Iva Pekárková VIP
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x
Iva Pekárková
K. obětí rasistického incidentu
Začalo to ptáčkem. Právě tím, který před časem vylétl z Ameriky a dnes se vesele množí snad ve všech zemích světa, kde mají lidé prostředníčky. Ptáček má na různých místech různá pojmenování, v Čechách a na Moravě ho obvykle označujeme půvabným českým slůvkem vyfakování.
Iva Pekárková
"Všechny bělošky jsou děvky, stačí je povalit na matraci"
Než jsem za sebou stačila zavřít dveře do koupelny, už tam byl. Tlačil mě směrem k záchodové míse, zapíral se do mě oběma rukama, jako bych byla nepojízdné auto nebo, co já vím, betonová skruž. Neříkal u toho nic, jen temně mručel.
Iva Pekárková
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi opicí
To takhle jde K. po peróně na nádraží Stratford, kde pracuje, a tu za sebou slyší české hlasy a rozjařený smích. Otočí se a vidí skupinku mladíků, kteří si na něj ukazují. Na první pohled se podobají Londýňanům z předměstí. Kalhoty mají spuštěné pod zadkem, na hlavě takový ten sestřih s hrbem uprostřed, který už něco přes rok frčí, tváří se světaznale. V něčem se přece jen od Londýňanů liší: každý má v jedné ruce zapálené cigáro, přestože se na nádraží už delší dobu nesmí kouřit, ve druhé plechovku s pivem, přestože se na nádraží už delší dobu nesmí pít. Za oboje je pokuta kolem 80 liber, ale oni si nevšímají kamer, které natáčejí jejich počínání. Všímají si K.
Iva Pekárková
Dáme burce zelenou? (kulturně-rasistická úvaha)
Nedala přednost vozidlům na hlavní. Prostě bez rozhlížení vjela, ve čtyři odpoledne, na londýnskou dopravní tepnu jménem London Road. Brzdy zaskřípěly, provoz zastavil, ale nikdo na Humairu nezatroubil, nezaječel, nezagestikuloval. Londýnští řidiči jsou až příliš zdvořilí. Snad si ani nevšimla, že něco udělala špatně.
Iva Pekárková
K. má syna
Už je to pár let, vlastně možná sedm nebo osm. Bydleli jsme tehdy s K. ještě v Čechách a jednou v létě jsme si na týden vypůjčili sedmiletého chlapečka a odjeli jsme s ním do mé chaloupky v Orlických horách. Járova maminka byla ráda, že si odpočine od jednoho ze svých četných dětí, já byla ráda, že si vyzkouším, jaké to je, vychovávat pytel blech, a K. byl v sedmém nebi, protože K. děti prostě miluje. Miluje je v jakémkoli věku, v jakémkoli množství a v jakékoli podobě. Blonďatý Jára k němu přilnul a dohromady tvořili pozoruhodnou dvojici, jak vystřiženou z reklamy na United Colors of Benetton. Járova drobná bílá ručička láskyplně svírající K-ovu širokou černou – to byl pohled, při kterém zvlhlo oko mnohého sentimentálního nerasisty.
Iva Pekárková
Černý humor, černý pasažér a černý kašel
"... a také je nový film natočený podle románu Kurta Vonneguta plný černého humoru..." říkal právě pořadatel. Byli jsme v New Yorku, byl rok 1996 a zrovna mělo začít první "testovací" promítání filmu Mother Night. V tom okamžiku se v publiku vztyčila jedna paní a dala se do řevu. "Tak a už je to tu zas! Tohle rasistické vyjadřování! Černý humor mě uráží tak jako všechny černochy v Americe! Na celém světě! Pro vaši bělošskou –" div si neuplivla – "kulturu je všechno černé špatné! Jak to tu máme snášet?"
Iva Pekárková
Můj brácha prodává na Staromáku drogy!
Tu skupinku bylo zdaleka slyšet, ale vidět ji bylo až zblízka. Nebyli neviditelní, ale barva jejich pleti splývala s nehlubokou temnotou městské noci, museli jste přijít blízko k nim, abyste jim viděli do obličeje. Většina kluků měla na hlavách kapuce a v jejich tvářích – přímo příslovečně – svítilo jen bělmo očí a zbytečně široké úsměvy.
