky od sebe a ukázat zuby. Nebylo snadné pro ni tlumočit, protože na otázky, které zdravotní sestra kladla, odpovídala velmi roztržitě a pořád chtěla mluvit o něčem jiném. Když jsme jí ale – sestra a já – daly prostor se vyjádřit, zmlkla. Nakonec si postěžovala, že se jí zpozdily měsíčky, nejspíš je těhotná. A když jí sestra bez cavyků otestovala moč a řekla, že ne, s největší pravděpodobností těhotná není, zdálo se, že ji to zklamalo.

Tušila jsem, že tahle paní bude patřit k těm, co se po tlumočníkovi vrhnou v okamžiku, kdy je jeho práce hotová, a něčeho se dožadují.

Taky že ano.

Než jsme vyšly ze dveří na ulici, stačila mi vysvětlit, že nutně, nutně potřebuje pomoc. Je v příšerné situaci: v Anglii je teprve tři týdny, neumí jazyk, nemá tu vůbec nikoho, neví ani, kde se v rámci Londýna nachází, zná jen pár ulic v téhle čtvrti. Nemá peníze a nemá kde bydlet. Je totálně, totálně ztracená.

„A chcete se teda vrátit domů?“

Nebyla by první z mých tlumočnických klientů, kteří Anglii po pár týdnech nebo měsících vzdali a potřebovali jen poradit, jak se nejsnáz dostat zpátky do Čech, na Moravu nebo na Slovensko.

Ale Alena vrtěla hlavou. Chce zůstat v Anglii, nikam se nechce vracet. Jen potřebuje, aby jí někdo pomohl. Úplně se vším.

Pozvala jsem ji na kafe. Obyčejně se snažím nezaplést do problémů svých krajanů, které při tlumočení potkám. Kdybych se – soukromě, ve svém volném čase a za své peníze – pokoušela pomáhat každému, kdo pomoc potřebuje, nezbyl by mi čas na nic jiného. Ale Alena byla tak ztracená a bezmocná, že mi to nedalo.

A tak jsem se dozvěděla, co se jí přihodilo. Rozvedla se s manželem (opustil ji, našel si jinou), doma na malém městě jí bylo smutno – a kamarád jí nabídl, ať s ním odjede do Anglie. Má prý plán, jak získat peníze a byt. Alena jela.

Až v Londýně zjistila, jaký plán to byl. Nastěhoval ji do pokoje, ve kterém už bydlel „postarší černoch“. Sám si zařídil další místnůstku ve stejném – velkém – bytě. V bytě bydlelo i několik dalších černochů – snad z Nigérie, snad z Karibiku, Alena neměla tušení, s nikým se nedomluvila. Ten, co s ním bydlela v jedné místnosti, prý za celý byt platil. Kromě toho dával peníze jak jí, Aleně, tak kamarádovi z Čech. Kupoval jídlo, staral se, aby měla všechno, co potřebuje – to zase ano! –, jenže si představoval, že s ním bude spát!

A tak s ním teda spala. Nevěděla, co mu říct, jak mu vysvětlit, že nic takového nechce, že je z katolické rodiny...

Dokonce si ani nedovedla dupnout a prohlásit, že pokud s ní chce mít sex, tak jenom s kondomem. Bušili do toho naostro už dobře čtrnáct dní a on ještě pořád nepochopil, že Alena s tím nesouhlasí.

Každý večer ji ten černoch znásilní. Znásilní! Ano!

Ptala jsem se jí, jestli se mu skutečně fyzicky brání. To prý ne... ale vím přece, jak to chodí, když muž a žena nocují v jednom pokoji... Kéž by mu dokázala vysvětlit, že jí to vážně vadí... A ty jeho romantické pohledy... a jak se pořád chce líbat a mazlit a držet ji v náručí... Hrůza!

Podivná situace. Vypadalo to, že si ji kamarád z Čech (se kterým prý nikdy, nikdy nespala!) dovezl do Londýna jako, ehm, zpeněžitelnou hodnotu. Ona souloží s „postarším černochem“ a kamarád má zadarmo bydlení a stravu.

Co s tím?

