Miluju Afričana. Ale nemám ebolu. Přísahám.

Plánuju další knižní turné po Čechách, Moravě a Slezsku – začne už zítra, ve středu. Takové turné se vždycky tak trochu podobá kratičkému milostnému románu anebo dvojsečné dýce. Anebo tomu, čemu v Americe říkají mixed blessing, „smíšené požehnání“. Vždycky poznám fůru zajímavých lidí, potkám se s pár starými kámoši, založím pár nových přátelství, dozvím se nespočet drbů a občas dokonce i prodám pár svých knih.

Ovšem taky musím vstávat v nekřesťanské hodiny, abych se včas dostala na místo určení, s taškami plnými knih dobíhat autobusy, pendlovat republikou tam a zase zpátky, modlit se, aby Dé Jedna nebyla ucpaná nebo nevykolejil vlak -- a já nezklamala organizátory akce a čtenáře, co přišli na besedu. I občasný čtenář nebo spíš nečtenář, který po dvou minutách usne v židli a se zakloněnou hlavou chrápe tak, že musím křičet, aby mi ostatní lidé v sále rozuměli, dokáže potulnému spisovateli znepříjemnit večer. To jsou ovšem záležitosti běžné, přirozené a musí s s nimi počítat.

Nikdy by mě ale nenapadlo, že jedním z protivenství, které mi budou na turné ztrpčovat život, je ebola.

Ano. Ebola. Přesněji řečeno šílený strach z tohohle smrtícího viru, spojený s přesvědčením, že když mám dlouhodobý vztah s Afričanem, jsem zaručeně přenašeč.

Ze dvou knihoven mi přišly zoufalé e-maily: „Paní Pekárková, nechceme se vás dotknout, ale nebyl ten váš teď někdy v Africe? Nestýkáte se s dalšími Afričany? To víte, nemoc je to hrozná, my máme povinnost vůči svým čtenářům…“ Jistá škola dokonce akci odřekla, prý je to „nebezpečné“. (Nevysvětlili proč.) A já předpokládám, že v mnohé knihovně se mi organizátoři za nízkou účast omluví slovy: „Je nám to moc líto, čtenáři by jistě přišli, ale to víte, bojí se té nemoci.“

Vypadá to, že Evropané našli další důvod, proč se bát Afriky.

Nechce se mi teď dlouze psát o viru eboly. Vím o něm dost, koneckonců jsem vzděláním mikrobiolog a bez potíží rozumím odborným článkům. Řeknu jen tohle: virus je to strašný, ale pandemie eboly nehrozí. Brání tomu tři věci: Virus se nepřenáší vzduchem, jen dotekem – musí se dostat na sliznici vašeho těla nebo do oděrky v kůži, teprve pak se nakazíte. Je velmi málo pravděpodobné, že by dokázal zmutovat natolik, aby byl přenosný vzduchem jako rýma nebo chřipka. (Nikdo si tím nemůže být stoprocentně jistý, ale zatím se nenašel žádný virus, který by něco podobného dokázal.) Inkubační doba je poměrně krátká – 2 až 21 dnů, takže se virus nemůže po léta skrývat v nakažených jedincích, jako třeba HIV: nakažení brzy onemocní, buď umřou, nebo se uzdraví, a přestanou být nebezpeční pro své okolí. A třetí věc je ta nejlepší: během inkubační doby nejsou nakažení infekční, zdraví se od nich mohou nakazit teprve v okamžiku, kdy choroba propukne. (Tenhle poslední poznatek je zjevně natolik ověřený, že se o něm dočtete v příručkách s radami, jak se ebole bránit.) Takže: můžete se bezpečně stýkat s jakoukoli osobou, i když mohla být ebole vystavená, pokud osoba neprojevuje příznaky horečnatého onemocnění.

No a dalším důvodem, proč se není třeba eboly tolik bát, je chování té „nejnebezpečnější rasy“ – Afričanů. K., jeho rodina a vůbec všichni Afričani, které znám, si na ebolu dávají setsakra pozor. K.-ův kamarád dorazil do Londýna z Nigérie – to bylo ještě předtím, než WHO prohlásilo Nigérii za vyčištěnou od eboly a taky předtím, než jsem se dozvěděla tu skvělou zprávu, že se ebola nepřenáší, dokud nemoc nepropukne. K. se s ním původně vůbec nechtěl sejít, teprve když mu Jude řekl, že letěl přes Abuju, ne přes Lagos, byl ochotný se s ním potkat. K. si letos kvůli té nemoci nechal zajít chuť na cestu do Nigérie a všichni příbuzní mu to schválili. Dva jeho bráchové přestali jezdit do Lagosu, i když je to jako podnikatele připravilo o výdělky. A tak dál.

Kdybych měla informace o přístupu Afričanů k ebole jen ze zpravodajství, musela bych si myslet, že celou Afriku obývají ječící stáda paviánů s lidskou tváří, kteří se ebole brání tím, že vyhazují nemocné z infekčních oddělení nemocnic, mlátí mačetou do zdravotníků nebo fyzicky trestají osoby, o kterých soudí, že se nakazili… Podobná věc se skutečně stala v hlavním městě Libérie (tedy pokud se dá věřit zpravodajským médiím), ale je to zjevně ojedinělý případ, nad kterým všichni Afričané, co znám, nevěřícně vrtí hlavou. O drtivé většině rozumných a opatrných se v médiích nepíše – nebylo by to dost zajímavé.

Takže: K. nemá ebolu. Já nemám ebolu. Když budu jezdit po Čechách, Moravě a Slezsku a propagovat svou poslední knihu, nikoho nenakazím ebolou. Můžete se mnou i s K. hovořit, můžete nás obejmout a zulíbat – ebolu nedostanete. Ode mě byste přinejhorším mohli chytit obyčejnou protivnou rýmu (zatím ji nemám, ale občas mě v českých zemích postihne). Od K. nechytíte nic, ani rýmu. Má to štěstí, že je vůči bělošským chorobám imunní.