3. Dobrodružné putování z jedné Evropy do druhé

Měla jsem štěstí, emigrovala jsem bez nesnází. Teda když nepočítám příšerný opruz spojený se sháněním výjezdní doložky potřebné k výjezdu o maximální povolené délce (třítýdennímu) do polo-povolené země (Jugoslávie),

kvůli kterému bylo třeba sehnat devizový příslib (jo, rozhazovat po imperialistické cizině valuty, byť poctivě zakoupené v socialistické bance, to se občanům jen tak nepovolovalo). Vyřizování žádosti trvalo půl roku (nepřeháním), a v každé z mnoha fází se mohlo něco zhatit: stačilo by, aby si jediný úředník postavil hlavu – a nejela bych nikam.Kupodivu se to povedlo. A jakmile jsem měla všechno pohromadě, sbalila jsem si cestovatelskou krosnu, která už se mnou projela všechny povolené části Evropy, stoupla si k dálnici hned za Nuselským mostem (tenkrát se tam ještě smělo stopovat) a vydala se za dobrodružstvím.

Do Jugoslávie se muselo cestovat přes Maďarsko a Rumunsko, což poskytlo socialistickým orgánům další dvě šance mě zadržet: stačilo, aby se mě některý z celníků rozhodl nepustit přes hranice. (Dva roky předtím mě soudruzi -- bez vysvětlení -- odmítli vpustit z Maďarska do Rumunska. Musela jsem to zkusit na jiném přechodu a tam jsem prošla bez problémů. Jenže to jsem u sebe měla jen pas, který mi nechali. Kdyby mi teď sebrali výjezdní doložku – a to mohl udělat kterýkoli celník či policajt, bylo fuk, jestli k tomu měl oprávnění, dostala bych se do bodu P – hádejte, co to bylo -- a v lepším případě musela znovu rozjet celou úřednickou mašinérii potřebnou pro doložku, v horším případě si navždy uzavřela cestu "ven".)

Ale všechno proběhlo hladce! Přejela jsem Jugošku z východní strany na západní a pak podnikla první pokus o ilegální přechod hranice. Do Rakouska.

Jenže Jugoši hranici hlídali. Doslechla jsem se už dříve (vůbec netuším, kde a od koho, tohle byly přece tajné zprávy), že Jugoslávci tu a tam po diverzantech střílejí. Nechtěla jsem být zastřelená. A tak, když mě viděla pohraniční stráž a zařvala "Stát!" nebo tak něco, ztuhla jsem na místě a nechala se sebrat.

Dvoudenní pobyt v mariborské věznici mě nadchl. Sice jsem předtím v Československu byla už párkrát zatčena (jednou z toho na ilegálním rockovém koncertě, jednou za to, že jsem si prozpěvovala na ulici), ale v opravdovém, nefalšovaném lochu jsem ještě nikdy nebyla. Bylo to úžasné. V cele se mnou byly dámy praktikující nejstarší řemeslo a mile si se mnou povídaly. Slovinsky, takže jsme se bez potíží domluvily a já doslova cítila, jak mi to otevírá oči. I když bylo v Československu k**ev jistě dost a dost, žádnou jsem neviděla zblízka.
Taky jsem se po čase dobře najedla a vyspala. Bohužel jsme se ve vězení nemohly sprchovat, takže když jsem třetí den vylezla, nevoněla jsem zrovna levandulí. Slovinské úřady se rozhodly poslat mě šupem zpátky do ČSSR: musela jsem s eskortou na nádraží a tam si koupit jízdenku do Prahy. Přišla mě na většinu mých přidělených devíz. Pak mě posadili do vlaku – to už bez doprovodu -- a poslali mě pryč.

Samozřejmě jsem na první stanici vystoupila a, ožebračená a smrdutá, chytila stopa zpátky k západu.

(Až několik let nato jsem si uvědomila, že jsem svému ožebračení v rukou jugoslávských orgánů nejspíš mohla zabránit, kdybych v tom uměla chodit. Jeden z mých žalářníků po mně celou dobu převelice zálibně pokukoval. Zaujala ho moje tvářička – sice nikterak klasicky krásná, ale dosud mladá, svěží a nevyžilá. Jistě by dokázal zařídit mé předčasné propuštění, snad mi dokonce cosi naznačoval. Jenže já na tyhle věci byla odjakživa blbá a ani v emigraci mě to nepřešlo.)

Druhý pokus o překročení hranice jsem podnikla u Terstu – tentokrát byl úspěšný. Svěřila jsem se se svou touhou řidiči náklaďáku z Anglie (byl nádherně tetovaný na pažích a v uchu měl rovníkový kroužek – tvrdil, že byl kdysi námořník) – a ten se pro mou emigraci celý zapálil. Dlouho jsme společně studovali mapu, on mě pak vysadil na místě, které se nám zdálo nejšikovnější, na malé vyvýšenině, a on mi ukázal světla celnice a poradil mi, kudy se mám pustit. Byla to štrapáce sotva pětikilometrová – a i když jsem přelézala ostnatý drát, nebyla to železná opona: byly to dráty, kterými si vesničané ohrazovali políčka, aby jim neutekly kozy. Anglán na mě čekal na parkovišti, dojatý a celý naměkko, že jsem to zvládla. Do asfaltu byly zašlapané desítky a stovky víček z plechovek od drinků. Západ byl od východu jasně oddělen – u nás a dokonce i v Jugoslávii byly limonády v plechovkách veliká vzácnost.

