Sebevražda? Zodpovědně, prosím.
Sebevražda se jim podařila, ale spoustu jiných věcí popletli. Mertovi rodiče netušili, co se děje, o žádné CJ nikdy neslyšeli, ale i oni se, tak jako CJ-ini rodiče, dušovali, že rozhodně neměli v úmyslu svým dětem v lásce bránit. Jistě, možná lhali – teď, když byly obě děti mrtvé --, a kdyby Mert místo preventivní sebevraždy přivedl CJ domů na večeři, nechovali by se k ní přátelsky. To už se asi nikdy nedozvíme.
Mert a CJ, romantičtí – skoro se chce říct blbí – puberťáci, si svou lásku navždy zachovali tím, že včas umřeli. Po vzoru Romea a Julie. V běžném, méně romantickém životě by se po pár měsících nebo letech skoro určitě rozešli, tak přece končívá převážná většina mladých lásek. Nebo by se zrovna oni stali výjimkou a navždy zůstali spolu? To už se taky nikdy nedozvíme.
K. se ale dozvěděl jinou věc. Jedna jeho kolegyně před časem pracovala pro společnost, jejíž vlak obě děti zabil. Tvrdí, že zná řidiče, který měl zrovna službu – a že má doma puberťáky zhruba ve věku Merta a CJ. Když se ho bezprostředně po neštěstí vyptávali na podrobnosti a odebírali mu krev kvůli testům na drogy a alkohol, z očí mu tekly slzy. Pár dní nato se prý nechal zavřít na psychiatrii, s tím, že cítí nepřekonatelné nutkání vzít si život – ale nechce to svým dětem udělat.
Tohle je neověřená zpráva, samozřejmě, K.-ova kolegyně si ho může s někým plést, anebo tyhle věci vykládá jen proto, aby se udělala zajímavá. Ve veřejně přístupných médiích se pravdy hned tak nedopátráte: řidič, pokud se ničím neprovinil, má právo na soukromí. Chválapánubohu.
K. osobně zná další tři řidiče vlaků – tentokrát vlaků metra --, kterým někdo skočil pod kola, jednomu dokonce dvakrát. Ve třech případech se "nic nestalo" (tedy: skokan nepřišel o život, skončil "pouze" zraněný v nemocnici), ve čtvrtém skokan – dvaadvacetiletá narkomanka bez domova, která, aspoň podle záběrů kamer, pod kola spíš spadla než skočila – zemřela na místě. Všichni tři řidiči, včetně těch, kteří ničí život neukončili, si prošli menším peklem. I když bylo od začátku jasné, že nic špatného neudělali, museli se podrobit několikahodinovému nepříjemnému výslechu, nechat si odebrat krev kvůli drogovým testům (na rozdíl od rutinních testů v tomhle případě moč nestačí) a řidič, jehož vlak zabil narkomanku, musel tři měsíce chodit na psychoterapie, přestože po celou dobu tvrdil, že mu to vůbec nepomáhá, naopak. Všichni tři řidiči se dodnes otřesou, když si vzpomenou na tu příhodu, a ten, kterému se to stalo dvakrát (ani v jednom případě nikdo nezemřel) se děsí, že se to stane ještě jednou a tentokrát to z něj skutečně udělá vraha.
Zkrátka a dobře, sebevražda skokem pod vlak s velkou pravděpodobností negativně ovlivní život mnoha jiných lidí. Aspoň pokud má vlak řidiče. K.-ovi kolegové všem sebevrahům vřele doporučují trať DLR, jejíž vlaky jezdí bez řidičů (jenže ty jsou prý zas příliš lehké a rychlou smrt nezaručují). A v žertu navrhli vyhradit sebevrahům krátký úsek trati kdesi na okraji Londýna, po které by pendlovala opancéřovaná lokomotiva, samozřejmě prázdná. Je to absurdní představa, to ano, ale možná by se ujala. Jak se zdá, většina sebevrahů končících pod koly nechce narušit život jiných lidí, chce pouze zemřít. Vlaky – ale i náklaďáky nebo autobusy -- pro ně představují mocnou ničivou sílu, podobně jako zemská přitažlivost, a snad je ani nenapadne, že v kabině sedí jiná lidská bytost. Na základě průzkumů (prováděných, přirozeně, pouze na lidech, kteří pokus o sebevraždu přežili) se nezdá, že by typický sebevrah toužil svým činem ublížit ještě někomu jinému. On ve svém zoufalém rozhodnutí na jiné obvykle vůbec nepomyslí. Prostě chce nebýt.
