Jak anglická policie zatočila se zlodějkou z Čech

Mladá právnička stiskla pár knoflíků a na obrazovce se objevila holá zeď s masivními dveřmi. A nic víc.

"Hm," řekla, "asi voláme moc brzo, pohovor má začít ve dvě deset. Tak já vám zatím povím, o co kráčí, abyste byla v obraze."

Tohle měl být video-pohovor se ženou, která se nacházela ve vzdálené věznici kdesi u Leedsu. Byla jsem docela ráda, že dnes nemusím do vězení. Ze začátku to bylo vzrušující, ale po pár tlumočnických džobech za mřížemi (a dvanáctimetrovými ploty opletenými žiletkovým drátem) to na mě začalo působit depresivně, i když jsem věděla, že za hodinku či za dvě zase vylezu. Věznice, ani ty anglické, nejsou příjemná místa.

Právnička se pobaveně culila. "Tohle je poněkud nezvyklý případ: 22. února 2014, kolem druhé hodiny ráno, dva policisté v Lewishamu právě zatkli jednoho muže pro podezření z trestného činu, který s tímhle vůbec nesouvisí. Nasadili mu pouta a čekali na transport. A přitom si všimli naší klientky, jak se vynořila na ulici a velmi opilého muže, který se zrovna potácel okolo, zatlačila do telefonní budky a začala mu prohledávat kapsy. Zprvu si mysleli, že se ti dva možná znají a jde o spor mezi partnery, pak ale viděli, že se muž opile brání, vychází z budky – a žena jde urychleně na opačnou stranu. Zastavili ji, aby situaci prošetřili, ale v okamžiku, kdy se chystali zastavit i opilého muže, se muž, kterého předtím zatkli, dal i s pouty na rukou na útěk. Jeden z konstáblů ho dohonil a přivedl zpátky, druhý hovořil s podezřelou. Opilý muž mezitím odešel a oni tím pádem nemají k dispozici jeho svědectví. Podezřelá na jejich dotazování reagovala větou 'I AM NO ENGLISH', a tak ji odvedli na stanici a volali tlumočníka po telefonu. Podle vzhledu a oblečení se jim zdálo, že musí být odněkud z Malé Asie nebo bývalého Sovětského svazu, pak ale bylo zjištěno, že rozumí česky a –"

Dveře na obrazovce se otevřely a právnička zmlkla. Dovnitř vešla, takovým tím krokem s příšerným vykrucováním boků, jaký si zvykli nenávidět snad všichni militantní čeští nacionalisté – typická nuselská cikánka v růžových teplákách.

Sakra... řekla jsem "typická"? Už asi ano, i když jsem to samozřejmě tak nemyslela. Nechtěla jsem tím říct, že nějak takhle vypadají všechny Romky v Nuslích, to jistě ne, jen si tohohle druhu žen všimnete spíš než jiných, když jdete po ulici. Byl to ten typ, co jsem už od mládí vídala postávat (a v obdobích, kdy tam zrovna byly lavičky, posedávat) na Náměstí bratří Synků v Praze 4. Špatně odbarvená, už od pohledu vulgární, ten typ, co má v koutku pusy přilepené cigáro, plive si pod nohy a ječí tak, že je to slyšet až na Pankráci.

Tahle v koutku cigáro neměla, v anglických věznicích to kuřáci nemají lehké.

Stačilo pár minut, abych pochopila, že tahle dáma zřejmě má, aspoň ve styku s gádži, v rejstříku pouze dvě polohy: poníženě prosebnou (nepříliš dobře hranou) a nenávistně sprostou. Přestože jsem jí opakovaně připomínala, že mluví se svou právní zástupkyní, která je přece na její straně, a informace, které od ní získá, použije k její obhajobě, neodpověděla ani na jednu otázku. Buď poníženě prosila, ať ji pustíme – "Já sem nevinná, sem nevinná, nic sem neudělala, pani", anebo se opakovaně dovolávala ženských pohlavních orgánů (což jsem právničce překládala pouze jako "zase používá vulgarismy") a posílala na celý svět mor a rakovinu.

Když ji právnička mými ústy požádala, ať se posadí rovně, jinak ji na videu neuvidíme, sklonila se ještě víc pod kameru, takže jsme jí viděly jen na tmavé, lehce prošedivělé kořínky na vršku hlavy. Mumlala cosi nesrozumitelného. Znělo to nebezpečně.

