Iva Pekárková VIP
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x
Iva Pekárková
Případ odebraných dětí 5 – Jak to dopadlo
Balogovy překvapilo, když jsem jim prozradila, že jsem se zajela podívat do jejich vesnice, a myslím, že i potěšilo. V té době jsme se už znali dobře půl roku a jejich počáteční nedůvěra ke mně se vytratila. Pochopili, že i když jim na "kontaktech" pořád něco vyčítám (všechny výtky přece slyšeli z mých úst) a platí mě za to sociálka, nejsem jejich nepřítel. Tajně jsme zašli na kafe a plánovali, co si počít.
Iva Pekárková
Případ odebraných dětí 4 – Baby P a Balogovic rodná víska
"Víš, v čem je největší problém, Ivo?" zafilosofovala Humaira, oddaná muslimka zahalená v černém hábitu, ze kterého jí koukaly jen oči. "Problém je v tom, že jim děti sebrali jen proto, že se o ně neumějí starat. Kdyby byli třeba na drogách, stačilo by sociálce předvést, že se upřímně snaží zbavit návyku – chodit do odvykacích center, na skupinové terapie... děti by jim zas brzo vrátili. Ale tihle... ti to mají těžší. Musejí systematicky – systematicky – dokazovat, že se o děti postarat umějí. Je mi jich vážně trochu líto."
Iva Pekárková
Případ odebraných dětí 3 – Centrum Rodinné svazky
Soud usoudil, že Lucia s Davidem budou smět své děti vídat třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v sobotu, vždycky na dvě hodiny. "Kontakty" začínaly v poledne a konaly se v nenápadném baráčku v jedné z jiholondýnských čtvrtí. Centru se říkalo Family Ties, Rodinné svazky – vůbec bych se nedivila, kdyby si to chytlavé jméno někdo vypůjčil ze známého amerického seriálu.
Iva Pekárková
Případ odebraných dětí 2 – Co se vlastně stalo
Popletlo vás, co jsem napsala minule? Máte pocit, že se v tom nedá vyznat? Nic si z toho nedělejte, nejste sami. Mně trvalo od pátku nejmíň do pondělka, než jsem si z jednotlivých útržků informací dala dohromady, co se vlastně událo. A přitom to bylo tak prosté.
Iva Pekárková
Romové v Anglii (Případ odebraných dětí)
Zrovna jsem nesla na zádech naplněnou krosnu, pod paží jsem měla skládací židličku a v rukou třímala velkou plastikovou bednu s poznámkami a knížkami, když zvonil telefon. Odfoukla jsem si z očí zpocený pramen vlasů, položila bednu na chodník a jukla na displej. Byl to Glen, můj tlumočnický agent.
Iva Pekárková
Netradiční křest vodami Temže (o návštěvách)
Obvykle se zdráháme pozvat do svých londýnských příbytků příliš mnoho kamarádů. Jednak se tam nevejdou – i v tom největším pokoji, v jakém jsme kdy bydleli, šlo uspořádat mejdan nanejvýš pro pět lidí. A jednak se bojíme, že naši návštěvníci, zejména zdrží-li se u nás po několik dní, naruší křehkou rovnováhu mezilidských vztahů v našem bydlišti. Ještě víc se bojíme možnosti, že naše bydliště naruší naše návštěvníky.
Iva Pekárková
Proč jsou, kruciš, všichni tak milí? (O nakažlivosti nálad)
Když chodí K. na ranní směnu a vyráží z domu před šestou, je to v pohodě. Rázuje si to po hlavní ulici až k vlakovému nádraží a nic ho nezdržuje. Když má odpolední, musí si dát na cestu tři, čtyři minuty navíc. Za těch pár měsíců, co tu bydlíme, jsme se napůl seznámili s majiteli všech obchůdků v okolí, a když procházíme kolem, každý na nás kývá. Zdvořilost velí kývnout v odpověď, a než dorazíte na nádraží, váš krk si připadá jak rozvrzaná pumpa.
Iva Pekárková
22. Jak náš úžasný nový byteček posloužil jako odstrašující příklad
Kámoška Zdenka si koupila byt. Splnila si tím životní přání – vždycky toužila bydlet ve vlastním, a povedlo se jí to až v pětačtyřiceti. Její radost kalí jediná nepříjemnost: nemá na splátky. Podařilo se jí získat hypotéku díky, ehm, no ne snad podvodu, ale... tvůrčímu účetnictví. Vyrozuměla jsem, že měsíc nebo dva měla dvě zaměstnání a banku přesvědčila, že má příjem zhruba dvojnásobný, než jaký ho ve skutečnosti má. Následkem toho její měsíční hypotéka činí o necelých sto liber víc než její plat, a pokud se nestane zázrak, bude tomu tak ještě pětadvacet let.
