Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!

25. 08. 2016 8:25:00
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,

než bych se dozvěděla, že podobný úbor existuje. A vida, plavky s tímhle názvem jsou na světě už od roku 2004, kdy je „vynalezla“ Australanka Aheda Zanetti. Původní burkini byly dvojdílné – skládaly se z dlouhých přiléhavých kalhot podobných legínám a tuniky sahající zhruba do půl stehen, s dlouhým rukávy a kapucí, které Zanetti přezdívá hijood, což je kombinace slov hijab (hidžáb) a hood (kapuce). Zanetti si zjevně ráda hraje se slovy. Burkini vznikly ze slov burka – nechvalně proslulý ohoz muslimek, podobný obrácenému pytli a s mřížkou pro oči – a bikini, dvojdílné plavky, které v roce 1946 jejich tvůrce Louis Réard pojmenoval na počest atolu Bikini, kde se testovaly atomové bomby, a v jakých dnes chodí na pláž většina evropských či australských žen.

Mezi námi, burkini se burce nijak zvlášť nepodobají, připomínají spíš oblíbený pákistánský šalwar-kamíz, jen se zabudovanou pokrývkou hlavy, ale to slovo se vžilo. Pro uši lidí, kteří netuší, co je to burka, je zvukomalebné, a pro uši pravověrných muslimů, kteří dobře vědí, co je to burka, v sobě jistě nese příslib čehosi správného a bohabojného. Zanetti, která se označuje za muslimku a feministku, burkini navrhla a spustila jejich výrobu především proto, aby se muslimské ženy v Austrálii mohly snáz přizpůsobit místním mravům. Australané rádi chodí na pláž – a díky burkinám si tenhle životní styl mohly osvojit i ony. V pravověrnějších muslimských zemích ženy na pláž vůbec nechodí, a kdyby tam přece zavítaly, rozhodně se nebudou koupat. Burkini přinesly osvobození a, jak říká Zanetti, „dobrou šanci vylézt ven z kuchyně“. Od roku 2008 se jich prodalo přes 700 000 kusů – a kupují si je prý lidé všech náboženských vyznání a obou pohlaví (ano, dokonce i muži), i když muslimské ženy samozřejmě mezi zákazníky převažují. Tedy dnes už možná ne.

Po zákazu burkin ve Francii se jejich prodej výrazně zvedl: kupují si je vesměs nemuslimky – možná ze zvědavosti, možná na protest proti zákazu, ale taky proto, že takový plážový obleček může být pro některé z nás ohromně praktický.

Bože, co bych byla jako dítě dala za plavky, které by mě zakrývaly od hlavy ke kotníkům! Kapuci bych možná vynechala – ta by se ale dala odstřihnout a ostatně: burkini prošly v posledních dvanácti letech jistým vývojem a dají se koupit jednodílné modely, modely s kratšími rukávy i nohavicemi a jistě i modely bez kapuce. Kdyby se před pětatřiceti nebo čtyřiceti lety dalo něco takového koupit, byla bych nadšená. Měla jsem hrozně ráda plavání, ale jako stydlivé dítě, vědomé si každé malilinké pihy či jiné vady na kráse, jsem upřímně a hluboce nenáviděla plavky. Když dnes v místním bazénu pozoruju děti školou povinné, skoro jim závidím: takových patnáct, dvacet procent z nich, holky i kluci, nosí plavecké oblečky na celé tělo, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Některé se tak oblékají zjevně z náboženských důvodů, jiné – obvykle malá bělošátka – nejspíš proto, že se stydí obnažit a že jim to tak vyhovuje. Není to nádhera? Když pomyslím na výběr plavek, jaký jsme měli nebo spíš neměli my, říkám si, že je na světě přece jenom čím dál líp.

A co lidé bez náboženského vyznání, ale se zvýšenou citlivostí na UV paprsky, lidé, kteří prodělali rakovinu kůže a nesmějí se vystavovat slunečnímu záření, lidé s kožními nemocemi nebo jizvami na místech, které normální plavky nezakryjí? Nebýt burkin a jim podobných úborů, měli by jen dvě možnosti: buď se koupat v šatech, anebo nechodit na pláž. Ti s jizvami se samozřejmě mohou povznést nad estetickou stránku věci a hrdě je vystavit všem na odiv, to ale vyžaduje nemalou duševní sílu.

Pak je ještě další důvod, proč by se burkini či jim podobné plavky mohly koupajícím se úžasně hodit – tím jsou žahavé medúzy. Podle očekávání se nezvykle namnožily – zvyšující se průměrná teplota vody jim svědčí. Nevidím žádný důvod, proč by se proti nim člověk nemohl obrnit plavkami na celé tělo.

A, ehm, na některých místech, třeba tady v Anglii, je sice teplota vody nižší a střet s medúzou tolik nehrozí, ale leckdo leze do moře v celotělových plavkách. Je to pár dní, co jsem viděla dva předpubertální chlapečky, jak se koupají na pláži zakrytí od hlavy k patě. Na břehu stála maminka navlečená ve svetru a bundě. Nezatkli ji.