"Teď vám přečtu policejní protokol, ano?" říkala jsem. "Chvilku to potrvá, ale nepřerušujte mě, prosím. Poslouchejte, co v něm stojí, a pak mi povíte, jestli je to z vašeho pohledu správně, anebo ne."

Protokol obsahoval popis incidentu a její výpověď. Řekla, že přijela na týden na návštěvu za rodinou do Leedsu, pak jela s bratrem na návštěvu za příbuznými do Londýna, ale bratr se nedostavil na schůzku, a tak se chtěla vrátit domů do Leedsu. Podle původní výpovědi byl neznámý opilý muž její "kolega", to potom ale vzala zpátky a tvrdila, že ho v životě neviděla. Nic neukradla, nic u sebe neměla, tak proč jí nedají pokoj?

"Chcete k tomu něco dodat, něco doplnit, něco poopravit?" vyptávala se právnička.

"Do p—i, vam nic nepovim, už jsem všechno pověděla, k---a, rakovína! Pořád se na něco ptáte, pani, já vám povim jen, že jsem nevinná, jsem nevinná! A už vám nic neřeknu, pani."

A tak dál.

"Vysvětlete jí, prosím, ještě jednou, že když nebudeme mít dostatek informací, nemůžeme jí poskytnout tak dobré právní služby, jak bychom si přáli," říkala právnička, a já to udělala. Bez výsledku. Právnička působila profesionálně, byla dobře vyškolená v jednání s klienty, i těmi problémovými, ale tentokrát už vážně nevěděla, co si počít. Rozloučily jsme se s vrcholkem hlavy naší klientky a sledovaly, jak růžové pozadí odchází a vytáčí boky do stran.

"Přitom by měla tak skvělé šance!" svěřila se mi právnička. "Tohle je skutečně nezvyklý případ – obžaloba sice má svědectví dvou policistů, ale nic odcizeného se u ní nenašlo a navíc nemají svědectví poškozeného. I když při výslechu lhala, což je pravděpodobné, pomohlo by nám, kdybychom znali její rodinné poměry a tak... No, pokusily jsme se."

"Směla bych se vás zeptat – to ona je už víc než čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z pokusu o krádež? To jste tu vážně takhle přísní?"

Zasmála se. "Kdepak. Ve vězení je proto, že byla už předtím odsouzená za krádež, někde v severní Anglii. V policejním protokolu to není – v té době ještě neměla záznam v rejstříku, takže s ní zacházeli jako s netrestanou. Taky tvrdila, že je v Anglii sotva týden, a nebyl důvod tomu nevěřit. Teprve pak se zjistilo, že v téhle zemi už byla odsouzená. Zajímalo by mě, proč odmítá spolupracovat." Zakřenila se. "Když jste advokát placený státem, nevyděláte si tolik, co ti soukromí, ale zato vás klienti většinou mají rádi."

Měly jsme ještě deset minut čas, a tak jsem právničce podala stručné, poněkud polopatické (a omluvné) vysvětlení. Zřejmě mlží ze zvyku – ze zkušenosti ví, že všechno, co prozradí úřadům, proti ní může být použito. Asi nebude prudce inteligentní a není schopná rozlišovat úřady, které se jí snaží život ztrpčovat, od těch, co se jí snaží pomoct. Zřejmě je přesvědčená, že ji všichni bílí automaticky nenávidí, a taky je nemá ráda. V mé zemi se, bohužel, už delší dobu zvyšuje napětí a nenávist mezi "bílými" a Romy. A tak dál.

