Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?

8. 09. 2016 8:25:00
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,

když je napadla zhruba dvacetičlenná banda blíže neurčených výrostků kolem patnácti či šestnácti let a způsobila Jozwikovi tak těžká zranění, že v nemocnici zemřel. Šest z výrostků prý bylo záhy zatčeno. Jejich jména se tak snadno nedozvíme, jsou příliš mladí, než aby je bylo povoleno uvést v novinách. Nemůžeme tudíž tušit, z jakých národností a ras pocházeli, ale obávám se, že se nespletu, když si dovolím hádat, že nejspíš všichni nebyli čistě bílí Angličané. Ani Poláci. Vyprovokovala je prý polština, kterou zaslechli z úst dvou Poláků s pizzou. Drsná situace.

Zhruba týden po Jozwikově smrti se v Essexu pořádalo tiché shromáždění. Lidé si připomínali Jozwikovu smrt – tak zbytečnou, tak krutou --, a modlili se za jeho duši. Jakmile shromáždění skončilo, došlo k napadení dalších Poláků, tentokrát naštěstí bez tragických následků.

Jak je možné, že Britové, kteří se přece dlouho tvářili, jako že Poláky a další Východoevropany docela dobře snášejí, najednou obrátili? A – je teď skutečně nebezpečné být Polákem nebo „Polákem“ v Británii?

Nedá se popřít, že „nám Polákům“ po událostech letošního léta hrozí v Británii větší nebezpečí, než jsme si mysleli. Člen parlamentu Robert Halfon řekl: „Racisté, kteří se přiživují na Brexitu, vylézají z kanálů.“ Jestli zrovna tohle platí o bandě adolescentů, kteří zabili Jozwika, to nevím, věřila bych, že tihle nejspíš patří k vykořeněným jedincům, kteří nevědí, co se sebou, a jsou tak naplněni nenávistí ke všemu, že jim k napadání téměř náhodných nevinných lidí stačí jakákoli záminka.

Díky Brexitu – a především drsné a lživé propagandě zaměřené proti imigraci Východoevropanů, která se snažila v nerozhodných lidech vyvolat nechuť vůči EU --, teď tyhle typy svou záminku mají. Už dávno před Brexitem se méně zdvořilí výrostci, členové gangů anebo prostě jen děti školou povinné, které se snažily být „cool“, vyjadřovaly o všech lidech, kteří se čímsi odlišovali a kteří nemluvili angličtinou běžnou v jejich čtvrti, jako o „ilegálech“. Kupodivu, jak se mi tak zdálo, zařazovali mezi „ilegály“ mnohem spíš legální evropské přistěhovalce jako „nás Poláky“, než skutečné ilegální imigranty, obvykle jiných barev.

Zdálo se, že „my Poláci“, přinejmenším v očích týpků vylezlých z kanálů, mnohem víc vybočujeme z místních norem.

Můžeme si za to my sami?

Obávám se, že částečně ano. Jednak jsme si (jako celek) dost dlouho mysleli, že nás praví Angličané musejí mít mnohem radši než imigranty ze všech ostatních částí světa, protože jsme přece „taky bílí“. Mnozí z nás si tuhle iluzi zachovali po mnoho let, přestože veškeré důkazy svědčily o tom, že to tak prostě není. Bílí Angličané z převážné většiny skutečně nejsou rasisti, ale kdyby si měli vybrat třeba mezi Indem, který se tu narodil, vystudoval tu, umí samozřejmě dokonale anglicky a zná britské zvyklosti, i když si zachoval některé indické, a Východoevropanem, který sem dorazil před pár lety, anglicky moc neumí (ani se neučí) a o britských zvyklostech nic neví (ani nechce vědět), nejspíš by neváhali. Už v roce 2010 jsem pro Český rozhlas zpovídala jednu obvodní doktorku – pravou bílou Angličanku, seriózní dámu něco přes šedesát – a ta mi bez okolků vyklopila, že sice nemá sklony ke xenofobii, ale i tak ji příliv cizinců z Východní Evropy trochu děsí. Všichni máme automaticky povolení k pobytu a práci, lékaři „tam od nás“ mohou bez větších problémů začít okamžitě pracovat ve Spojeném království – a přitom leckdy vůbec nevědí, jak se tu dělá medicína. Jak k tomu přijdou třeba lékaři z Indie, kteří léta poctivě studovali, mluví skvěle anglicky, ale pokud se v téhle zemi nenarodili, musejí složitě shánět pracovní povolení a povolení k pobytu, o všemožných rekvalifikacích ani nemluvě?

