9. Cože? Oni nás tu nechtějí? Jak to? (O zlých a blbých Rakušácích)
Je možné, že Rakušáci proti nám něco mají? Že se jim nezdáme? Že nás tu nechtějí? Byla to neuvěřitelná zpráva.
Už dřív jsem slyšela hlášky na tohle téma, ty mě ale nepřesvědčily. Nepřesvědčil mě ani jistý Mirda, který si udělal výhodnou kariéru z krádeží v obchodech. To byl prý taky jediný důvod, proč ještě nešel do Německa, kde měl kámoše. Ten mu sliboval hory doly, když se přesune do vísky v Bavorsku a bude mu dělat manažera. Jenže v Německu měli podle zaručených zpráv strašlivé zařízení: jakousi bránu, co spustí poplach, když chcete ven vynést něco, co jste nezaplatili. Ano, tak trochu jako na letišti. Tuhle ďábelskou vymoženost v Německu mají v každém lepším obchodě – hotový mor na byznysmeny Mirdova typu. Rakousko je naštěstí zaostalá země – ještě dlouho jim potrvá, než si tu nainstalují něco podobného. Mirda byl ve svém oboru fakt profík: dokonale zvládal řemeslo jako takové, ale měl i úžasnou obchodní strategii, jasné povědomí o možnostech geografické expanze, přesnou znalost vlastních limitů a propracované plány do budoucna. V Traiskáči se cítil jako ryba ve vodě a mezi profesionálními zloději v lágru patřil ke špičce. Brzy se naučil nazpaměť obchody nejen v Traiskirchenu, ale i v Badenu a v „Šopingu“ – obchodním centru kus cesty bádenskou tramvají ve směru k Vídni. Nejlepší byl na oblečení. Stačilo ho informovat, který hadřík vám padl do oka, ve kterém obchodě, na kterém ramínku či ve kterém fochu – a jakou velikost potřebujete. Mirda vám ho opatřil do 24 hodin a prodal vám ho za dohodnutou cenu, obvykle třetinu až polovinu té původní. Byla to lákavá nabídka – Mirdovy služby byly rozhodně spolehlivější než čekat na výprodej a mnohé dívky a ženy díky němu chodily oblečené jak ze škatulky.
(Já jsem si od Mirdy nekoupila nic. Ale ne proto, že bych vůči jeho počínání zaujala nějaký vyhraněný morální postoj. Prostě jsem na to neměla.)
Mirda, když zrovna nekradl, rád mudroval na téma, jak jsou ti Rakušáci (teda kaštani) blbí, jak je Rakousko sto let za vopicema a jak kaštani dělají všechno pro to, aby slušným lidem jako my, hrdinům uprchlým zpoza drátů, ztrpčovali život.
„Nechtěji nás tu, hajzlové!“ rozčiloval se téměř denně. „Nejradši by nás všechny, jak tu sedíme, poslali šupem domů. Kaštani sprostý! Myslí si asi, že jsou něco víc.“ A doplnil to pár dalšími výrazy.
Hlášku, že nás tu nikdo nemá rád a všechny by potěšilo, kdybychom se vypařili či jinak zmizeli, jsem slyšela poprvé z Mirdových úst a abych pravdu řekla, moudrá jsem z ní nebyla. Mně nikdy žádný Rakušák nevysvětloval – slovně, posunky či pěstí –, že bych podle jeho názoru měla táhnout, odkud jsem přišla. Naopak: byli ke mně milí, pátrali v myslích po anglických slůvkách, aby se se mnou domluvili, či – jako v případě otcovského bachaře v lochu blahé paměti – mě vzdělávali v tajích místní kuchyně. Vesnice Traiskirchen, s těmi svými rozkvetlými zahrádkami u domečků ve zmrzlinových barvách, působila obzvlášť přátelsky. Místní, co přece museli poznat, že k nim nepatřím, se na mě obyčejně usmívali a zdravili „Krýs Kot!“.
Teprve v laciném obchodním centru ve 20. Bezirku ve Vídni, kam chodila spousta přistěhovalců, jsem lehce narazila. Koupila jsem si totiž v jednom obchodě voňavé mýdlo značky Fa (Fa mit Kopaiva), které nádherně vonělo, prostě vrchol luxusu, a stálo skoro 20 šilinků. Pak jsem si v jiném obchůdku kupovala ještě nějakou jinou drobnost, prodavačka u pokladny mi poručila, ať otevřu tašku, našla v ní mýdlo a tvářila se, jako že jsem ho ukradla.
Šíleně mě to urazilo. „Koupila jsem ho v jiném obchodě!“ ohradila jsem se – jakousi směsí angličtiny s pár německými slůvky. „Co si to o mně myslíte? Já a krást?“
Pokladní pokrčila rameny, že teda dobře, ale to mi nestačilo. Zjevně si pořád myslela, že jsem to mýdlo čmajzla, jen se s tím nechtěla dál zabývat. Prohlásila jsem, že neodejdu, dokud nezavolá manažera. Nechtělo se jí a musela jsem čekat snad půl hodiny, ale nakonec manažer přišel. Nechal si všechno vysvětlit (mluvil angličtinou snad ještě školometštější, než byla ta má) a řekl, že je to v pořádku.