Iva Pekárková
Je libo mleté černochy?
Byly toho včera plné noviny. Myslím, že celosvětově. Ta noticka se udržela na vrcholcích žebříčků čtenosti vedle reportáží z pohřbu polského prezidenta a zpráv o zemětřesení v severním Tibetu.
Iva Pekárková
Málo černý Varlata
Můj přítel K. má vedoucího, který je k jeho malé radosti krajan z Nigérie, pochází dokonce ze stejné oblasti jako K., i když naštěstí ne ze stejné vesnice. Je to, pravda, hodně malý vedoucí – velí pouze tříčlenné pracovní četě, která ho navíc nebere vážně, jeho rozkazům se vysmívá a dělá si všechno po svém.
Iva Pekárková
„Ruce vzhůru!“ zařval zmetek mutujícím hláskem.
Dharuna povzdechl. „Teď co chcete?“ zeptal se unaveně. Zdvihl obě ruce po prsa a ležérním pohybem pravice odsunul hlaveň bouchačky stranou. Zmetek o dva kroky ustoupil, zapotácel se a zády narazil do regálu s chlebem.
Iva Pekárková
Křesťanský masakr v Josu
V týdnu, který jsme strávili s K. v Josu, jsem trpěla chronickým nedostatkem spánku. Každé ráno, přesně v 5 hodin a 17 minut, se K-ův strýc Bienose, čerstvě penzionovaný důstojník nigérijské armády, přišoural k naší posteli, popadl každého z nás jednou rukou za kotník a nekompromisně zacloumal. „Je Boží ráno," oznámil nám chraplavě, „vstávat a modlit se!"
Iva Pekárková
Angličtí zdravotníci pronásledují bezdomovce z Česka
„To jsem blázen," řekla první sestra. „Před chviličkou tady ještě byl." -- „Třeba si šel ven zakouřit," napadlo druhou.
Iva Pekárková
Jak moje rodina „střílela negra"
O Vánocích telefon zvonil mnohokrát denně. K. ho pokaždé zvedl, chvíli poslouchal a pak spustil směsí lámané angličtiny a jazyka oza, které už docela rozumím: „Tobě taky, mami (brácho, ségro, synovče, bratranče). Ale to je pořád samý 'Iva, Iva, Iva'. Iva se má výborně. Proč se nezeptáš, jak se mám já, tvůj syn (brácha, strejda, bratranec)? Jo, jo, taky se mám výborně." Povzdechl. "Ano, ano, já to Ivě vyřídím."
Iva Pekárková
Pošlete mi bělocha! Černýho nechci
Stal se zázrak. Babička mé kamarádky, skoro devadesátiletá stařenka, se konečně nechala přesvědčit a zavítala do Londýna. Zrovna se jí tu narodil první pravnuk.
Iva Pekárková
Sem jednou zvednul telefon a zjistil, že sem mrtvej
Asi tři čtvrtě roku na to, co K. změnil zaměstnání, mu najednou zazvonil mobil a byl to jeho bývalý nadřízený. Přesně ten, kterého K. před časem dlouho marně sháněl, protože od něj potřeboval P-45, takový formulář, který dostanete od zaměstnavatele, když pro něj přestanete pracovat, a prokážete se s ním novému zaměstnavateli. K. P-45 zaboha nemohl získat, a tak nakonec jeho nový šéf mávl rukou a řekl, že snad se z toho nestřílí. Teď měl ale K. na drátě bývalého.
Iva Pekárková
„Miláčku, pomoz! Pořádně mě prašť!" (Já chci taky šlapat chodník!)
