Úterý 25. února 2020, svátek má Liliana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 25. února 2020 Liliana

Bible, Korán, násilí a videohry

17. 03. 2015 9:09:09
"Stojí psáno v Koránu, že nejlepší je to poránu," zpívalo se někdy v 70. letech v populární písničce. A našla se naivní děvčátka, která si jen kvůli tomuto dvojverší nějak sehnala a přečetla Korán. Tuto poučku tam ovšem nenašla. Tak co teda v Koránu stojí?

Podle názoru mnoha bezvěrců, kteří ho četli (nebo, upřímně řečeno, spíš prolistovali, protože tahle kniha je, přinejmenším v překladu, skutečně trochu nudná a všechno se v ní opakuje pořád dokola), je Korán snůška blábolů s občasnou perlou, která se dá citovat. (Mám známého, malíře bez halíře a samozřejmě bez víry, který pokaždé, když ho manželka peskuje, že by si měl konečně najít zaměstnání, cituje verš 16:17: "Což je ten, jenž tvoří, roven tomu, kdo netvoří? Což se nevzpamatujete?" Žalm 55:23: "Na Hospodina vlož svou starost, postará se o tebe..." ani další biblické citáty ji tak nevytočí.)

Někteří současní psychologové a psychiatři tvrdí, že Korán obsahuje velmi solidní záznam průběhu duševní choroby proroka Mohameda, kterou obvykle diagnostikují jako formu schizofrenie spojené s megalomanií a možná i obsedantní poruchou. Súry se ovšem musí řadit za sebou nikoli podle délky, jak je zvykem už zhruba od roku 650, ale chronologicky (úkol nesnadný, ale řada znalců už se o to pokusila – samozřejmě bezvěrců, dobrý muslim by si to nedovolil.) Jeden americký psychiatr je dokonce přesvědčen, že na každém uzavřeném oddělení pro léčbu duševních chorob byste našli dva či tři potenciální zakladatele fungl nové víry, jejíž pravidla jim nepřetržitě diktuje ta či ona Vyšší bytost, a v historii lidstva se jich musel vyskytovat bezpočet, jen se jim obvykle nepovedlo založit nové náboženství.

Pro všechny muslimy na světě by Korán měl představovat (a obvykle také představuje) posvátné Slovo Boží. Nejen každý verš, ale každičké slovíčko, každičké písmenko a diakritické znamínko, vyjadřuje moudrost Alláhovu a poučuje je o jejich povinnostech, a je tudíž třeba se jimi po celý život, bez výjimky, řídit.

Vědí vůbec řadoví věřící, že současná podoba Koránu vznikla dvacet let po Mohamedově smrti, v době, kdy měly záznamy vzniklé za jeho života už čtyři verze? Vědí, že verše byly opisovány ze záznamů na pergamenech, plochých kamenech, palmových listech, ale taky zaznamenávány podle vyprávění Mohamedových současníků, kteří se je o mnoho let dříve naučili nazpaměť? Každý, kdo si kdy založil třeba zpěvníček trampských písní nebo si zapisoval do památníku citáty velikánů, ví, jak snadné je se přeslechnout nebo přepsat – a vytvořit větu buď nesmyslnou, nebo s docela jiným významem. Lidé, kteří v polovině 7. století utvářeli oficiální podobu Koránu, byli na rozdíl od tvůrců zpěvníčků velcí písmoznalci a kaligrafové a pracovali pozorně, ale zas je arabská abeceda ošemetnější než latinka: stačí nepatrně přetáhnout vlnovku nebo umístit tečku o milimetr jinam – a celé slovo získá jiný význam. Už jsem se setkala s muslimským názorem, že Korán je sice Slovo Boží, ovšem zapsané chybujícími smrtelníky.

Bible je z hlediska autentičnosti snad ještě problematičtější: Nový zákon byl napsán nějakých sto let po událostech v něm líčených – to je jako byste dnes měli poreferovat o průběhu první světové války bez využití internetu, knihoven a ostatně i vědeckého myšlení, které jsme si jako lidstvo osvojili až v posledních zhruba třech stech letech. O Novém zákoně ovšem nikdo netvrdí, že je to Slovo Boží, jen záznam toho, co se událo, navíc podaný v různých verzích.

