Kdyby všechny národy směly své mizery deportovat,

... bylo by v Anglii dobře." Tohle vám poví Mama Jamajka, když se jí zeptáte, jestli má nějaké řešení na to, co vypadá jako čím dál tím hrůznější počty mladých lidí, kteří už léta nemají nic lepšího na práci, než postávat na ulici, kouřit skunk, na všechno kašlat a nemít žádný plán, čím se v životě živit (když teda nepočítáte drobnou kriminalitu a přesvědčení, že stačí dát dohromady jedno album s rapem a přes noc se z nich stanou milionáři).

Mama Jamajka by všechny tyhle týpky šupem poslala domů. Tedy, přesněji, do dávno ztracené vlasti, kterou většina z nich nikdy nepoznala: tam, odkud pocházejí jejich rodiče, případně prarodiče. Většina těchhle kluků, dokonalých ztracenců ve městě, které dělá co může, jen aby lidem jako oni pomohlo najít smysl života a právoplatné místo ve společnosti, se narodila v Anglii.

Plán Mamy Jamajky je v praxi bohužel neproveditelný a ona to dobře ví. Každý, kdo se v Británii narodí, automaticky získává britské občanství. Rodiče leckterého grázla, obvykle slušní, poctivě pracující lidé, kteří si životních jistot v nové vlasti váží, by teoreticky vzato mohli být deportováni, grázl ani náhodou. Jen v hodně výjimečných případech může Brit britské občanství ztratit – nedávno tím vláda pohrozila každému, kdo bude bojovat v Sýrii na straně skupin považovaných za teroristické. Ale malého londýnského grázlíka, který zatím žádné velké zločiny nespáchal, i když nic dobrého taky neudělal, deportovat prostě nelze.

I tak je to moc pěkná představa: čas od času by se v jamajské, trinidadské, nigerijské, ale třeba taky polské či estonské komunitě sešla jakási obdoba rady starších, kus po kuse probrala všechny příslušníky své národnosti, nezávisle na tom, jestli se tady narodili, nebo ne, a ty nejhorší z nich odlifrovala "domů". Do země, kterou, jak se zdá, spousta z těch v Anglii narozených pořád považuje za ztracenou vlast. Tuhle službu nemůže vykonat nikdo jiný než členové národa, ke kterému grázlové patří – žádná sociálka, žádný školní psycholog, žádný policajt, byť sebelépe obeznámený se svým okrskem, by to nezvládl tak jako oni. Nemluvě o tom, že díky "samo-národní" deportaci veškeré stížnosti na rasismus, nacionalismus, diskriminaci ze strany Británie jednoduše ztratí smysl.

"Samo-národní" deportace bohužel v dohledné době asi nebude zavedena. Něco podobného, byť v menším měřítku, se ale praktikuje už dlouho – a se skvělými výsledky.

K.-ův kolega v práci, Nigérijec z kmene Ibo, si už pár let nevěděl rady se synem: syn se ve dvanácti letech začal toulat po ulicích s bůhvíjakými partami, neposlouchal, odmlouval, nedbale zdravil dospělé. Ibuchi to dlouho snášel – jsme koneckonců v Anglii, říkával, tady je těžké vychovávat děti --, ale když syn řekl mamince, ať táhne do prdele či takového něco, Ibuchi okamžitě zavolal příbuzným.

"Posílám vám syna," oznámil jim suše. "Dorazí za týden. Posílejte ho každý den o půl šesté pracovat na farmu a ne abyste mu dávali moc velké porce masa. Bijte ho ale jen bambusovou tyčí, chovali jsme ho jako v bavlnce, je rozmazlený a po důtkách nebo železném prutu by se mu mohly nadělat jizvy. Pošlu vám po něm tři sta liber, jestli doveze jen o libru míň, okamžitě ho ztřískejte."

A tak v nějakých čtrnácti letech dorazil Ibuchiho rozmazlený syn s britským pasem do nigerijské vesnice. (Měl sice ještě dva roky povinnost chodit do školy, ale s tím si jeho tatínek vrásky nedělal a nějak se to vyřešilo.) Strávil v Nigérii zhruba rok a vrátil se poslušný jako beránek. Před rodiči se zdvořile uklonil, když je zas viděl, a oslovil je "pane" a "paní". Pak si urychleně začal hledat studijní obor, který mu vyhovuje a který mu jednou umožní získat dobře placenou, uspokojivou práci. Léčba Nigérií pomohla.

Slyšela jsem už řadu příběhů o úspěšné léčbě ztracenou vlastí – Nigérií, Ghanou, Jamajkou, Tureckem. Vesměs to, pravda, bývají země, kde zatím rodiče smějí dát dítěti pár facek, aniž by riskovali, že půjdou za mříže. Mít šanci dobře poznat zemi, ve které jsme se nenarodili jen díky náhodě, jen díky tomu, že se naši rodiče rozhodli odejít do ciziny, může být pro lidi, kteří nevědí, čí jsou, úžasný zážitek. Dozvědí se leccos o vlastních kořenech – a zároveň obvykle přijdou na to, že Anglie není tak hrozná, jak si vždycky mysleli, naopak jim nabízí spoustu životních šancí.

Úspěchy léčby vlastí podle mě naznačují, že v Anglii je s výchovou dětí fakt něco v nepořádku. A cizinci mají v tomhle bodě výhodu. Co ale Angličani? Ti můžou děti poslat jedině do některé z proslulých drsných internátních škol, které mají za úkol z nich udělat pravé koloniální gentlemany – a často se to povede. Drsné internátní školy – čím dražší, tím drsnější – to je zřejmě anglická obdoba léčby ztracenou vlastí, k jaké se uchylují cizinci. Podobné "líhně na gentlemany" většina Britů už dlouho považuje za přežitek, soudí, že svou funkci ztratily už dobře před sto lety. Že by taková internátní škola byla návratem do neexistující staré Anglie?

Na pomatené mladé lidi, kteří obvykle nejsou ani zlí, ani "unavení životem", jak předstírají, jen nevědí, kam patří, mají i v "barvoslepém" Londýně skoro vždycky větší vliv představitelé vlastního národa. Mama Jamajka má velké charisma, to ano, ale při jednání s kluky jí pomáhá i její národnost a barva. Kdyby se je snažil umravnit běloch nebo třeba Číňan s právě tak velkým charismatem, nejspíš by to nefungovalo. Kluci dobře vědí, že kdyby dělali cokoli, nikdy se nestanou dospělými, vyrovnanými bělochy nebo Číňany. A kromě toho v Mamině osobnosti každý z nich vidí maminku – tu svou, anebo aspoň takovou, jakou by si zoufale přál mít.

Město Londýn, jak jsem si všimla, už dlouho podporuje právě takovou komunitní podporu mezi lidmi ze stejné země. Často se tu povede přesně to, co se v některých zemích už dlouho nepovedlo – vytvořit komunitu, kde jeden druhému poradí i pomůže, kde se jeden od druhého učí. V severním Londýně se například vytvořila silná somálská komunita, Somálci mají svá kulturní centra, své vývařovny pro chudé, dokonce svůj útulek pro bezdomovce. V Somálsku, jak slýchám, už řadu let nic podobného nefunguje. A tohle nejsou dary od Británie. Tahle země, pravda, na některá komunitní centra přispívá, ale to není nic proti tomu, kolik ušetří díky tomu, že se pak samy komunity postarají o své chudé, najdou bydlení pro své bezdomovce, opatří práci pro své nezaměstnané, snad dokonce přispějí k omezení kriminality svých potenciálních zločinců.

Přestože "samo-deportovat" své grázly zatím nemůžou.