„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“

1. 08. 2016 9:22:00
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že

Itálie se začíná pokoušet potenciální migranty informovat, že tenhle kontinent není takový, jak si ve svých snech představují, že zlaté dlažební kostky z ulic dávno zmizely a pečení holubi byli geneticky modifikováni, takže už dávno nelétají do imigrantských úst. Tedy... jde ještě mnohem dál a tvrdí, že imigranti v Evropě budou trpět a užijí si muk. Na hrubý pytel hrubá záplata. A, jak se zdá, Evropa nevěří, že s migranty, ať už jsou ekonomičtí, nebo jim jde o život, je možné mluvit „normálně“, „rozumně“, „lidsky“. Dá se jim – aspoň podle toho, co se dočítám – buď nařizovat, nebo vyhrožovat, anebo je – raději mlčky, aby to nebylo žalovatelné --, odněkud vytlačit kordónem policajtů.

Český internetový lid (ale i francouzský či italský internetový lid, pokud mě překladač neklame) navrhuje v nemoderovaných diskusích i drsnější řešení, jak odradit další migranty od cesty k našim břehům. „Všechny ty jejich loďky jim potopit a mrtvoly poslat zpátky do Afriky. Na to voni slyšej, jó!“, navrhuje zhruba každý pátý diskutér – a dalších dvacet, třicet i padesát procent jim přizvukuje: „Jó! To je jediný řešení. To jediný určitě zafunguje.“

Vím, že nezafunguje. A vím taky, proč.

Už třináct let společně s K. – Čechem nigerijského původu – trpělivě a leckdy na vlastním příkladu vysvětlujeme příbuzným a známým v Nigérii, že cestovat do Evropy za štěstím (a fůrou prachů) nemá valnou cenu. K. je z rozvětvené rodiny jediný, kdo se do Evropy dostal (už dávno, před lety, kdy to ještě bylo aspoň trochu možné), a teď nejmíň polovina jeho platu padne na pomoc příbuzným. K. nedává almužny, podporuje jen svou stárnoucí ovdovělou maminku, o kterou se v zemi, kde nic podobného sociálnímu zabezpečení neexistuje, musí starat příbuzní. Všechny ostatní dotace jdou na konkrétní věci: na vzdělání pro K.-ovy mladší bratry a sestru (dva už dostudovali, takže jim nic dalšího posílat nemusíme, a naopak pomáhají živit maminku a dvě hodně staré tety), na založení podniku, který poskytne živobytí celé rodině, a tak dál.

Takhle jsme zabezpečili K.-ova nejmladšího bratra Aruse: když jednou K. jel do Nigérie, věnoval Arusovi dvacet liber na založení byznysu. Namluvil mu, že mu je posílám já, i když jsem ničím nepřispěla: byl totiž přesvědčen, že si mých peněz bude vážit ještě víc než těch jeho. Musela jsem sepsat seznam všeho, co si za dvacet liber má nakoupit: jedno kolečko, tři lopaty, tři síta na písek, pět headpands (to je taková plošinka, která se nosí na hlavě a transportuje se na ní všechno od kasavy po nemluvňata), tři náklaďáky s pískem a tak dál. Arus nás poslechl, všechno nakoupil, založil si prosperující stavební firmu, oženil se – a od té doby blahořečí nějaké Ivě, která mu pomohla zařídit si život. Ze seznamu osob, které je třeba tak trochu podporovat, aby neumřely hlady, se přesunul na seznam lidí, co K. pomáhají podporovat ostatní členy rodiny.

Lidí, které je třeba tak či onak podporovat, mezi našimi příbuznými vůčihledě ubývá: K.-ovi příbuzní v počtu asi tak 150, to až na výjimky nejsou pitomci ani vyžírkové, naopak. Touží po vzdělání a nic si nepřejí víc, než uživit vlastní rodinu a ještě pomáhat druhým. Potřebují jen trošku pozitivně nakopnout. A my je už třináct let pozitivně nakopáváme. Pomáháme jim, aby se v Nigérii cítili dobře.

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se mně a K. společnými silami (a díky především K.-ovým penězům) podařilo přesvědčit stovky, možná tisíce Nigerijců z jeho oblasti, že nemá cenu plahočit se kamsi do Evropy, za neznámem, které je navíc možná nepřátelské. Je lepší zůstat doma a zařídit si život tam. Vzhledem k tomu, že většina jeho rodiny pobývá v Benin City, městě, kde snad dva ze tří obyvatel vážně uvažují o cestě za „velkou řeku“, je to, myslím, docela úspěch.