V poslední době se v Česku čím dál víc mluví o tom, že je Korán plný násilí. Mnoho lidí začalo tvrdit, že tato kniha obsahuje 349 veršů nabádajících k násilí a nenávisti vůči nevěřícím. Přemítala jsem, jak na to asi přišli – to skutečně přečetli Korán verš po verši a vždycky, když se jim něco nezdálo, si udělali čárku? Ne, nebylo to tak. Je snadné zjistit, že se tohle číslo pojí k jednomu českému webu, velmi informativnímu, ač bezesporu zaujatému. Číslo 349 získáte jedině, když například pasáž 37:40-48: "kromě služebníků Božích upřímných. Těm dostane se přídělu známého, ovoce v hojnosti a místa čestného, v zahradách rajských slastí ležet budou proti sobě na lůžkách. Kolovat mezi nimi budou číše čirého nápoje jasného, jenž rozkoší pro pijící je, v něm opojnosti není a nebudou jím zmoženi. Vedle nich budou dívky zrak klopící, okaté." počítáte jako devět veršů o nenávisti.

Tím by se vysvětlovalo, proč americký web, neméně zaujatý, ale, zdá se mi, o něco kritičtější k vlastním závěrům, uvádí, že je v Koránu veršů o násilí a nenávisti "nejméně 108". Což ovšem docela stačí. Nemají sice pravdu alarmisté vykřikující, jak jsem taky už mnohokrát slyšela a četla, že k nenávisti a násilí nabádá "každý pátý verš". Celkem je v Koránu 6 236 veršů, což znamená, že tak činí jen každý osmnáctý (pokud věříme číslu 349), respektive každý osmapadesátý (pokud věříme číslu 108). Fakt ale je, že by teoreticky vzato stačil jediný verš pojednávající o nutnosti nevěřící likvidovat, a pokud by se jím všichni "dobří" muslimové řídili, bylo by zle.

Čím se tedy "dobří" (čti: poslušní a bohabojní) muslimové řídí?

Dovolím si trošku odbočit. Před pár týdny mě jisté Velké noviny poslaly na túru Londýnem "po stopách Džihádisty Johna" – den předtím vyšlo najevo, že jeho skutečné jméno je Mohammed Emwazi. Byla to dost zoufalá akce: článek musel být napsaný do čtyř odpoledne londýnského času a mně bylo jasné, že prostě nestačím oběhat jeho dávné bydliště v Queen's Parku, ještě dávnější bydliště v Maida Vale a univerzitu ve Westminsteru, kde získal diplom jako ajťák. U baráku, ze kterého se před víc než čtyřmi roky odstěhoval, hlídkovali policisté a nikdo ze sousedů se mnou nechtěl mluvit, kromě podnapilého Jamajčana, ověšeného zlatem, který si říkal Johnny Walker a poučoval mě, že "všichni musíme dělat džihád, jako praví křesťané". Co teď?

Potřebovala jsem autentické citáty pár lidí, kteří Emwaziho aspoň trochu znali, jakkoli banální. A tak jsem téměř náhodně zamířila do blízkého islámského centra.

Byl zrovna pátek a přede dveřmi se rojili muslimové v dlouhých bílých řízách. Pozdravila jsem zdvořile "Salaam aleikum!", dostalo se mi zdvořilé odpovědi "Wa aleikum salaam!" – a hned jsem se začala vyptávat na Emwaziho.

Chvíli trvalo, než mi někdo řekl něco víc – mladší muži se do téhle záležitosti zjevně netoužili míchat – ale nakonec mi postarší chlapík prozradil, že prý ho doopravdy znal, párkrát se u nich objevil, i když mu nijak neutkvěl, nebyl ničím pozoruhodný. Taky mi naznačil, že jsou teď všichni trochu v šoku, a ujistil mě, že v žádném případě nevěří teorii, která se už v tom okamžiku objevila v médiích, že totiž z Emwaziho udělali vraha a teroristu agenti MI5, kteří ho pronásledovali a snažili se ho přetáhnout na svou stranu.

Měla jsem svůj citát, hurá! Vytáhla jsem z chlapíka, že se jmenuje Tarik, rozloučila se a mazala k nejbližší stanici podzemky. Velké noviny po mně nemohly chtít, abych jim do šesti hodin od zadání dodala klenot investigativní žurnalistiky. Jestli mi Tarik skutečně říkal pravdu, anebo ze mě dělal pitomce, to jsem neměla šanci zjistit. Získala jsem ale z krátkého setkání docela pozitivní pocit: uvěřila jsem, že Islámskému státu ani Džihádistovi Johnovi rozhodně nefandí.