Iva Pekárková
Je v Británii anarchie?
Dvě a půl hodiny jsme počítaly děti. Já a sociální pracovnice, čím dál tím vyděšenější, že něco zvorala. Rodina už dobře půl roku brala přídavky na čtrnáct dětí, a teprve minulý týden na sociálním úřadu někoho napadlo, že by všechny děti měly chodit do školy, a pokud jsou na to ještě malé, aspoň být zaregistrované u doktora. Nešťastná socpracka byla vyslána, ať děti přepočítá.
Iva Pekárková
Rom, bezdomovec, muslim (rozpačitý blog)
Podivně fungují zákony světa. Zrovna když jsem pověsila blogy o Romech, blogy o muslimech a blog o bezdomovcích, potkala jsem, věřte tomu nebo ne, Roma, který je v Londýně bez domova – a konvertoval k islámu.
Iva Pekárková
21. "Černoši musí chodit s černoškama!" (Cibulová válka)
"Pročs mi kopla do cibulííí? Ty-ty-ty – nevzdělaná křovačko! Nezaměstnaný idiote! Lhářko! Zlodějko! Nečistá kreaturo s poruchou osobnosti a Downovým syndromem! No vylez, vylez, zbabělče, tak odemkni ty dveře! Chci se tě zeptat, proč jsi mi kopla do cibulííí!"
Iva Pekárková
Chyťte zloděje? Kdepak! Chyťte okradeného.
V britském tisku se často píše o neúspěšných a blbých zlodějích. Poctivého občana potěší, když se dočte o zloději, který zůstal zašprajcovaný v záchodovém okýnku a museli ho osvobodit hasiči – jen proto, aby ho vzápětí zatkla policie. Nebo o zapomnětlivém chlápkovi, který z vyloupeného baráku sice odnesl všechny cennosti, ale zapomněl tam svůj řidičák a mobil... Poctivého občana pobaví, když se dočte o šestnáctiletém vykradači bytů, kterému soudce přikázal napsat omluvný dopis vykradenému – a on mu pologramotně vysvětlil, že je mu líto, ale když nechá otevřené okno v kuchyni, o vykradení si koleduje. Poctivého občana pobouří, když se dočte o zloději, který si v bytě, do něhož se vloupal, nešťastnou náhodou ublížil – a pak má řeči, že by měl dostat odškodné. Tohle všechno jsou obehrané příběhy. Dnes jsem se ale dočetla o zloději, který měl svědomí, na rozdíl od okradeného. Aspoň se tak vyjádřila dcera pána, kterému zloděj ukradl počítač.
Iva Pekárková
20. Když bude otravovat, zavolej poldy
V Robově domě nebylo nic, ale vůbec nic v nepořádku. Trouba pekla, pračka prala, bojler ohříval vodu a topení topilo. (To poslední jsme zjistili už v létě díky spolubydlící Juliet, která ani za nejžhavějších dnů nesušila prádlo na zahrádce, ale věšela ho na tělesa ústředního topení, které rozfajrovala a z baráku nám vyrobila kongo.)
Iva Pekárková
19. Jak (ne)hledat bydlení v Londýně
HLEDÁTE POHODLNÉ, LACINÉ BYDLENÍ VE ČTVRTI, KTERÁ VÁM VYHOVUJE? UŽ NEHLEDEJTE, PRÁVĚ JSTE NAŠLI. ZAVOLEJTE ROBOVI A SPLNÍ SE VÁM VŠECHNA PŘÁNÍ.
Iva Pekárková
18. Trpíme kvůli dohodnutému manželství
Sukhjinder Bruce Něco Něco Singh pocházel z Paňdžábu – jak jinak --, ale vyrostl ve Wolverhamptonu, městě nedaleko Birminghamu. Do Anglie dorazil s rodiči, když mu bylo pět nebo šest let, a podle toho, co vyprávěl, si pamatoval Indii jako zemi, kde je děsné vedro, všechno tam smrdí, nic se nesmí, a když je člověk dítě, v jednom kuse se kolem hemží hafo dospělých, z nichž někteří ho neustále dusí polibky, jiní neustále ofackovávají.
Iva Pekárková
17. Efulefu, londýnští dealeři a kdo je větší "nigga"
(Další pokračování ságy o mém a K.-ově putování Londýnem) Začali jsme mu říkat Efulefu. To je snad jediné slovo v jazyce ibo, které byste mohli označit za neslušné. Znamená něco jako "neschopný, blbý budižkničema, kterému není pomoci". Takový na nás udělal dojem.