Pomůže, samozřejmě, že jim nelíčíme život v „Bílé zemi“ v příliš duhových barvách. Fotky pokojů, ve kterých se s K. už deset let tísníme, nejsou na škodu. Moje londýnské taxikaření ohromně pomohlo: když se K.-ova maminka doslechla, že „Iva řídí po nocích taxík“, strašně se vyděsila: „Co je to za zemi, ta Anglie?“ křičela do telefonu, „když tam ženská musí jezdit s taxíkem? Vraťte se do Nigérie, proboha, co nejdřív se sem vraťte, my už se o vás postaráme. Co je to za zemi, proboha, když tam ženská musí řídit taxík?“ Díky maminčině reakci jsme ušetřili nejmíň pětinu K.-ova platu.

Fakt je, že na některé členy rodiny naše řeči nefungovaly. Konkrétně na K.-ova mladšího bráchu Ata. Ato je rozený byznysman, úžasný podnikatel, který bohužel v Nigérii nemá moc šancí podnikat. Aspoň ne ve velkém. Udělal by všechno pro to, aby zbohatl – a aby si dokázal, že to zvládne. Nigérie je pro něj trochu malá.

Ato už někdy v roce 2001 přešel víceméně pěšky přes Saharu do Libye. Tehdy ještě „Libyjská cesta“ fungovala. Stačilo víceméně pěšky přejít Saharu po cestě lemované mrtvými Nigerijci – a pak v Libyi nastoupit do loďky. Ta Atova ho měla dovézt asi tak kilometr od břehů Malty – „a zbytek,“ informoval ho tehdejší převaděč, milionkrát chápavější než ti dnešní, „prostě doplavete, vážení.“

Ato coby člen neplovoucího kmene zdvořile poděkoval a klidil se. Po cestě lemované mrtvými Nigerijci přešel přes Saharu zpátky do vlasti. Posbíral cestou z mrtvol celý štos nigerijských pasů – doufal, že když je odevzdá jejich příbuzným, něco mu za to dají. To bohužel nevyšlo – většina pasů byla falešná, a tak Ato z téhle výpravy rozhodně nezbohatl.

Fakt je, že Ata mrtvoly, které během své cesty viděl, sebemíň neodradily. Naopak. Pohladily ho po dobrodružné duši a daly mu znát, že to, co právě dělá, je o život. Ohromně ho to potěšilo.

Lidí Atova typu znám v Nigérii víc. Znám jich opravdu hodně.

Takže odpovídám na rady typu: „Poslat mrtvoly zpátky do Afriky. Na to voni slyšej, černoši“.

Prdlačky. Na to černoši neslyšej. I kdybychom mrtvoly z potopených loděk běženců vrátili zpátky do Afriky (Jak? Na čem? Poháněné čím? Kdo by je doprovázel?), stejně nikoho neodradí. I kdyby se mrtvoly dostaly do zorného pole potenciálních migrantů (a to se nedostanou). Většinu potenciálních migrantů by takový pohled neodradil. Věřili by, tak jako Ato, že jim se tohle nestane, že oni jistě dorazí do Evropy – a tam je čeká země zaslíbená. Mrtvoly cestou potkané jejich úspěch jen potvrzují.

Tak jak je odradit? Nechci si vytahovat tričko, ale myslím, že to, co dělá můj skoromanžel K. a já, je jedna z mála dobrých možností – totiž pomáhat lidem, „kteří tam zůstali“, a zároveň je odrazovat od cesty sem. Italská propaganda má pravdu, koneckonců: nic dobrého je tu nejspíš nečeká. Protloukat se tu jako jeden ze stovek či tisíců nechtěných imigrantů, to je samo o sobě nic moc, K. to zažil a ví o tom své. Ale protloukat se tu jako jeden ze stovek tisíců či milionů nechtěných imigrantů? To je fakt na houby. Když tohle lidem pořádně vysvětlíte, uvěří skoro každý.

Obávám se jen, že všeobecné zpravodajství nestačí. Je třeba to vysvětlovat osobně – tisícům, desetitisícům, statisícům či milionům potenciálních migrantů, každému zvlášť. Tak jako to dělá K. a já. A funguje to. (Dostaneme metál?)