(Přiznám se, že mi probleskla hlavou buřičská myšlenka: Nemá náhodou paní Alena ve svém věku docela kliku? Narazila hned po příjezdu na chlapa, který je ochotný ji vydržovat a starat se o ni. Kolik mladších a přitažlivějších žen by to bralo všemi deseti! Pak jsem myšlenku zapudila a zastyděla se: tohle jsou úvahy jak z viktoriánské doby, fuj!)

Nabídla jsem se, že – jestli si to přeje --, půjdu s ní domů a postaršímu černochovi vysvětlím, že ho Alenin kámoš, jak se zdá, mylně informoval: ona nemá zájem se od něj nechat vydržovat za sex. Určitě to pochopí.

To si však Alena nepřála. Naopak: zděsila se. Jestli se postarší černoch dozví, že s ním nechce nic mít, třeba ji vyrazí na ulici. A kamaráda taky.

Probraly jsme možnosti: pokud se Alena nechce vrátit do Čech a pokud si ji já nevezmu domů (a tam by se nevešla), můžu s ní zajít na policii. Musela by nahlásit, že ji postarší černoch, u kterého bydlí, opakovaně znásilňuje. Policisté budou případ vyšetřovat, ale zároveň Alenu předají sociálce a ta ji nejspíš pošle do útulku. Jakmile bude „v systému“, pomůžou jí sociální pracovnice najít byt, práci, kurzy angličtiny. Tak co – půjdeme?

Jenže tohohle se Alena vážně zděsila: šmarjánkote, policii? To ne!!! Ještě se dostane do maléru. A co kdyby se o tom doslechli známí a sousedi z Čech?

Co mi zbývalo? Dala jsem jí pár telefonních čísel a webových adres: na českou ambasádu, na jeden krajanský spolek, na nouzovou linku, kam stačí zavolat, říct „Intérpretr, Ček lengvič“ a oni se jí pokusí pomoci, na prádelnu, kde pracují samí Češi, Slováci a Somálci a kde by se pro ni mohl najít flek. Dostala od postaršího černocha moc pěkný i-phone s připojením na internet, tak tohle všechno může obvolat a obsurfovat.

Pak jsem si od ní vzala číslo mobilu a zbaběle jsem prchla.

Jenže doma mi to nedalo. Popsala jsem její příběh na Facebooku (samozřejmě se změněným jménem a zamlžený tak, aby ji nikdo nepoznal) a poptala se, jestli by někdo nevěděl, jak jí pomoct. Ozvala se mi dvě děvčata: jedna pro Alenu měla práci, druhá informaci, kde se dá v Londýně zadarmo opatřit jídlo. Obojí jsem předala Aleně, ale netuším, jestli toho využila.

A pak se mi ozvala ještě jedna dívka, budu jí říkat Marcela. Pro Alenu žádné informace neměla. Zato pro mě měla informaci: jsem hloupá, nesolidární a podle všeho zaostalá. Paní Alenu někdo opakovaně znásilňuje – a já pro ni hledám byt a práci? To je pokrytectví nejtěžšího kalibru. Měla jsem okamžitě volat policii, násilníka je třeba žalovat. Odkud jsem spadla? Z Marsu?

Napsala jsem Marcele, že jsem paní Aleně – samozřejmě – tuhle možnost navrhla, ale nepřála si to. Měla jsem ji snad na stanici odvézt násilím? Nebo volat 999 a bránit jí v útěku tak dlouho, dokud nepřijede lítačka? Alena nic hlásit nechce, přeje si jen mít kam odejít.

Marcela se ozvala znovu. Ano! prohlásila důrazně. I proti Alenině vůli jsem měla zavolat policii. Ona to moc dobře ví. Pracuje jako právnička pro znásilněné a zneužité ženy. Většina z nich zprvu odmítá jít na policii. Některé se tvrdohlavě brání. Ale když je potom všechno za nimi, ještě jí poděkují. Tak se na to musí.

Odepsala jsem Marcele ještě jednou – s tím, že mám na Alenu číslo, takže, pokud chce, může mé chyby osobně napravit. Už se neozvala.

Alena se už taky neozvala. Možná se jí podařilo uprchnout, najít si byt a práci. Možná si na postaršího černocha zvykla a zalíbil se jí. Možná konečně kopla do zadku kamaráda, který s ní zacházel jako pasák. Možná se stalo něco docela jiného. Koneckonců mi do toho nic není.