Má cesta za muslimy dopadla dobře. Doma mě ovšem čekal větší problém v podobě rozhořčeného K., který se do mě pustil, že jsem asi přišla o rozum, když během pár týdnů už podruhé lezu do mešity. K. se vždycky, když "provokuju" muslimy, děsí, že mi uříznou hlavu.

Zběsile jsem ťukala do stroje, a aby už dal pokoj, uklidňovala jsem ho veršem 2:191 (ze súry Kráva): "Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, pokud oni s vámi zde nezačnou bojovat."

"Vidíš?" říkala jsem mu. "Pod svícnem bývá tma. Poblíže Mešity posvátné můžeš provokovat muslimy, jak chceš. Zaútočit na tebe nemůžou. Jsi tam v bezpečí."

Pravda, blufovala jsem. "Mešita posvátná" podle všeho znamená mešita v Mekce, nikoli islámské centrum v Queen's Parku, ale přece jsem doufala, že tím K. uklidním. Nepomohlo to.

"Jo?" poznamenal uštěpačně. "A víš určitě, že oni ten verš znají?"

Tím udeřil hřebík na hlavičku. Je úplně jedno, co stojí v Koránu, pokud se tím věřící neřídí. V severní Nigérii teď Boko Haram každou chvíli hodí zápalnou bombu do mešity (pravda, ne té v Mekce), a protože bezvěrci a odpadlíci z té oblasti už dávno utekli, masakrují své souvěrce, kteří podle nich "věří špatně".

Celý verš 2:191 zní: "Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících!" a bezvěrci ho s oblibou citují – možná už proto, že je první na seznamu těch násilnických. Není těžké najít jiné, ve své vychloubačnosti snad ještě výhrůžnější, třeba 38:3: "Kolik pokolení před nimi jsme již zahubili! Volali sice o pomoc, avšak nezbyl jim čas k uniknutí." Takhle pěkně vytržený z kontextu dává verš za pravdu všem islamofobům. Když si ho přečtete v kontextu, pochopíte, že to hovoří Bůh a myslí tím podle všeho vyvrácení Sodomy, rány egyptské a tak dále.

A co Bible? V Bibli, hlavně ve Starém zákoně, najdete pěkných pár citátů o násilí a brutalitě. Muslimové si v poslední době dávají práci s jejich hledáním a na zaujatých pro-muslimských webech je najdete uspořádané pěkně jeden za druhým, tak jako najdete na proti-muslimských webech pěkně uspořádané koránské verše s podobnou tématikou.

Co třeba tyhle? 5. Mojžíšova 7,1-2: "Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsence, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi..."

Tohle je přece ještě mnohem horší! Tady Hospodin po Izraelitech požaduje totální genocidu národů, které ho (Hospodina) neuctívají – je jedno, co říkají a jak moc prosí. V Koránu, pokud se mi podařilo zjistit, nabádání ke genocidě nenajdete, Alláh snad vždycky poskytuje nevěřícím šanci se "polepšit." Třeba ve verši 2:192, který následuje hned po tom násilnickém, stojí: "Jestliže však přestanou... tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný!" Zdá se, že podle Koránu má kdokoli, ať je jakékoli národnosti a jakékoli barvy, šanci zachránit se jak před ohněm pekelným, který pro něho Alláh po smrti chystá, tak před pomstou věřících pouze tím, že "přestane". "Přestat", to znamená podle některých výkladů "neobtěžovat muslimy a nebojovat proti nim", podle jiných "uvěřit a odevzdat se Alláhovi". Sedmi národům citovaným v 5. knize Mojžíšově nikdo nedává šanci uvěřit v Hospodina, natož si tiše dál žít ve svých bludech a nebojovat proti Izraelitům.

Velký rozdíl je ovšem v tom, že biblické násilí je "historické" – po dnešních Izraelcích nikdo nechce, aby pobili všechny Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsence. Sotva by je hledali. Zato muslimové mají kolem sebe miliardy bezvěrců a navíc jim byl Korán seslán, aby vedl muslimy po všechny věky a na všech místech světa.

