Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Paní Pekárková je trošku větší zločinec, než si myslí :-) Za nedovolené opuštění republiky byla v roce 1985 sazba 6 měsíců až pět let. I když v praxi by takový začátečník, kdyby litoval svého svedení pozlátkem kapitalismu, dostal třeba ten rok.

0 0
možnosti

"V Nigérii, jak jsem se na vlastní oči přesvědčila díky příteli K., je vztah k emigrantům velmi pozitivní. Mnozí jsou oslavováni jako hrdinové – hlavně ti, kterým se na Západě podařilo prosadit v nějakém důležitém oboru, a pak hned ti, kteří pilně posílají půl výdělku příbuzným domů. "

Tímto odstavcem si můžete vysvětlit své pocity, které máte při návštěvě své bývalé domoviny.  U nás v ČR na bývalé krajany nahlížíme dosti podobně jako v Nigérii. Když o někom s úctou píšou odborné i bulvární časopisy a ještě ke všemu zaplatí útratu za celou hospodu, pak ho mají rádi.

Ale když se někdo vrátí s holou zadnicí a má tendenci se před místními pořád vytahovat, "já tam byl...", a očekávat, že za něj každý rád zaplatí pívo, tak ho prostě časem pošlou do háje. A není v tom zášť ani pocit zrady. Prostě se s tím vytahováním už stal nudný.

2 0
možnosti
Foto

Dobře popsané. Jsem zvědav na reakci. Já jsem ven musel, i když jsem nechtěl, ale s podobnými komentáři, které popisujete, jsem se setkal. Dokonce jsem se setkal s tím, že když za jedním známějším emigrantem přijela v 88. dcera a on jí nabídl, že v zemi může zůstat a bez problému studovat dál, hrdě odmítla:"Já jsem přeci Češka!"

0 0
možnosti

Víte, paní Pekárková, já jsem takový hybrid mezi dobrodruhem (mnohem více bývalo, než jsem porodila děti:-)) a patriotem. Takže když začala revoluce a já se, coby student, naplno angažovala, zapřísahala jsem po telefonu maminku, že se mne v případě, že by se to zvrtlo zpět, kvůli mým o hodně mladším sourozencům, musí zříct. A v tu dobu jsem opravdu hrála vabank a byla připravena emigrovat. Ale i tehdy se smíšenými pocity. Na jednu stranu vím, že domov máme každý v sobě, tedy kde se ho odhodláme vyrobit a mít, tam bude, ale na druhou stranu bych asi vždy doufala, že budu mít do budoucna možnost být jednou pochovaná vedle mých předků. I kdybych měla riskovat, že můj popel dopadne jako ten toho dědečka z jednoho českého vtipu;-).

Nikdy jsem emigrantům ani nezáviděla ani k nim nechovala nějaké nehezké pocity. Myslím, že většina z nich se musela hodně odhodlávat a vedle toho, že mnozí hodně získali, mnozí i o hodně přišli. Život každého z nás je o volbě, podstupování rizik a nesení odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.:-)

4 0
možnosti

Rád bych Vám na dálku podal ruku, paní Ivo. R^

1 0
možnosti
Foto

Jen hlupák může na emigraci pohlížet jako na zradu vlasti, stejně tak, jako emigraci ,,adorizovat" a dělat z ní jakousi ,,zásluhu". Bohužel, u mnohých se toliko takto posuzuje, či prezentuje.

3 0
možnosti

No ale se vám po Česku stýská, když píšete blog, ne ?

V cizině je člověk asi dost osamělý . Navíc u nás je moc pěkně.

Já bych neměnil. :-P

0 0
možnosti

Nebojte, za deset dní jedu do Česka skoro na dva měsíce, trávím tak nejmíň čtvrtinu času v domovině, teď, když to jde a je to blízko. Ale ke stesku a tak se ještě dostanu...

2 0
možnosti

Děkuji za zajímavé zamyšleníR^

1 0
možnosti
  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7499x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com