„Není!“ volala jsem. „Já jsem si tohle mýdlo koupila ve vedlejším krámku, jak si můžete dovolit mě obvinit…“
Manažer řekl, že mi dá kredit padesát šilinků – ať si vyberu, co se mi líbí.
Nevybrala jsem si nic. Vztekle jsem odkráčela, a kdyby ten obchod měl dveře vhodné k třískání, vší silou bych jimi třískla. Jak je možné, že mě mají za zlodějku? No to je úroveň.
Ve spravedlivém rozhořčení jsem si jaksi nedala do souvislosti příhodu s nařčením své osoby z krádeže a Mirdův byznys. Zlodějů jako Mirda – pravda, obvykle mnohem amatérštějších – z řad lidí, kteří, kteří se, tak jako já, v Rakousku nenarodili, kteří, tak jako já, měli holou řiť, kteří, tak jako já, neuměli pořádně německy – kteří, tak jako já, sem vlastně nepatřili – ve 20. Bezirku musely operovat desítky či stovky. Bylo jen přirozené, že pokladní kontrolovala tašky. Bylo jen přirozené, že mě obvinila z krádeže.
Až na to, že tohle bylo poprvé, co si mě někdo zařadil do skupiny na základě pouhých pár vnějších znaků.
Ovšem, už v Československu jsem narazila na jedince prohlašující „Pražáci jsou nafoukaný“ nebo „Vysokoškoláci – fuj, to je líná verbež!“ Jenže ti to říkali spíš jen ve srandě. A obvykle se rádi nechali přesvědčit, že i když jsem studentka z Prahy, do těchhle kategorií nezapadám.
V Rakousku jsem se stala členkou docela jiné skupiny: skupiny Ausländerů. Rodilí Rakušáci mi obvykle nevysvětlovali, co si o téhle skupině myslí, ale taky mi nedali šanci přesvědčit je, že si to možná myslí špatně. Že já jsem každopádně jiná.
Ostatně: nebyla jsem jiná. I já jsem byla přistěhovalec. Ať se mi to líbilo, nebo ne, byla jsem ve stejné kategorii s Mirdou, s panem Oldřichem, se všemi Čechy a Slováky a Maďary a Bulhary a Rumuny a Kosovary a všemi ostatními, co nás v lágru bylo.
Když jsem utíkala z Čech, nevěděla jsem o emigraci nic. Nevěděla jsem, co je to azyl, netušila nic o uprchlických kvótách, organizacích na pomoc uprchlíkům, netušila jsem o existenci uprchlických táborů, které tu pro nás připravili. Netušila jsem ale ani o tom, že bychom, když uprchneme zpoza železné opony, někomu mohli vadit. Nenapadlo mě, že – i když už uprchlíci nedostávají peníze v hotovosti – provoz lágru něco stojí. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že by se nás snad někteří z místních mohli bát.
A pak se se mnou dala do řeči jedna stařenka. Všimla si mě v hale vídeňského činžáku. Šla jsem navštívit české kamarády, ti ale bůhvíproč nebyli doma, a tak jsem si sedla na schody, že na ně počkám. Typicky uprchlická věc, já vím, sednout si na schody a čekat. Jenomže to mě nenapadlo. Paní mě nejspíš zmerčila kukátkem bytu v přízemí. Vyšourala se ven v papučích a začala mi dlouze cosi líčit. Nerozuměla jsem ani slovo, a tak jsem řekla jen (ubohou, ale už funkční němčinou), že čekám na kámoše.
Paní zas cosi spustila, netušila jsem, co mi říká. Skoro šeptala. Vstala jsem, že k ní přejdu blíž, ale to mi nedovolila – ustupovala zpátky do dveří. Vypadalo to, že se ode mě touží držet aspoň tak na tři metry. Ukazovala kolem sebe a znovu a znovu říkala cosi, z čeho jsem nebyla ani trochu moudrá.
Naštěstí po schodišti zrovna seběhl takový příjemný mladík a všechno vyřešil. Sousedku upokojil a jmenoval kamarády, za kterými jsem přišla. Mně pak přetlumočil, že prý mi stará paní klade na srdce, abych nevylamovala schránky na dopisy. A odkráčel.
Sedla jsem si zas na schody a v ještě typičtěji uprchlickém gestu složila hlavu do dlaní. Tohle mi mozek prostě nebral. Proč bych, proboha, vylamovala schránky? Vždyť jsem si nějakých schránek na dopisy vůbec nevšimla, dokud jsem se nedozvěděla, že je nemám vylamovat. Vylamoval je předtím někdo? Někdo mě podobný? Nevypadaly poškozené. A taky byly docela solidní, kovové, s měděným leskem. Kdybych je přece jen toužila vylámat, nevěděla bych, kde začít. Stará paní za sebou zavřela dveře, slyšela jsem, jak zamyká na dva západy. Ale dalo se předpokládat, že po celou dobu, co sedím na schodech, bude hlídkovat u kukátka.
Seděla jsem tam několik hodin a koukala se na schránky, naplněná podivným zlým uspokojením.
Když se mě bojíš, ty -----, tak si ten stihomam vyžer.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x