Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey

9. 08. 2016 21:56:00
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey

– historické soudní budově poblíž katedrály svatého Pavla.

Old Bailey je mimo jiné i turistickou destinací – za vstup se neplatí, neboť je to veřejná budova, ale o to těžší je se tam dostat. Zatímco k Westminsterskému magistrátnímu soudu můžete klidně s taškou či batohem a ověšení elektronikou (prostě vám věří, že nezačnete fotit nebo si dělat zvukové záznamy), k tomu, abyste mohli proniknout na veřejné „galerie“ Old Bailey a sledovat odtud to či ono přelíčení, musíte se zbavit téměř všech světských statků. Nesmíte mít u sebe ani fotoaparát, ani mobil, ani tablet, vůbec žádnou elektroniku, a samozřejmě žádné jídlo ani pití. U vchodu není úschovna (skoro určitě především proto, aby se do Old Bailey netrousilo příliš mnoho turistů), takže je třeba se na cestu dobře připravit. I když všechno nakonec není tak, jak vyhrožují oficiální webové stránky: dočetla jsem se například, že si k soudu nesmíme brát žádné psací potřeby. Nakonec mi ale papír a tužku bez řečí povolili.

Soudní síň byla moderní, vlastně se příliš nelišila od té, kterou jsem viděla u Magistrátního soudu. Dokonce měla po straně prostor oddělený skleněnými panely, kam bylo možné přivést obžalované. My jsme tentokrát dýchali stejný vzduch, cítila jsem se o dost blíž dění v místnosti. Tři lidé pod námi měli šedoblonďaté ovčí paruky připomínající ovčí srst – nejvíc se vyjímala na mladé brýlaté Pákistánce, která pořád mluvila do mobilu.

Na „galerii“ tentokrát žádní novináři nepřišli, ale objevilo se pár příbuzných lidí, které Bulhan zranil. Z pár slov, které jsme si vyměnili ještě na chodbě, jsem vyrozuměla, že chtějí vidět toho člověka, pokoušejí se pochopit, co je ten člověk zač.

Bohužel jim to nevyšlo.

Dnešní sezení bylo opět kratičké, ještě kratší než to u Magistrátního soudu. A z „galerie“ (kterou na oficiálních stránkách přirovnávají k balkónu v divadle) jsme měli pěkný výhled na soudce, právníky a zaměstnance, ale – na obžalovaného ne. Stál (nebo seděl, to nemůžu vědět) někde dole pod námi, spolehlivě zakrytý převisem balkonu a železnou bednou, nejspíš klimatizační jednotkou.

Neviděli jsme ho, ale tentokrát skutečně promluvil.

Tohle ještě nebylo přelíčení – byla to „mention“ – tedy „zmínka“. Z pohledu laika se nedělo nic. Soud dokonce ani nerozhodl, kdy se bude konat soud. Mluvilo se jen o tom, že obžalovaný odmítá právníka. Soudce řekl, že se s tím bude muset něco dělat.

A Bulhan, bez vyzvání, začal opakovat:„I don’t trust anybody. I don’t trust anybody. I don’t trust...“ Mluvil bez cizineckého přízvuku, ale tím (nejen pro mé uši) šíleně protivným přízvukem londýnských špatných čtvrtí, přízvukem (vesměs) grázlů, kteří nevědí, jestli chtějí mluvit britsky nebo americky, anebo možná jamajsky, a ani jedno z toho jim nejde.

Takže, jak to vypadá, dnes věděl, co se děje. I když jeho neustálé opakování věty „Nikomu nevěřím, nikomu nevěřím, nikomu nevěřím“, zatímco se ho soudce snažil umlčet, o vysokém IQ opravdu nesvědčí.

Lidí obžalovaných z vraždy, kteří odmítnou obhájce, mnoho není. Zdá se, že ani Korunní soud si s tím neví rady.