Vede je? Podle toho, co vídám kolem sebe, soudím, že ne tak docela. Muslimové se obvykle bez protestů nechají řídit výkladem Koránu, tak jak jim ho poskytne mulláh v jejich mešitě. I zdánlivě tak jednoznačný verš jako citovaný 2:191 je možné vyložit mnoha způsoby. "Zabíjejte je všude, kde je dostihnete" je, uznávám, trochu problematické, ale jednak to můžete svést na překlad (překvapivá spousta řadových muslimů neumí arabsky natolik, aby si Korán mohla přečíst – a tato kniha je v překladu "neplatná"), anebo to můžete okecat třeba tím, že "nejde o zabíjejí nevěřících jako takových, jde o zabíjení jejich nevíry". "a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali" je ovšem výhra v loterii – tady nejde o válku dobyvačnou, jen o boj za znovuzískání ztraceného území. A tak dále.

"Džihád" podle některých výkladů není "svatá válka", ale "usilovné snažení" a "fatwa" není "příkaz k vraždě", ale "úřední výkon". (To poslední jsem se doslechla při přednášce pořádané imamem v jedné mešitě v Malajsii. Přednášející mluvil anglicky – příšerně, ale srozumitelně – a posluchači byli muslimové obého pohlaví, toužící se něco přiučit – řekla bych, že spíš angličtinu než náboženské pravdy. Byla jsem jediný bezvěrec v sále, takže sotva mohlo jít o klamání nepřítele.)

Když srovnáte, jaký přístup k víře mají a čemu přesně věří křesťané, třeba katolíci na celém světě, zjistíte, že se jejich víra v rozdílných geopolitických oblastech značně liší. Já v jsem v Čechách vyrostla v přesvědčení, že "opovážlivé spoléhání na milost Boží" je hřích – a to nejen proto, že o tom napsal Karel Poláček. I moje babička, česká katolička, na to tak nahlížela. Zato má bývalá tchýně, americká irská katolička, se po celý život neobtěžovala rozhlížet, když v neděli cestou do kostela přecházela ulici – spoléhala na to, že Bůh ji ochrání. Bydlela v New Yorku, takže se – aspoň z pohledu mé babičky – celý život vždycky v neděli opovážlivě spoléhala na milost Boží. Na Filipínách se vždycky o Velikonocích katolíci s oblibou nechávají přivazovat nebo i přibíjet ke kříži – činnost, jakou řada českých katolíků, kteří se zhroutí, když si rozbijí koleno, odsuzuje jako rouhání.

To ovšem není nic proti tomu, jaké rozdíly najdete v muslimských komunitách na celém světě. Islám nemá nic podobného katolickému papeži, tedy žádnou žijící absolutní autoritu, která by mohla "pontifikovat" a rozhodovat, jak přesně si svatou knihu vykládat a jak správně po muslimsku žít. Dokonce nemá nikoho, kdo by víru, s prominutím, trochu updatoval – katolická církev sice nejdřív upalovala kacíře tvrdící, že Země obíhá kolem Slunce, časem se ale přizpůsobila trendům a uznala, že asi obíhá. Může prohlásit za pravdivé jakékoli dobře ověřené objevy vědy – stačí tu či onu pasáž Bible prohlásit za "symbolickou". Ani ve stvoření světa za šest dní už většina křesťanů nevěří (kromě amerických zamrzlých "kreacionistů"). Korán ničím podobným neprošel – každý verš, každé písmenko, každá tečka má dnes úplně stejnou platnost jako v polovině 7. století. A všechno by se mělo brát doslovně. Muslimové by například dodnes měli věřit, že déšť nezpůsobují meteorologické podmínky, ale sesílá jim ho Alláh. Křesťané v podobně vědecky nepodložené věci věřit nemusí.

Když jsem se šla ptát "našich" muslimů do halal shopu, co soudí o násilnických verších v Koránu, zničehonic zapomněli anglicky. Až na třetí pokus se jeden osmělil a pokoušel se mi vysvětlit, že oni Korán takhle nečtou. Je to návod k životu, ne k zabíjení. Oni mají rádi všechny lidi a nedělají rozdíly.

"Ty jsi křesťanka?" zeptal se.

Zalhala jsem, že ano. "Tak vidíš. Křesťané, ti taky věří v jediného Boha, jenom ho jinak uctívají. S tím problém nemáme."

"A když je někdo... ateista?"

Chvíli trvalo, než pochopil, co říkám – jako by koncept světa bez Boha byl pro něj nepředstavitelný.