Nebojte se, tohle není článek vyhrazený dospělým čtenářům, pokud možno příznivcům S&M. Není o tom, jak jsem, oděná do černé koženky a blyštivých řetězů, na krku obojek s čtvrtmetrovými ostny, švihala bičíkem a přiváděla toho či onoho úchyla do extáze. Není o tom, jak jsem se nechala svázat do kozelce a prosila náhodného partnera, ať mě bije víc, ještě víc, protože rozkoš je bolest a bolest rozkoš... O takovýchle věcech se v něm nepíše, ale i tak chci upozornit, že je vhodný jen pro otrlé. Budu vám vyprávět, jak jsem hledala práci.
Iva Pekárková
Tajuplná moc bělochů a blyštivé korálky od domorodců
Už cestou na letiště upadla kufru jedna noha. Druhá to vzdala kdesi mezi Heathrow a Lagosem. Nedivte se: v Nigérii běhají zavazadla i auta po nohách. Až na to, že tomuhle kufru už žádná nezbývala. Než K. dorazil do Benin City a ubytoval se v domě svojí babičky, stačil se na několika místech roztrhnout a začaly z něj vyhřezávat dary, které jsme opatřili pro příbuzné. K. díry průběžně utěsňoval igelitem, a tak všechno ve zdraví dovezl, až na dvě halenky a tři sukně, které ukořistil celník na letišti.
Iva Pekárková
„Kdo tě bije?" - „To táta!"
Znáte ten předrevoluční, rasistický a nacionalistický vtip? Pochází z dob, kdy sehnat v Praze hotel nebyla hračka, pokud jste teda nebyli velká zvířata v partaji anebo polobozi ze Západu. Přijde černoch do pražského hotelu a povídá:
Iva Pekárková
Hospic svatého Petra 1 (Příliš mnoho Petrů)
Ty kasičky najdete leckde. V každém druhém obchodě a v každé druhé hospodě v Southwarku nebo v Lewishamu. Trůní obvykle hned u pokladny nebo u pípy na barpultu, zkrátka tam, kde se platí. Bývají pečlivě přivázané k něčemu pevnému, někdy dokonce zamčené na zámek, abyste je nemohli utrhnout a zmizet. Jsou vyrobené z modrého plastiku a bílým písmem na nich stojí: POMOZTE, PŘISPĚJTE NA SVATÉHO PETRA. BŮH VÁM OPLATÍ.
Iva Pekárková
Zastrč tu kuřecí hlavu! (Jak se stát Afričankou)
„Ty máš tak krásnou africkou prdelku!" volá můj miláček čas od času, zejména v intimních okamžicích. Je to pochvala mírně řečeno problematická, je přece dávno všeobecně známo, že Afričané - muži i ženy - mívají pozadí velké a vyšpulené.
Iva Pekárková
Díra mojí manželky (O modrajících běloších)
Spadla jsem z kola. Byl to vcelku přirozený důsledek událostí popsaných v posledním blogu. Ale stejně mě to překvapilo. Nejdřív v pohodě zvládnu dvouhodinovou cestu po ulicích plných jedoucích i zaparkovaných aut, semaforů, chodců, hrbolů, zábradlí, dětských kočárků a zrádně umístěných luceren a pak se vymelu v parku na cestičce.
Iva Pekárková
K. kupuje kola
Přestěhovali jsme se do nového domu. (O tom, jak a proč jsme se stěhovali, a kde jsme bydleli předtím, napíšu v dalších blogách série Umučena Afrikou.) Teď bydlíme asi 200 metrů od rozlehlého parku s jezírkem plným kachen, hus a volavek, s rozevlátou žloutnoucí trávou a s houštinami ostružiníku, na kterých koncem července začaly dozrávat k dokonalosti ostružiny veliké jako slívy. Parkem se vinou cestičky, doslova vyzývající k projížďce na kole.
Iva Pekárková
Varlata, podvodník z Nigérie, a případ ztraceného mobilu
V médiích se právě objevila zpráva, že dva mladí hoši, odsouzení kdesi v Somálsku k useknutí nohy a ruky za krádež mobilního telefonu, už jsou oba úspěšně zmrzačeni, když můj přítel K. přinesl domů ten nejnovější, nejúžasnější, nejnadupanější mobil, jaký jsem v životě viděla.
| předchozí | 1 2 | další |