Iva Pekárková
"Jak se dnes cítíme, drahoušku?" (o stárnoucí Anglii)
V britských médiích právě probíhá (poměrně zdvořilá) debata o tom, jestli smějí pečovatelky a zdravotníci vůbec i nadále oslovovat staré lidi "dear" (tedy "drahoušku", slovo jak vystřižené z Agathy Christie). Podle některých je věta "How are we feeling today, dear?" ("Jak se dnes cítíme, drahoušku?") nesnesitelně blahosklonná a zdravotnický personál by měl být instruován, ať tak se starými pacienty nikdy nemluví. Podle jiných – hlavně zdravotních sester – oslovení "dear" pohladí vetché pacienty a pacientky po duši a ujistí je, že na nich zdravotnickému personálu opravdu záleží.
Iva Pekárková
"Nemám z toho ani trochu radost"- Poradí si Angličané s extrémisty?
Jedna věc, kterou Angličané umějí líp než jakýkoli jiný národ na světě, je vysmívat se sami sobě, své národní povaze. Na jedné z nejznámějších fotek ze stávky učitelů, celníků, zdravotníků a vůbec zaměstnanců veřejného sektoru (která se konala 30. listopadu minulého roku v řadě měst a měla co dělat s navrhovanými změnami v důchodech) stojí mladá žena s cedulí. Snaží se tvářit zavile, ale obličej má tak nenapravitelně milý, že se jí to nedaří. Na ceduli je rukou nepříliš zběhlého písmomalíře vyveden modrý nápis: I'M REALLY NOT HAPPY ABOUT THIS (Tedy: "Nemám z toho ani trochu radost." Žádná publikace, která fotku otiskla, si neodpustila komentář: "Ach, jak anglické!"
Iva Pekárková
Brixtonská mešita
Patřili hoši, kteří se mě, nepříliš profesionálně, pokusili přepadnout, ke kongregaci Brixtonské mešity? Hlavu bych za to na špalek nedala, ale vyloučené to není. Brixtonská mešita (arabským názvem Masdžid íbn Tajmejá) má pro mladé brixtonské kriminálníky přitažlivost přímo magickou. Působí jako magnetická hora, ke které se slétají hoši bez zázemí, bez budoucnosti, bez naděje. Nebo aspoň ti, kteří si myslí, že nemají zázemí, budoucnost a naději. Mešita slouží jako reformační centrum pro čerstvě propuštěné vězně. Zdá se ale, že se kolem ní shromažďuje i velká řada těch, kteří zatím do lochu nezavítali, ale mají k tomu všechny předpoklady. Brixtonská mešita je pozoruhodný, snad dokonce jedinečný fenomén.
Iva Pekárková
Přepadena "muslimskými bratry"
Byla to jízda jako z pekla. Náš hlavní dispečer Tommy se mi pak omluvil a vysvětlil mi, že se méně zkušený dispečer Gary překoukl a nevšiml si, že mě posílá na adresu ze seznamu "no go". Na tom byly adresy všech domů v okolí, jejichž zákazníci si objednali taxík u Caravan Cars – a pak uteki bez zaplacení, zvandalizovali řidiči auto nebo se ho pokusili přepadnout. Partička kluků z domu číslo 77 na Green Lane už jednoho z našich řidičů přepadla a ukradla mu auto. Čtyři hoši nasedli, nechali se odvézt na opuštěné místo – a pak vytáhli nože a odstranili ho zpoza volantu. James samozřejmě volal policii, hned jak se dostal k telefonu (jeho mobil včetně všeho ostatního zůstal ve voze), ale nějakým záhadným způsobem se přihodilo, že policajti pachatele nikdy nedopadli, přestože jsme znali jejich adresu. Jamesovo auto se brzo našlo, kupodivu nenabourané, a Jamese si pak dobře půl roku policajti znovu a znovu zvali na stanici, aby jim celou příhodu, už po mocté, vylíčil, případně si prohlédl fotografie pachatelů usvědčených z násilných trestných činů, jestli mezi nimi náhodou nepozná někoho z těch čtyř. James byl čím dál zoufalejší – díky policejním fotkám nabyl přesvědčení, že všichni kriminálnící vypadají stejně... a nepříjemně se podobají většině našich zákazníků. Navíc si musel půjčovat auto, protože to jeho bylo ještě po půlroce předmět doličný. Brzo taxikaření nechal – a já ho pamatuju jen jako shrbeného, špatně oholeného podivína se šedavou tváří, který se občas ukázal na naší základně.