Pak řekl: "No, s lidmi bez Boha bychom se neměli ženit..."

"A po ulicích chodit smějí?"

"No samozřejmě, co by nesměli? To není žádný problém. Pro mě je hlavní, abych Boha uctíval já sám."

Naši řezníci z halal shopu jsou zřejmě tolerantní a umírnění.

(Jak jsem se dočetla na americkém proti-islámském webu, "drtivá většina světových muslimů se osobně rozhodla Korán tak interpretovat". Je to ovšem jen jejich rozhodnutí – a jiní muslimové se mohou rozhodnout Korán interpretovat docela jinak.)

Potkávám v Londýně spoustu mladých kluků – a ti nemají v těle jedinou tolerantní a umírněnou molekulu. Mají v sobě vztek. A touhu rozbíjet, zabíjet, ničit. Proč jsou takoví, to se neodvážím odhadnout – že by za to mohla příliš tolerantní společnost, život v nadbytku a rodiče, kteří je nedovedli vychovat k zodpovědnosti? Náboženství v tom prsty nejspíš nemá – někteří z nich pocházejí z umírněných muslimských, jiní z křesťanských rodin, jiní jsou bílí Angličané a vyrůstali v ateistickém prostředí. Ať jsou černí, bílí nebo našedlí, všichni mají dvě věci společné: přesvědčení, že svět na ně totálně sere, a touhu se světu pomstít, jak to jde. A vlastně ještě třetí věc: návyk na počítačové hry. Od svých deseti do patnácti let stříleli na netu z mašinkvérů, tříštili hlavy nepřátel na rudé vlnovky, anihilovali mimozemšťany či drogové dealery ze znepřátelených gangů – a občas u toho i zařvali. Takový přehmat se ovšem brzo napravil: jen málokterá počítačová hra vás dnes vykopne zpátky na Level 1, když na Levelu 57 nestačíte utéct před žravou amébou.

Videohry a počítačové hry, ani ty nejbrutálnější, prý nejsou vůbec špatné, argumentuje mnoho sociologů: je přece lepší, když mladý kluk s touhou po dobrodružství virtuálně zmasakruje půlku vesmíru, než kdyby ve skutečném životě rozbil jedinému člověku nos. Prudký pokles kriminality v amerických městech v polovině 90. let někteří sociologové připisují právě vzniku videoher. (A někteří dočista jiným věcem.)

Fakt je, že tihle londýnští kluci (vozila jsem jich v taxíku dost a dost) občas jako by ztratili schopnost rozlišit mezi realitou virtuální a tou, co je kolem nás, tou, ve které, kdy umřete, nestačí zmáčknout RESET. Dělí svět na kumpány a nepřátele a nevědí o ničem nic.

Právě takové týpky se před časem shromáždily kolem nechvalně proslulé mešity ve Finsbury Parku, plné veteránů války v Alžírsku. Pokud se dá věřit zpravodajským službám, jeden čas se tam dokonce učili zacházet s útočnými zbraněmi. Pak britská protiteroristická policie mešitu ve Finsbury Parku vyčistila a chlapečkové z řad rádobymuslimů to mají o chlup těžší. Občas se ochomýtají kolem Brixtonské mešity a možná i pár dalších, ale mulláhové si na ně dávají pozor i tam. V mešitách z nich dnes sotva udělají teroristy. Jenže se kolem mešit ochomýtá i spousta skutečně zlých, možná i duševně nemocných živlů, které si tyhle chlapečky dovedou omotat kolem prstu. Tím, že jim slibují dobrodružství, násilí, krveprolití. Většinu kazatelů nenávisti má dnes britská protiteroristická policie pod kontrolou, jak se zdá, začínají v tom být fakt dobří. Ale objevují se další – a učí se být opatrní. Mladé kluky, kteří si myslí, že nemají budoucnost, dovedou nadchnout jakýmsi charismatem umíchaným z nenávisti a pár násilnických citátů z Koránu (které v něm snadno najdou). Takových mladých kluků jsou v Londýně stovky a tisíce. Jsou nevzdělaní, hloupí, dezorientovaní a navíc si myslí, že nemají co ztratit – dokonalá výbušná směs. Není se čemu divit, že z nich bezvěrci mají strach. Mají z nich strach i pravověrní.