Právnička vděčně kývala, ale já jsem si o vlastním vysvětlení myslela svoje. Klientka, s jejímiž odrůstajícími  mastnými kořínky jsme se tak důvěrně seznámily, podle mého úsudku není dobrá osoba. Prostě není. Lže ze zvyku, automaticky, když se při lhaní splete, vypomůže si pár p---ami a rakovinou. Když jí dojdou argumenty, rozeřve se – zřejmě doufá, že "úřady" přestane rozhovor s ní bavit, a nechají ji na pokoji. A co mi na tom přijde nejhorší? Smutný fakt, že jí to vycházelo. Nepůsobila dojmem člověka uvyklého na věznici, je klidně možné, že se v Česku nikdy nedostala do velkého maléru. Jestli – případně kolikrát  -- zavítala do lochu i ve vlasti, to se asi nedozvíme. Britské úřady takové informace nepodávají úřadům jiných zemí, ani je nepožadují (s výjimkou trestných činů spojených se zneužíváním dětí), takže tady před svým prvním odsouzením měla statut nikdy netrestané osoby. Jak dlouho může žít v Anglii? Moc dlouho asi ne, když zjevně nerozumí ani slovo anglicky (a, podle pokusu o krádež, z kterého je "podezřelá", soudě, nepozná ani, jak vypadá policajt). A za tu dobu ji chytili už dvakrát. A hned ji strčili za katr.

Setkání s touhle krajankou mě rozhořčilo. Vzpomněla jsem si díky ní na partu kapsářů, která ještě začátkem nového tisíciletí vesele řádila v Michli a v Nuslích. Nebylo jich víc než pět nebo šest, i když to na necvičené oko muselo působit dojmem, že je jich několik tuctů. Byli aktivní, hbití a velmi dobře sehraní. Jeden dva způsobili skrumáž u dveří do tramvaje, třetí odcizil šrajtofli a hodil ji čtvrtému, který stál o pár metrů dál připraven k útěku. Neměli to špatně vymyšlené: i kdyby si oběť okamžitě všimla, že jí něco schází, spravedlivě rozhořčeným občanům se podařilo chytit dva tři z kapsářů a zavolali na ně policii, ani jeden u sebe nebude nic mít. Peněženka už dávno zmizela za rohem, kde ji vybral a zahodil běžec.

Partičku doprovázela ne už nejmladší korpulentní dáma s oranžovými vlasy a oblečená do krajek, jejíž jedinou funkcí, jak to vypadalo, bylo křičet jak na lesy a rozčilovat se. Možná tím přispívala k matení nepřítele.

V tramvaji kradli taky, přímo ve voze, vozili se vždycky jen dvě tři zastávky po Nuselském údolí a konali svou činnost. Místní už dávno celou partu znali a znali je i řidiči tramvají. Jeden, když je uviděl nastupovat, zapnul mikrofon a nahlásil: "Upozornění pro cestující! Právě projíždíme zónou častých kapesních krádeží. Pánové, držte si peněženky, dámy, zapněte kabelky. Pozor, pozor!"

Za to si vysloužil pár rakovin apod. od krajkové dámy, ale portmonky cestujících zjevně zachránil. Partička obvykle zase hned vystoupila. Řidičovo počínání nebylo právě politicky korektní, ale člověk se mu nemohl divit. Navíc fungovalo – aspoň na nějaký čas zlodějům zabránil v páchání trestné činnosti. To se o policii ČR říct nedá.

Přes opakované telefonáty a prosby občanů, ať už s tím proboha něco udělají, přes velmi přesné informace od lidí, kteří partičku bedlivě sledovali (a byli mezi nimi i Romové), přestože se dokonce vědělo, kde kapsáři bydlí, se je policie, pokud vím, snad ani nepokusila přistihnout. "To máte těžký!" říkali. A taky: "No jo, to víte, co můžete čekat od..." (ti opatrnější větu nedořekli, ale všem bylo jasné, které slovo v ní chybí).

Nevím, co můžu nebo nemůžu čekat od..., ale od policie, upřímně řečeno, bych čekala nějakou akci. Nikdo netvrdí, že je snadné takhle sehranou partu pochytat – a posbírat taky dostatek důkazů a svědeckých výpovědí, aby je soud skutečně shledal vinnými. Navíc kapesní krádež není těžký zločin, k žádnému násilí nedocházelo (když nepočítáte vyřídilku krajkové dámy) – a zákony České republiky jsou nastavené tak, že hodně záleží na tom, o kolik peněz kapsář oběť připraví. Kdyby se vám například podařilo přistihnout při činu zlodějíčka, který ukradl šrajtofli, na místě ho zadržet – a šrajtofle je prázdná, je to docela jiný případ, než když chytíte téhož zlodějíčka za stejných okolností, ale s peněženkou, ve které je náhodou třicet tisíc v hotovosti. (Aspoň mi to tvrdil známý právník.) Přitom ani zloděj sám netuší, co v peněžence najde.