Už mockrát jsem se pří čtení zpravodajství z ne tak docela legálních uprchlických lágrů, jako třeba New Jungle ve Francii, sama sebe ptala, proč je to tak. Proč s migranty, jak to vypadá, nikdo nediskutuje. Možná s nimi dělají pohovory ohledně azylového řízení, ale jinak jim jen nakazují, zakazují a přikazují. Případně je kordón policajtů přesouvá z místa na místo. A přitom zejména Afričané obvykle věří na diskusi. Rozhodně víc než Evropané. Kdyby k nim Evropa vyslala usedlé imigranty – představitele jejich kmenů (radši muže a radši starší, automaticky považované za moudré), kteří by jim vysvětlili, že situace fakt není růžová, pak by – o tom jsem přesvědčená – nemalé procento migrantů rádo souhlasilo s odsunem do vlasti. Tam by někteří z nich (ne všichni, to rozhodně ne, s takovou prohrou se každý nesmíří) pomohli příbuzné a známé přesvědčovat, že v Evropě to teď fakt není ono a že bude nejlíp zařídit si život v Africe.

Džob vysvětlovače by pro představitele jednotlivých kmenů jistě nebyl příjemný – a možná ani bezpečný by nebyl. I tak by, myslím, hodně pomohl. Odrazovacím reklamám ani příspěvkům na Twitteru či youtube většina lidí neuvěří – jsou příliš abstraktní, příliš neosobní. Lidem z masa a kostí, kteří se s nimi pustí do diskuse, mnozí z nich uvěří.

Vzpomínám na trapné rozhovory s navrátivšími se emigranty, které jsme mohli sledovat v československé televizi v 70. a 80. letech. Ti lidé byli jako paňáci, jen je zezadu podepřít klackem. Nevěřím, že člověka odhodlaného emigrovat do ciziny mohlo něco takového odradit.

Myslím, že je možné, dokonce snad i poměrně snadné, vysvětlit mnohým z těch, kdo přijdou do Evropy za štěstím, že je tu Evropa momentálně nechce, neví si s nimi rady – a má příliš mnoho starostí s ubytováním válečných uprchlíků, než aby se mohla věnovat zrovna jim. Jen je to třeba dělat tak, aby tomu uvěřili. Většina z nich je zmatená: od příbuzných a známých, co se dostali do Evropy, slyšeli jen samé skvělé věci – nikdo se nepřizná, že v Evropě živoří. Leckterý emigrant šetří jen na to, aby se ve vlasti mohl rozšoupnout, a ukázat těm zápecníkům, co nikam nejeli, jak se mu v cizině daří. Po nigerijských vesnicích jistě zrovinka v tomhle okamžiku projíždějí emigranti v bourácích, vyhazují z okýnka hrsti bankovek a spokojeně se chechtají, když chudý lid padá do prachu, aby je sbíral. Jak emigranti k bankovkám přišli, to je ovšem otázka, obávám se, že často nekale. Bohužel je to skvělá propaganda: mnohý sbírající si v duchu slibuje, že už brzo, brzičko, dojede do Evropy – a až se vrátí do rodné vesnice, taky bude vyhazovat bankovky z okýnka skvělého bouráku – a všichni ostatní je budou sbírat. Už se na to těší.

Přesto si myslím, že většina z lidí, kteří riskují život při cestě do Evropy, nejsou hloupí. Vůbec ne. Jen nevědí, komu a čemu věřit. Obvykle všichni pořád věří staršímu člověku z jejich kmene (rozhodně je lepší, když je to chlap), který jim poví, jak se věci mají.

Není třeba posílat mrtvoly do Afriky – lidé, které by možná odradily, je stejně neuvidí. Jediná schůdná cesta vede přes osobní kontakt a trpělivé vysvětlování. Znova a znova, leckdy po celé měsíce. Není to snadné, ale ze zkušenosti vím, že to funguje.

To by se ovšem Evropané museli naučit migranty brát trochu jinak: ne jako démonickou masu potenciálních kriminálníků, která sem přijela za podporou a která nás možná vyhodí do povětří, ale jako lidi. Jednotlivce, z nichž převážná většina je normální a dá se s nimi mluvit.

Autor: Iva Pekárková | pondělí 1.8.2016 9:22 | karma článku: 45.69 | přečteno: 41860x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 244 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 421 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.10 | Přečteno: 106 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 31.12 | Přečteno: 587 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7498

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...