Ale abych se vrátila k burkinám a jejich zákazu na francouzských plážích. Světem už se rozletěla fotka, na které čtyři policisté v plné polní včetně neprůstřelných (nebo možná neprobodnutelných) vest, z moci úřední nutí oblečenou ženu odpočívající na pláži, aby se okamžitě svlékla. Případů žen, které policisté ve Francii vyvedli z pláže jen proto, že byly oblečené a měly – ó hrůzo! – šátek na hlavě, přibývá, a nejsou to jen „od pohledu“ muslimky. Dnes už se žádná žena nemůže na francouzské pláži cítit bezpečná, dokud se nevysvlékne skoro do naha.

Pokud na zákaz burkin – podle oficiálních vyjádření „nápadného symbolu islámu“ – díváte jako na pomstu, pak zcela dává smysl. V Nice, kde zákaz burkin vstoupil v platnost nejdříve, došlo k šokujícímu útoku ze strany islámského teroristy. Pokud se město mstí plošně všem muslimům – v daném případě především muslimkám, a pokud chce ve všech muslimech vyvolat pocit, že je francouzské úřady nenávidí, že z občanů druhé kategorie byli degradováni na třetí nebo čtvrtou a že jejich náboženstvím všichni opovrhují, pak je zákaz burkin bezesporu zcela na místě. Bude mít samozřejmě vedlejší účinky, o kterých jako by Francie nechtěla vědět: mnohé převelice umírněné muslimky – tak přizpůsobené západnímu životnímu stylu, že se odvážily na pláž --, se vrátí do zmíněné kuchyně a tam pak uvaří něco moc nepěkného. Celé komunity rozhořčených muslimů, zklamaných z toho, že ať se snaží integrovat sebevíc, Západ je stejně nepřijme a jen jim hází klacky pod nohy, se budou radikalizovat. Tedy – doufejme, že ne všichni, ale pár cvoků přece stačí. Všichni dobře víme, jak to dopadá, když se pár cvoků radikalizuje.

Pokud zákaz burkin na plážích nemá být pomsta všem muslimům bez rozdílu (a – jak už to bývá – nejvíc těm nejumírněnějším a nejlépe přizpůsobeným, od kterých žádné nebezpečí nehrozí), pak prostě nedává smysl. Veškerá liberální demokracie, kterou se v Evropě honosíme, je založená na slůvku „můžeš“. Můžeš dělat skoro všechno, co se ti zamane, pokud tím neubližuješ druhým (a, pokud možno, ani sám sobě). Při nejlepší vůli mě nenapadá, co je na burkinách tak nebezpečného. Argument „v muslimských zemích si taky nemůžu chodit, jak se mi zamane, musím se přizpůsobit zvyklostem a řádně se obléknout, tak ať se oni přizpůsobí taky a řádně se svléknou“, platí jen v případě, že – aby se tak řeklo -- chceme být jako oni. (Tedy, mezi námi, řada muslimských zemí vyhradila na svých plážích místa pro turisty, kde se můžou opalovat skoro nahatí, problém nastane až v okamžiku, kdy polonazí pláž opustí.) Když se evropské státy budou opičit po diktátorských způsobech některých muslimských zemí a „oplácet“ jim stejnou mincí, brzo se i Evropa stane diktátorskou a principy, na kterých je naše sekulární, demokratická společnost založená, se odeberou do háje. Situace na francouzských plážích naznačuje, že se to už – pomalu, plíživě – stává.

V některých věcech, jak se zdá, se svět obrací naruby. Není to tak dávno, možná sto let, možná sto dvacet, kdy byly evropské pláže opatřeny „koupadly“ – to byla obvykle plátěná boudička na koleji, do které dáma, plně oblečená, na suchu vlezla a sluha či plavčík tak dlouho točil klikou, až odjela kousek od břehu. Tam se pak v soukromí vykoupala, načež ji za pomoci kliky dovezli zpátky. Bělošští cestovatelé, mapující neznámé exotické kraje, se halili od hlavy k patě do tropických obleků a jako na kuriozitu pohlíželi na domorodce, kteří – odění jen v bederních rouškách, sukýnkách z trávy, případně s přirozením ukrytým do tykve – křepčili okolo. Inu, primitivní divoši, říkali si cestovatelé. Dnes potomci těch divochů jezdí – obvykle ve střízlivém byznysmenském obleku – do Evropy a jako na kuriozitu pohlížejí na bělošské rudokožce, povalující se v mikroplavkách po plážích. Copak si asi říkají?

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 25.8.2016 8:25 | karma článku: 45.04 | přečteno: 41567x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.43 | Přečteno: 4222 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 3903 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.54 | Přečteno: 3580 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.90 | Přečteno: 1489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 135 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 491 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 422 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 400 | Diskuse

Milan Lajdar

Prasák se nasák…

Dnes někdo vzpomíná se skřípěním zubů, další u novodobých koryt si ale určitě nestěžují. A mladá generace ví prd a vůbec ji nezajímá, jak to bylo před 17. listopadem, kdy se dělala demokratůra, aby se odstranily rudé svině.

17.11.2017 v 10:04 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 218 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7324

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.