I tak mě policie v Nuslích zklamala. Zejména ve srovnání s tím, jak si počínají bobbyové tady v Londýně. Sice skoro všichni chodí beze zbraně, jen v neprůstřelných vestách, a českým černým šerifům se vůbec nepodobají, ale většina z nich zřejmě své práci rozumí a neohrnují nos nad drobnějšími prohřešky. Nedovedu si představit, že by policisté v ČR skutečně zadrželi, dlouho vyslýchali a pak obvinili osobu, kterou viděli, jak šacuje opilce v telefonní budce, když přitom nemají ani lup, ani poškozeného. Myslím, že by nad něčím podobným mávli rukou s tím, že "je to předem ztracený". O to větší mám radost z toho, že policisté v Londýně nad tímhle případem rukou nemávli, dokonce ani když to vypadalo, že zadržená nebyla nikdy trestaná. Zatýkat lidi kvůli podobným "maličkostem" je pro stát sice trochu nákladné, ale drobní kriminálníci rychleji mizí z ulic. A u některých je jistá naděje, že pochopí, oč těžší je krást v Londýně než třeba v Praze, a najdou si jiný způsob obživy. (Moje klientka asi sotva.)

Já vím, že mám být zcela neutrální a na klienty, pro které tlumočím, si pokud možno ani neudělat názor. Ale vzhledem k tomu, že už ji nejspíš nikdy neuvidím, si snad můžu dovolit malé osobní přání: doufám, že ji i tentokrát odsoudí a ona se nadlouho stane "hostem jejího veličenstva".
Ne proto, že by snad dělala něco tak příšerného (je protivné být okradený, ale není to tak zlé, jako když vás někdo bodne nožem nebo vám rozbije hlavu železnou tyčí), ale proto, že šíří špatnou pověst českých (a slovenských – a vlastně i všech ostatních) Romů do ciziny. A ostatně i nás Čechů, Slováků a Východoevropanů vůbec, protože, jak jsem si všimla, mívají úřady v Anglii ve zvyku lidi rozlišovat pouze podle toho, ze které země pocházejí, a ne podle toho, jestli jsou "tmaví" nebo "čistě bílí". Mám na ni pifku, tak jako jsem měla pifku na profláknutou nuselskou partičku: tahle rodinka a možná ještě dvě tři další, to byl hlavní důvod, proč všichni pořád říkali, že "cikáni kradou". Jasně, měli pravdu: cikáni kradli. Ti, co byli kapsáři. Cikáni, kteří nekradli, se nepoflakovali celý den po ulicích a nebyli zdaleka tak nápadní. Kdyby byla policie schopná na nějaký čas umístit do chládku zástupce tří nebo čtyř rodin, zabývajících se kapesními krádežemi, počet kapesních krádeží v Praze by výrazně klesl, to se vsadím. A spolu s běžnými lidmi v tramvaji a na ulici by si oddechl leckterý z méně nápadných Romů, kteří se celý život snaží živit poctivě, a celý život musejí snášet pohrdání a nenávist běžných lidí, kteří předpokládají, že pokud jsou Romové, tak jistě kradou taky.

Tady v Anglii se mi líbí, že si na incidentu, který skutečně vypadá jako pokus o krádež, nikdo netříbí politickou rétoriku. (Ano, tříbívali si ji i tady ještě tak před deseti lety, ale tohle období pominulo. Už jen dinosauři si pouští ústa na špacír na téma rasa, identita, barva pleti, policejní brutalita a diskriminace, a opakují v mnoha variantách stále stejné fráze.) Naši klientku zatkli, vyslechli, obvinili, postaví ji před soud. Nikdo neříká ani "No jo, co čekáte od...", ani "Zatkli jste ji jen proto, že je Romka! Bílého byste nezatkli. Diskriminace!"

Věřím, že by tenhle přístup potěšil i mnohého z mých londýnských klientů, Romů, kteří pravděpodobně vyrůstali v podobných podmínkách jako má klientka, možná horších, kteří taky neumějí pořádně anglicky, ale v Londýně si hned našli práci, jakkoli mizernou, a vůbec by je nenapadlo pokoušet se krást.