Iva Pekárková
Londýn je pro islám nebezpečný
Když jsem koncem roku 2006 v Londýně začínala jako řidička minicabů, byl "bombový útok 7/7" stále v živé paměti. Čtyřem muslimským teroristům se během hodiny podařilo odpálit nálože ve třech vozech metra a jednom doubledeckeru, čímž usmrtili, jak se psalo v tisku, 52 lidí plus čtyři teroristy. Rok a čtyři měsíce nato se v novinách pořád objevovaly zprávy o tom, jak se vzpamatovávají lidé, kteří byli při útocích zranění anebo ztratili blízkého člověka. Četla jsem článek o chlapíkovi, který – ač sám zraněný – se zachoval jako hrdina a pomáhal panikařícím spoluobčanům, jak jen to šlo. Vyšlo najevo, že to byl bývalý zločinec, kterého ale kariéra kriminálníka přestala bavit asi ve dvaceti, a od té doby seká dobrotu pod vymyšleným jménem. Nebýt útoků, nikdy by se na to nepřišlo. Občas někdo zaspekuloval, jestli náhodou al-Kajda neplánovala na sedmého sedmý sedm útoků namísto čtyř, a jestli Londýnem neběhají tři teroristé, kteří se v ten den před svými nadřízenými totálně ztrapnili, a teď se to pokusí napravit. Londýňané se pořád děsili "tělnatých pravověrných" – chlapíků muslimského vzezření s hubenými končetinami a podezřele velkým břichem. Londýňané se taky dočetli, že si prý všichni džihádisté, připravení se vyhodit do povětří, oblékají pod šaty – leckdy evropské, aby zmátli nepřítele – své "pohřební roucho", a tak s podezřením sledovali každého středovýchodně vyhlížejícího chlápka, kterému špatně padly kalhoty.
Iva Pekárková
Jednotná muslimská fronta v Londýně,
která se dožaduje zavedení islámského práva šaría v Británii; staví jednu mešitu za druhou a nastavuje amplióny na minaretech na max, aby minutu před rozbřeskem probudily občany v celé čtvrti, bez rozdílu vyznání; strefuje se kamením či plivanci do každé nedostatečně zahalené ženy; dožaduje se popravy všech gayů; cenzuruje Prasátko z Medvídka Pú; přikazuje vetchým stařenkám, aby odstranily z okna porcelánovou sošku čuníka, která tam stála čtyřicet let, neboť uráží muslimský jemnocit; lapá na ulici zanedbané mladé hochy a indoktrinuje je v duchu nenávisti ke všem bezvěrcům a odpadlíkům, aby pak s nadšením na povel zabíjeli v sebevražedných útocích; zakazuje vyvěšování britské, anglické či skotské vlajky; dováží do země statisíce nových imigrantů a učí je, jak to zařídit, aby se mohli válet na podpoře na útraty státu; přikazuje zavést islám jako povinné náboženství na školách a vůbec provádí podobné nekamarádské věci ---
Iva Pekárková
Čtyři imigranti připraví zemi o jeden "britský" džob
Je to tak. Podle lednového prohlášení vládní Komise pro otázky migrace (Migration Advisory Committee) bylo v posledních patnácti letech, tedy mezi lety 1995 a 2010, nejméně 160 tisíc "britských" džobů ztraceno kvůli imigrantům z oblastí mimo Evropskou unii. Na každou stovku imigrantů do Británie ubude 23 "britských" pracovních míst, tedy míst až dosud držených Brity. (Jestli tahle statistika počítá za Brity jen lidi narozené v Británii, anebo všechny, kdo mají britské občanství, to se mi nepodařilo zjistit. Právě tak jako se mi nepodařilo zjistit, kolik "britských" džobů je ztraceno díky každé stovce příchozích z EU.) Imigrace nejvíce ovlivňuje pracovní místa v IT, marketingu a zdravotnictví, prohlásil David Metcalf, předseda Komise.
Iva Pekárková
Xenofobův výlet do Afrasie (bývalého Východního Londýna)
Vyrazila jsem dlouho před rozbřeskem – cesta nadzemkou, podzemkou a pak ještě autobusem na zdravotní středisko ve Východním Londýně, kde jsem dnes ráno tlumočila, trvá skoro dvě hodiny. Naslepo jsem políbila spícího K., kterého v šeru není vidět, a vydala se na cestu.
Iva Pekárková
Přestaňte být zdvořilí, nebo udělám něco příšernýho!
Je lepší, když se na vás lidi neupřímně usmívají, nebo vám upřímně dají do držky? Je povrchní vlídnost příjemnější než procítěná nenávist?Dá se nenucenost vynutit?
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