Poláci jsou už drahně let v Anglii nejpočetnější skupinou přistěhovalců. A když k tomu připočteme ještě „nás Poláky“ -- lidi z východoevropských zemí, které běžný Angličan od Poláků nerozliší --, je nás fakt docela síla. Naše bělošství nám zjevně velké výhody nepřináší a, mezi námi, může být na škodu. Černocha, Inda nebo Číňana snadno odlišíte od bílého Angličana, i když se tu narodili už jeho rodiče nebo prarodiče a on je dokonale přizpůsobený a úspěšný. „Nás Poláky“ už od první generace narozené v Anglii od „pravých“ Angličanů tak snadno neodlišíte. Kulatá hlava, široký obličej a vysazené lícní kosti nám sice zůstanou, ale pokud se oblékáme, mluvíme a chováme jako „praví“ Angličani, lidé si toho vesměs nevšimnou. Jeden můj štamgast v taxíku mi až po několika týdnech prozradil, že je původem Polák. Kdyby mi to neřekl, netušila bych to. Poukazoval na rysy své tváře – pořád jsem na ní nic slovanského neviděla, dokud se „nezatvářil polsky“. Pak bylo jasné, odkud je. Málo platné: jistý typ oblékání, čepice, výrazu tváře či pohybů stačí k tomu, aby člověk působil jako přistěhovalec. Jakmile tohle všechno ztratíte, pak se – coby běloši – zařadíte do davu „Angličanů“ a vaše vzorné chování, šarm ani životní úspěchy už nejdou na konto „nás Poláků“.

Tím pádem nás Britové znají vážně spíš jako „cizince, co se neumějí chovat“.

Získali jsme pověst nesnesitelných rasistů (samozřejmě že takoví nejsme všichni, to zdaleka ne, jen je ty nesnesitelné rasisty víc vidět), lidí, kteří mizernou angličtinou (a mnohdy za pomoci tlumočníka) křičí, že potřebují vyšší sociální dávky, hlučných neomalenců, kteří si pouštějí v autobusu polský (či jaký) rap tak nahlas, že se celý bus otřásá (tohle Britové sice dělají běžně, ale jen dokud jsou v pubertě), blbečků neznalých zákonů, kteří si na náměstí krájejí salám čtvrtmetrovým žabikuchem a pak se diví, že jsou zatčeni, a vůbec lidí, kteří se tu v Anglii nechutně roztahují a podle zákona na to mají právo.

Jestli je tohle pravdivý obraz „nás Poláků“, to nevím, pevně doufám, že rozhodně ne. Ale co si s tím počít, pokud nás Britové (kteří jsou koneckonců taky jen lidi) až příliš často takhle vnímají? Docela problém.

Kamarádka Gill, Angličanka, žena snad až příliš liberální a otevřená všem novotám, má teorii, která vysvětluje, proč si někteří angličtí rasisté (nebo spíš xenofobové) vytvořili k Východoevropanům odpor. Podle ní nám závidí. My totiž, na rozdíl od většiny Britů, máme možnost žít hned ve dvou světech a vybírat si z každého to, co se nám zrovna hodí. Můžeme v Anglii vydělávat, ale peníze utrácet „tam u nás“, kde je to lacinější. (Ujistila jsem ji, že kromě bydlení je v dnešní době „tam u nás“ lacinější máloco, ale nevím, jestli mi uvěřila.) Když nejsme spokojeni s Národní zdravotní službou (na kterou nadává většina Britů), můžeme jet „tam k nám“ a jít k doktorovi, kterému věříme víc. Mnozí z nás jsou tu „jen tak“, „na zkoušku“ – vědí, že kdyby se jim tu nelíbilo, můžou se kdykoli vrátit domů. Snad v každé londýnské čtvrti, nejen v těch, kde vidíte spoustu Poláků, najdete polský obchod a ten kromě klobás, bigosu v zavařovačkách a dalších potravin, jaké v Anglii běžně nekoupíte, prodává i naprosto běžné věci jako mléko, o nic lacinější, ale „vlastenecké“, vyrobené v Polsku. V mnohých školách si rodiče pro své děti zařídili sobotní vyučování polštiny. To je samozřejmě v pořádku, byla by škoda, kdyby děti zapomněly rodný jazyk, ale vypovídá to o tom, že si tihle příchozí nechávají otevřená zadní vrátka. Ještě pořád se nerozhodli, jestli chtějí žít tady, anebo zpátky doma.