Několik muslimů se mi svěřovalo, že vážně, ale vážně nechápou, co tyhle mladíčky k islámu tak táhne. Islám je celý o poslušnosti, dodržování pravidel, střídmém životě a péči o rodinu. Když tyhle týpky vyřknou pověstné Lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi, stanou se muslimy a není možné se jich zbavit. V islámu neexistuje exkomunikace. A tak v Londýně mladí "muslimové" přepadají obchody, utíkají bez placení taxikářům, perou se na nože. V Brixtonské věznici se, podle zpráv, přes dvě třetiny mladých černošských provinilců prohlašuje za muslimy. Ortodoxnější muslimové jsou z toho zoufalí. Přistěhovalci z muslimských zemí, konkrétně "naši" řezníci v halal shopu a mí bývalí taxikářští kolegové, mi mockrát říkali, že by takovíhle hlupáci v jejich zemi brzo špatně dopadli... nebo se přidali k Talibáncům a normální chlapi by s nimi válčili. V Londýně takové možnosti nejsou.

Co s tím?

Netuším. Jen mám dojem, že čím horší a "násilničtější" pověst islám bude mít, tím víc pitomých, potenciálně násilnických blbečků se stane muslimy. (A takoví potenciálně násilničtí blbečkové se najdou na celém světě v hojném počtu.) A k násilnické pověsti islámu hojnou měrou přispívají nejen muslimští teroristé nebo duševně narušení bojovníci Islámského státu. Přispívají k ní i snaživí islamofobové a taky média, nepřesně a jednostranně informující veřejnost, která je dnes tak zmatená, že se nevyzná vůbec v ničem. Myslím, že ti nejhlasitější bojovníci proti islámu islámský terorismus značně podporují – možná ne přímo, ale nepřímo: tím, že pomáhají rozšířit základnu všehoschopných zoufalců, potenciálních teroristů.

Už skončím. Jen chci ještě uvést větu, kterou jsem našla na americkém proti-islámském webu, ze kterého jsem tu už citovala: "Nesuďte muslimy podle Koránu ani Korán podle muslimů."

Howgh.

Autor: Iva Pekárková | úterý 17.3.2015 9:09 | karma článku: 34.97 | přečteno: 6024x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Katerina Kaltsogianni

Jak jsem učila krást

Vyrůstala jsem v chudé emigrantské rodině na rozdíl od mého syna, který vyrůstal v blahobytu. Naprosto nekontrolovatelně jsem nechávala drobné po stole, na okně, na ledničce, prostě téměř všude. Uklízečka z toho byla špatná.

24.2.2020 v 17:31 | Karma článku: 16.82 | Přečteno: 399 | Diskuse

Lukáš Burget

Svět zná novou Miss Germany!

Jako kdyby nebylo dost děsivých zpráv třeba o šíření koronaviru Itálií, informují nás noviny ještě i o nové vítězce Miss Germany. Je jí pětatřicetiletá dívčina, byznysmenka původem z Namibie.

24.2.2020 v 13:30 | Karma článku: 40.64 | Přečteno: 2046 | Diskuse

Jana Marková

Vyhráli jsme cenu o dojnou krávu Evropy. Aneb jak se Vám žije v rozvojové zemi?

HDP roste, politici tleskají. Přesto jsme od dubna 2017 oficiálně v kategorii rozvojových zemí. To znamená, že místo posilování pozic ekonomiky vlastní, pouze radostně poskytujeme levnou pracovní sílu a zázemí ekonomice cizí.

24.2.2020 v 9:11 | Karma článku: 40.77 | Přečteno: 2464 | Diskuse

Ladislav Jílek

Prosím za babičky a za vnoučata taky

Slyšel jsem starší paní, jak si stýskala. Má dva syny a měla i čtyři vnoučata. Oba synové se rozvedli, a tím přišla o vnoučata.

23.2.2020 v 20:05 | Karma článku: 27.64 | Přečteno: 860 | Diskuse

Jan Pražák

Zrzavej kazič potěšení

Dnes vám chci povykládat, jak jsme my tři chlapi, teda já zrzavej kocour s půlkou ocasu, adoptovanej jezevčík Ferda a náš dvounožec profesí záchranář, málem přišli o střechu nad hlavou.

23.2.2020 v 17:03 | Karma článku: 28.38 | Přečteno: 1159 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7427

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Najdete na iDNES.cz