Romové v Anglii (Případ odebraných dětí)

Zrovna jsem nesla na zádech naplněnou krosnu, pod paží jsem měla skládací židličku a v rukou třímala velkou plastikovou bednu s poznámkami a knížkami, když zvonil telefon. Odfoukla jsem si z očí zpocený pramen vlasů, položila bednu na chodník a jukla na displej. Byl to Glen, můj tlumočnický agent.

"Ivo!" vyrazil ze sebe zadýchaně. "Zrovna mi přišla urgentní zakázka: Myslíš, že bys mohla být za hodinu v severozápadním Londýně a tlumočit tam ze slovenštiny? Prý to šíleně, šíleně spěchá. Sociálka nutně potřebuje tlumočníka u soudu."
Ujistila jsem Glena, že za hodinu v severozápadním Londýně rozhodně nebudu, že jsem právě v procesu stěhování, mám na sobě špinavé tepláky a...
"To nevadí! Je úplně jedno, jak oblečená tam přijdeš. Stihneš to za dvě hodiny? Prosíííím..."
Glen je můj nejoblíbenější tlumočnický agent. Za ta léta, co pro něj pracuju, jsme si – po telefonu – vytvořili téměř důvěrný vztah a jeden druhému už několikrát vytrhli trn z paty. Tlumočí pro něj i K. a Glen je nadšen, kolik jazyků dokáže pokrýt jediná chudá dvojice. Samozřejmě že jsem okamžitě jela do severozápadního Londýna. Netušila jsem, že tím získám práci skoro na rok – a setkám se s rodinou, jejíž příběh se vymyká všemu, co jsem až dosud v Anglii viděla.
Na sociálce na mě čekaly tři sociální pracovnice, všechny z východní Afriky a všechny na pokraji nervového zhroucení. "No konečně!" vyrazila jedna. "Musíte pro ně okamžitě sehnat právníka. Za dvacet minut bude soud."
Klienty jsem ještě neviděla, neměla jsem ponětí, co se děje, ale v ruce jsem měla seznam právních firem v okolí, narychlo vytištěný z internetu, který mi podala sociální pracovnice a tvářila se, jako že ona svou práci odvedla, teď je řada na mně.
"Čeho se to týká, proboha?" vyjekla jsem. "Jakého právníka mám hledat?"
Sociální pracovnice, všechny tři, tímhle případem žily už od včerejšího večera a nedovedly pochopit, jak je možné, že se ještě najde pitomec, který o tom nic neví. "Rodiče potřebují právní zastoupení. Včera jim policie odebrala děti. Teď se bude řešit pěstounská péče a..."
Ukázala bradou na tři malé caparty, kteří se batolili po rozlehlé kanceláři, občas si pinkali s balónkem a občas křičeli. Všichni hlasitě cucali bonbóny, kterými je podělila jedna z žen v místnosti, a jedno z nich, chlapeček asi tak pětiletý, se čas od času pokusil vlézt do koše nebo do kopírky, v čemž mu zabránila ta samá žena. Byl pátek odpoledne a bylo zřejmé, že sociálka netuší, co by si s dětmi počala přes víkend. Všechno teď šíleně spěchá.
Jedna z uštvaných dam mě odvedla do místnosti, kde vyčkávali rodiče. Trčeli tu za solidními dveřmi a bylo prý třeba dávat pozor, aby s dětmi neměli jakýkoli kontakt. Nesměli je ani vidět, ani na ně promluvit, ani na ně z dálky mávnout. Tohle byl případ těžkého zanedbání péče.
David a Lucie, jak jim budu říkat, byli mladí. Bylo jim málo přes dvacet a na první pohled bylo jasné, že se v situaci neorientují o nic líp než já. Nebyli schopní mi vysvětlit, co se vlastně stalo – nevěděli to. Včera najednou přišla policie, všechny děti odvedla a nechala jim jen adresu, na kterou mají druhý den ráno přijít. A teď tu jsou. Sedí tady už od rána a ještě děti neviděli.
Sehnala jsem jim právníka. Vzhledem k tomu, že jsem věděla jen přibližně, čeho se tenhle případ týká, to bylo překvapivě snadné. Ve čtvrté nebo páté právnické firmě se našel advokát, který se mnou promluvil po telefonu a řekl, že si dnes odpoledne může udělat volno. Na rozdíl ode mě znal budovu soudu, kam se musíme dostavit, chtěl jen vědět, kdy.
"Ve dvě."
"Hm... tak to už asi nestihnu," pravil s tím milým, lehounkým anglickým humorem, s jakým se v Anglii už skoro nesetkáte. "Je půl třetí."
Dohodli jsme se, že přijde do soudní budovy a prostě tam na všechny počká. Bude si s klienty muset promluvit, než půjdou do soudní místnosti, ale myslí, že hodinka na to stačí. Soud se bude konat, až budou připraveni. A že je pátek odpoledne – no, to se nedá nic dělat.
Byl neskutečně milý a mě se zmocnilo podezření. "Prosím vás -- a kolik si za své služby počítáte? Rodiče těch dětí... asi nebudou bohatí. Nerada bych –"
"Jestli jim stát odebral děti, moje služby je nebudou nic stát. Právníkům musíte platit skoro za všechno, ale za tuhle jednu věc ne."
Sociální pracovnice si daly svačinku, pak nechaly děti v kanceláři a pomalu se odebraly k autu. Nabídly mi svezení. Rodiče, kteří se momentálně nacházejí na opačné straně barikády, se musejí do soudní budovy dopravit po vlastní ose. (Vysvětlila jsem jim, jaký tam jede autobus a kde musejí vystoupit, což nebylo snadné, neznala jsem tuhle čtvrť, bydlím na protilehlém konci Londýna. David a Lucie na mě zírali bez mrknutí velkýma smutnýma očima a nic neříkali. Mohla jsem jen doufat, že tam trefí.)
Advokát vypadal solidně. Působil dojmem, že ví co dělá, a že z něj jeho povolání nevygumovalo obyčejný lidský cit. Vysvětlil Lucii a Davidovi, o co tady jde, a naplánoval bojovou strategii.
Tlumočila jsem skoro hodinu. Pak na dveře zaklepala socpracka a řekla, že mě na chvilku potřebují. Musím přeložit nějaká lejstra. Advokát mě upozornil, že sociálka nemá právo vědět, o čem jsme si tu povídali za zavřenými dveřmi. Kdyby se mě moc vyptávali, hned mu to mám říct.
Nacházela jsem se v podivné pozici: pracovala jsem zároveň pro sociálku a pro lidi, kteří se se sociálkou soudí. Nemyslím, že je to běžná situace – tohle se stalo jen proto, že takhle narychlo nebylo snadné sehnat tlumočníka. A tak se stalo, že jsem se k případu odebraných dětí dostala na samém začátku. Skoro rok nato jsem byla, kromě Davida a Lucie, jedinou osobou, která do podrobností znala celý příběh. Všichni ostatní – sociální pracovnice, nadřízené sociálních pracovnic, poradci, lékaři, pěstouni, dokonce právníci – ti všichni se nejméně jednou či dvakrát vyměnili. Já jediná jsem zůstala. Já, David, Lucie a jejich čtyři odebrané děti.
Proč jim sociálka děti odebrala a jak se všechno vyvíjelo dál, napíšu zítra.