(A je to tak: snad každý z Poláků či „nás Poláků“, co tady žijí jako euroobčané, říká „domov“ zemi, odkud přišel.)

Gill je přesvědčená, že Britové jako celek rádi poskytnou útočiště lidem – i národům – v nouzi, pocit, že pomáhají potřebným, jim tradičně dělá dobře na duši. Kdyby naše země a kultura byla v ohrožení, vůbec by jim nevadilo, že se tady zabydlujeme a chráníme si svou kulturu. Jenže naše země jsou dnes bezpečné, dokonce máme demokracii, a tak naši kulturu není potřeba zachraňovat.

Naopak (jak mi připomíná Pavel Štébl, Čech mluvící anglicky bez rozpoznatelného přízvuku): leckterému Britovi se právem může zdát, že si tady v Anglii Poláci budují paralelní společnost – banky, školy, obchody, zdravotnická zařízení, média – to všechno v polštině, jazyce, z kterého Britové (kromě k—wa) nerozumějí obvykle ani slovo. Tahle paralelní společnost se živelně rozrůstá: do příznivého jazykového prostředí se postupně stěhují celé několikagenerační rodiny. Není se čemu divit, že to mnohým Britům může připomínat nikterak jemný pokus o kolonizaci. Tady už problém není v chování jednotlivců, ale v počtu lidí z Východní Evropy, kteří se rozhodli (možná že na zkoušku, možná že dočasně) žít „za vodou“.

Musím říct, že v pobrexitové době – ještě předtím, než začaly útoky na Poláky, jsem získala pocit, jako by „k—wy“ v dopravních prostředcích i na ulicích značně prořídly, jako by se halekavá polština poněkud utišila. Viděla jsem dokonce pozoruhodný fenomén: rodinu z Polska – tatínek, maminka, dvě děti, babička, teta --, která během hodinové cesty ve vlaku jednou jedinkrát nepromluvila. Dokonce i děti byly tiše jako myšky. Teprve při vystupování teta cosi zašeptala babičce, až v tom okamžiku se potvrdilo, že jsou to Poláci. Přemítám, jestli se skutečně báli napadení a snažili se na sebe neupozorňovat.

Co k tomu dodat? Nevím, jestli je za současné situace pro „nás Poláky“ v Británii bezpečno. Pravděpodobně není. Ovšem jestli jsme natolik v ohrožení, aby mělo smysl se kvůli tomu stěhovat zpátky do Polska (či někam poblíž), to nevím. Myslím, že v Británii existují lidé (a není jich pravděpodobně zanedbatelná menšina), kterým by se moc líbilo, kdybychom stáhli ocas mezi nohy a vypadli pryč.

Za sebe můžu říct, že já v dohledné době vypadnout nehodlám.

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 8.9.2016 8:25 | karma článku: 37.55 | přečteno: 5717x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.43 | Přečteno: 4222 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 3903 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.54 | Přečteno: 3580 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.90 | Přečteno: 1489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 135 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 491 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 422 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 400 | Diskuse

Milan Lajdar

Prasák se nasák…

Dnes někdo vzpomíná se skřípěním zubů, další u novodobých koryt si ale určitě nestěžují. A mladá generace ví prd a vůbec ji nezajímá, jak to bylo před 17. listopadem, kdy se dělala demokratůra, aby se odstranily rudé svině.

17.11.2017 v 10:04 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 218 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7324

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.