Znám jednu čestnou výjimku: Kamarád a spolutrempíř našeho někdejšího spolubydlícího v Praze, podivín přezdívaný Soptík, měl v pětadvaceti už všeho dost a oběsil se v lese, hned u chajdy, kam jezdívali na trempy. Ještě předtím ale namluvil své projevy na rozloučenou na kazety: jedna byla určená pro všechny, několik dalších pro nejbližší kamarády. Veškerou trempskou výzbroj a výstroj rozdělil mezi mladou generaci. Své opršalé kanady, kupříkladu, odkázal tříletému synovci dívky, do které byl už léta zamilovaný. (Pevně doufám, že mu je nedala.) Náš spolubydlící po mnoho týdnů každý večer poslouchal Soptíkovu pásku na rozloučenou a vážně uvažoval o možnosti odebrat se za Soptíkem. Trvalo dlouho, než se z toho dostal. Soptíka zaživa nikdo nebral vážně, smrt ho proměnila v proroka.
Tak tohle je zářný příklad způsobu, jakým zodpovědný člověk sebevraždu nepáchá. Soptíka dokonce podezírám z pokusu přinutit další členy party přejít "na druhou stranu" za ním. Zaživa mi byl docela sympatický. Smrt jsem mu dosud neodpustila.
Další výjimky, z nichž žádnou naštěstí osobně neznám, tvoří sebevražední atentátníci a lidé, kteří, jak se v Americe říká, "zpoštovatí" (go postal), popadnou útočnou zbraň a kosí všechny kolem, teprve poslední kulku si nechají pro sebe. To jsou ovšem v první řadě teroristé a vrazi, sebevrazi až druhotně.
Většina sebevrahů podle všeho nechce ublížit nikomu než sobě. Obvykle se to však nepodaří.
Jeden známý newyorský psychiatr před časem stanovil "sebevražedné pravidlo 18-18". Tvrdil, že by ze světa neměl dobrovolně odcházet nikdo, komu ještě nebylo osmnáct, anebo kdo má děti mladší než osmnáct let. Adolescenti by si sebevraždu měli obzvlášť dobře promyslet: jednak se tím připravují o hroznou spoustu let, a jednak svým činem způsobí svým rodičům nesnesitelnou bolest. Lidé s malými dětmi si zase musí uvědomit, že jejich děti je potřebují – a stojí za to zatnout zuby a vydržet i dlouhodobou hlubokou depresi, jinak své děti na celý život psychicky poznamenají.
Já bych k tomu doplnila ještě další pravidlo – platné, přirozeně, jen pro zodpovědné jedince, pro které se stal život nesnesitelným. Sebevražděte se tak, abyste svým činem psychicky nepoznamenali nejen své blízké (to se vám beztak nejspíš nepovede), ale ani docela neznámé lidi, kteří k tomu přijdou jako slepí k houslím. Myslete na řidiče vlaků nebo náklaďáků, pod které se vrhnete. Matku s miminkem, která vás ke své hrůze najde celé odulé a napůl shnilé v řece, ve které jste se rozhodli utopit. Na náhodného chodce, vedle kterého se rozplesknete na dlažbě, když vyskočíte z okna, a kterému se o vás do smrti bude zdát. A tak dále.
Pamatujte: tak jako dokonalá vražda, i dokonalá sebevražda vypadá jako nešťastná náhoda. A i když pár jedincům možná budou okolnosti vaší smrti podezřelé, nikdo si nebude jistý, co se přesně stalo a proč, a život půjde dál.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x