Ale musela jsem se zamyslet nad Marcelinými slovy. Je správné její přesvědčení, že znásilněným (či znásilňovaným) ženám je třeba pomoci, i kdyby se bránily zuby nehty? Je skutečně tak důležité, aby byl každý viník potrestán, i když to pro poškozenou znamená prožívat své trauma znovu a znovu, nejdřív při výsleších na policii a potom u soudu? A je skutečně mravní povinností každé znásilněné ten případ nahlásit -- proto, aby byl násilník zneškodněn a nemohl už ubližovat jiným? (V Americe se už před pětadvaceti lety mluvilo a psalo o tom, že žena, která je sexuálně napadena, musí v první řadě myslet na sebe. Pokud má pocit, že jí pomůže, když bude násilník souzen a snad i poslán za mříže, pak by do toho jít měla – a všichni, od policistů a právníků přes terapeuty až po členy její rodiny, by jí v tom měli pomoct. Ale pokud se jí nechce vynášet na veřejnost nejintimnější detaily traumatického zážitku a znovu a znovu prožívat to trauma, nikdo by ji k tomu neměl nutit. Argument, že „je to nutné udělat, aby ten člověk neublížil i jiným“, neplatí. Existuje – či aspoň té době existovala – pravděpodobnost jen jedna ku pěti stům až tisíci, že násilník skutečně půjde sedět a takříkajíc zmizí z oběhu.)

Nehodlám tady rozebírat, co podle mého názoru je a co není znásilnění. Současná definice je tak široká, že by činy postaršího černocha pod tenhle pojem nejspíš mohly spadat. Ale chování jejího kamaráda by bezpochyby mohlo spadat pod pojem „kuplířství“. A paní Alena pod pojem „prostitutka“.

Anebo je to jen komunikační problém.

Nechci mluvit jako spadlá z Marsu, ale zdá se mi, že se postarší černoch v tomhle případě provinil především touhou najít si ženskou. Nemám tušení, co mu Alenin kamarád tvrdil. Třeba mu nakecal, že je Alena se vším srozuměná. A že české ženské mají ve zvyku se sexu vždycky trochu bránit, ale o to víc si ho užijí. Třeba měl sám takovou zkušenost. Jistě, kdyby znal všechny aspekty moderního feminismu, asi by se choval trochu jinak. Zřejmě mu pojem „feminismus“ mnoho neříká.

(Vždycky když mi někdo vysvětluje, že si žádný muž nesmí dovolit ženu nutit k sexu, pokud se brání a protestuje – anebo, podle modernějších pravidel, výslovně neoznámí svůj souhlas, vzpomenu si na svého prvního milence. Kdyby mě – po mé vůli, ale s mým výslovným nesouhlasem – tak trochu neznásilnil, nejspíš bych dodnes zůstala pannou.)

Každopádně: prudká reakce paní Marcely na Aleninu neochotu řešit tenhle případ „oficiálně“, se mi ani trochu nelíbila. Zdá se mi, jako by Aleně a jiným poškozeným ženám ubírala právo na vlastní názor a svobodné rozhodování. Proti jejich vůli a s jejich výslovným nesouhlasem by je přinutila „s tím něco udělat“. Možná už jich skutečně několik přinutila. Tak jako to dělá – ovšemže s jinou motivací – leckterý násilník. A nakonec, když je všechno hotovo a dílo se zdaří, může jak Marcela, tak zločinec spokojeně prohlásit: „Jasně, já to věděl/a. Vždyť se to každý nakonec líbilo.“ Násilník se ve svém přesvědčení zaručeně mýlí. Nemýlí se i Marcela?

Autor: Iva Pekárková | středa 14.9.2016 8:24 | karma článku: 40.93 | přečteno: 10647x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.43 | Přečteno: 4222 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 3903 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.54 | Přečteno: 3580 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.90 | Přečteno: 1489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 135 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 491 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 422 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 400 | Diskuse

Milan Lajdar

Prasák se nasák…

Dnes někdo vzpomíná se skřípěním zubů, další u novodobých koryt si ale určitě nestěžují. A mladá generace ví prd a vůbec ji nezajímá, jak to bylo před 17. listopadem, kdy se dělala demokratůra, aby se odstranily rudé svině.

17.11.2017 v 10:04 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 218 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7324

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.