Rozbalila jsem si spacák hned za hranicí a, tak jako mnoho čerstvě uprchlých Východoevropanů, strávila první noc na svobodě ve vzácném nalezišti zmije skvrnité (Vipera aspis). Samozřejmě jsem o tom netušila. Netušila jsem o spoustě důležitých a životu nebezpečných věcí.

O své dobrodružné okružní pouti ze "socialistické" Evropy do té "imperialistické" jsem nesčetněkrát vyprávěla Zápaďanům – hlavně při besedách s americkými, britskými a německými čtenáři – a obvykle jsem s tím měla velký úspěch. Všichni hlasitě obdivovali mou odvahu a odhodlání a vesměs tvrdili, že oni by nic podobného rozhodně nepodnikli, vždyť by se podělali strachy.

Přitom můj úprk nebyl vůbec nic výjimečného. Z Jugoslávie tenkrát do Rakouska či Itálie bez povolení přecházely ročně tisíce nebo i desítky tisíc lidí toužících uprchnout z východního bloku. Řada československých "diverzantů", jak jim orgány říkaly, volila mnohem dobrodružnější a nebezpečnější způsob útěku – ještě za totáče o tom v exilu dokonce vyšla knížka. Jeden chlapík přeletěl na rogalu z Bratislavy až do Rakous. Jiní se dostali ven ukrytí v kufru auta, pod náhradní pneumatikou. Jistý vojín odcizil tank a prorazil s ním betonovou závoru na hranicích s NSR. Způsobů bylo mnoho. V lágru v Traiskáči, když jsem tam byla, se zrovna vyskytovali tři mladíci, kteří za podivných okolností unesli malé letadlo a vojenského pilota (otce jednoho z nich) prý přinutili změnit kurz do Vídně.

Každý, kdo uprchl, měl svůj příběh. Mnozí z mých krajanů k emigraci využili služeb cestovní kanceláře Čedok, která sice měla omezené kapacity pro vývoz občanů zpoza železné opony a na zájezdy se stála několikadenní fronta, ale zato za své zákazníky vyřídila většinu nepříjemného papírování a žádostí. I ti, kteří bez větších zádrhelů dorazili v autokaru do Mnichova nebo do Vídně, měli své zážitky a dobrodružství, o kterých toužili vyprávět.

A právě v tomhle, v pocitu dobrodružství a ochotě, ba nutkání, o tom všem vyprávět, je velký rozdíl mezi tehdejšími uprchlíky z Evropy do Evropy a dnešními uprchlíky z Afriky či Asie. Dva nebo tři z mých afghánských kolegů v londýnské taxikářské firmě dojeli na svobodu za pomoci docela jiné cestovky, než byl kdysi Čedok. Za tisíce dolarů je pašeráci lidí několik týdnů nebo i měsíců vláčeli po světě jako balíky, které (bohužel) musejí pít,  jíst, dýchat a vyměšovat. Nebylo snadné se o jejich cestě dozvědět něco víc, nějaký postřeh, něco osobního. Během let jsem takové postřehy tahala ze spousty lidí – Afričanů, Asiatů – a dozvěděla jsem se máloco. Tihle uprchlíci o svém útěku moc nemluví a svým dobrodružstvím se neholedbají. Zčásti to samozřejmě může být strach: bojí se, aby svým žvaněním neotevřeli oči policii a celníkům a neuzavřeli cestu dalším prchajícím. Ale je v tom ještě něco víc: když trávíte několik týdnů a měsíců natěsnaní v maličkých prostorách, obvykle ve tmě, přimáčknutí k tělům spoluputovníků, které kolikrát ani neznáte, ale o to důvěrněji jste obeznámeni s každým jejich tělesným pachem, když se podrobujete příkazům, jíte, pijete, močíte, dýcháte tak jak vám to "průvodci" nařizují, když nepoznáte, kdy je noc, kdy den – a dlouho cítíte jen směs děsu a nudy, není to dobrodružství a nemá smysl o tom vyprávět. A komu byste to vyprávěli? Člověk, který to nezažil, to beztak nepochopí. A ten, který to zažil, ví své.

V tomhle se uprchlíci z Afriky a Asie podobají válečným veteránům: ti o svých zážitcích obyčejně mluví jen mezi sebou.

My, lidé prchající z nesvobodné Evropy, jsme každý měli svůj příběh a rádi jsme se s ním chlubili. Nevadilo, že se jako vejce vejci podobal jiným příběhům.

Dnešní uprchlíci a migranti jako by neměli ani vlastní příběh. Musejí se o něj podělit s ostatními. Mají všichni jen jeden jediný.