A to je k dnešku všechno. Pokusím se vysledovat, kdy se Bulhan zase objeví u soudu. Podle paní, která nás na galerii uváděla a říkala nám, co všechno nesmíme, se může přelíčení konat třeba příští rok. Rychlost, s jakou se objevil u soudu poprvé – necelé tři dny po činu a nějakých dvanáct, patnáct hodin nato, co šéf protiteroristických jednotek prohlásil, že podle všeho není terorista, byla matoucí. Šlo tam jen o to, rozhodnout, jestli má být Bulhan ve vazbě a za co bude přesně souzen – a to byla bezmála formalita. Byl přistižen při činu, na který je spousta svědků včetně policistů, a málokterý člověk obviněný z vraždy vyčkává na soud na svobodě.

Musím říct, že jsem čím dál tím zvědavější, jestli bude shledán vinným, na jak dlouho bude odsouzen, a kdy. Asi to dopadne tak jako obvykle: než vůbec dojde k přelíčení, většina z nás dávno zapomene, že – a co – provedl. Bude to jen další nepříliš inteligentní a pravděpodobně paranoidní chudák ve vězení.

Doplněk: Ve středu jsem se z novin dozvěděla, že Zacharia Bulhan u úterního soudu nebyl. Nezakrýval ho balkon, na kterém jsem seděla. Objevil se tam pouze v podobě video-linku (a lidé na "galerii" neviděli na obrazovku). Soud s Bulhanem se podle zpráv bude konat 6. února. A ještě musím říct, že -- i když noviny přinesly zprávy, které se z galerie odpozorovat nedaly, přece jen se trochu spletly. Bulhan prý promluvil jen proto, aby potvrdil své jméno. O jeho opakovaných výkřicích, že nikomu nevěří, nebylo v novinách ani slovo.

Autor: Iva Pekárková | úterý 9.8.2016 21:56 | karma článku: 28.29 | přečteno: 2760x


Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 39.08 | Přečteno: 4750 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 36.25 | Přečteno: 4218 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 38.13 | Přečteno: 3887 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 32.92 | Přečteno: 1642 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Škodolibý blog

Německá katolická církev se prý kaje za prznění dětí. Církev prý prosí oběti o odpuštění. Neví se přesně o počtu obětí, ale za posledních několik desetiletí se v Německu jednalo zřejmě o několik tisíc vesměs dětí.

25.9.2018 v 23:28 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Půl litru pravdy

S pravdou se to nemá přehánět, protože někdy pravda bolí a je těžká tak, že se nedá ani unést. Ale na druhou stranu se nemá s pravdou šetřit a člověk má být pravdomluvný.

25.9.2018 v 20:36 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 156 | Diskuse

Jan Zíma

I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi.

To, v jak nezáviděníhodné situaci můžete být, pokud jste dítětem cizinců dlouhodobě žijících v ČR a potřebujete lékaře, asi nikdy nepoznáte. Ale pokud by tomu tak bylo, je to někdy velmi mrazivá zkušenost. Zejména pro dítě.

25.9.2018 v 18:06 | Karma článku: 12.48 | Přečteno: 307 |

Libuse Palkova

Jak to vypadá u prezidenta na letním bytě?

V předchozím blogu jsem se s vámi podělila o své zážitky z návštěvy zámku v Lánech a slíbila pokračování. Profesionální fotografové a milovníci kvalitní fotek by ve svém vlastním zájmu neměli radši ani dál číst a opustit prostor.

25.9.2018 v 17:48 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 727 | Diskuse

Michal Pohanka

Jak Amerika málem pohřbila Michaela Douglase a ani k tomu nepotřebovala MeToo

Populární herec ve Státech běhal od čerta k ďáblu s bolestmi v krku a nakonec musel až do Kanady, kde jednoho moudrého doktora napadlo podívat se mu do krku.

25.9.2018 v 17:45 | Karma článku: 24.44 | Přečteno: 809 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7380

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com





Najdete na iDNES.cz