Chvála zahálky
Legenda praví, že shlédl kovbojku, a zrovna v okamžiku, kdy zloděj koní chytal do lasa mustanga, Watsonovi se v hlavě rozsvítilo a vykřikl: "Dvojitá šroubovice!" Pak běžel zpátky do laboratoře podívat se na snímky – a skutečně! Všechno souhlasilo. Devatenáct let nato obdržel společně s Crickem Nobelovu cenu (dvojitou spirálu objevil mladý Watson, ale trval na svém, že se o ni se svým učitelem podělí).
Jistě, doba se schylovala a bylo zřejmé, že kdyby na to nepřišel první Watson, do pár let by strukturu DNA rozklíčoval někdo jiný. Ale i tak se dá říct, že zahálka pomohla Watsonovi k prvenství.
Podobných příkladů by se dala uvést celá řada. Třeba "studentská klasika": Místo abyste celou noc před zkouškou probděli a zuřivě šprtali, si radši jdete lehnout, přestože pořád máte pocit, že nejste dostatečně připraveni. Druhý den u zkoušky si pak jako zázrakem vzpomenete i na věci, o nichž jste ještě včera netušili, že je víte. Pokud zvolíte druhou možnost a celou noc se připravujete, budete ráno tak groggy, že zapomenete i vlastní příjmení. Třetí, ještě příjemnější možnost než spánek, samozřejmě je celou noc promilovat.
Když se zamyslím nad tím, kdy jsem se v mládí nejvíc naučila, musím říct, že to bylo ve chvílích, kdy jsem nedělala nic. Rozhodně nic užitečného. Potloukala jsem se po vlastech českých i nečeských jen s batůžkem, otevřenýma očima a fůrou volného času. Kde jsem fůru volného času vzala, to mi dnes není jasné ani náhodou. Vždyť jsem chodila do školy, pomáhala doma, měla milion a jednu povinnost. Ale nějakým zázrakem se mi podařilo udělat si na zahálku čas. A ani mi to nepřišlo.
Bylo to poučné. Stát s batohem u silnice vedoucí jedno kam, nechat si vítr provlávat rozpuštěnými vlasy, vnímat dotek slunce na kůži, užívat si vůně prvních kapek deště, dopadajících na asfalt. Strukturu DNA jsem neobjevila (stejně už byla známá nejmíň pětadvacet let), ale zato jsem se naučila něco nepopsatelného, cosi, co se na žádné univerzitě neučí. Zahálka cestovatelského druhu byla nejlepší škola tvůrčího psaní, jaké se mi kdy dostalo. Ale byla to zahálka, to nepopírám.
Musím se pochválit: zatímco většina mých vrstevníků už tak kolem třiceti začala všem vykládat, že nevědí, kam dřív skočit, a potřebovali by se rozdvojit, aby stihli polovinu toho, co potřebují, mně se nějakým zázrakem ještě ve středním věku daří najít spoustu času na lenošení. Jasně, mám období, kdy nelenoším: v New Yorku jsem svého času taxikařila dvanáct hodin denně skoro každý den, protože to byl jediný způsob, jak něco vydělat. Když píšu knížku a vážně mě to chytne, pracuju denně čtrnáct, šestnáct hodin, pokud možno zalezlá daleko od civilizace, protože málokterý přítel či kamarád takhle náročný režim snese. S milenci, kteří se, když to na mě přišlo, nedovedli smířit s tím, že se mnou nebude vůbec nic, dokud text nedokončím, a začali mě poučovat, že "nejlepší je pracovat pravidelně, pár hodin každý den", jsem se rozešla. Právě tak s těmi, kteří mi při mých nejlepších záchvatech zahálky vykládali, že se přece takhle flákat nemůžu a ať si najdu pravidelnou práci, to mě naučí. Můj současný přítel je chápavější. Smířil se s mými záchvaty pracovitosti i lenošení, usoudil, že "prostě už jsem taková". Jsme spolu přes devět let a pevně věřím, že náš vztah ještě nějaký ten pátek vydrží.
Ostatně – stačí zabrousit do historie a vidíte, že pravidelná pracovní doba – a hlavně představa, že každý by měl denně chodit do práce – je záležitost posledních sto let. Jistě, už od osmnáctého století "pravidelně pracovali" zaměstnanci manufaktur a továren, ovšem to byli ti nejzoufalejší ze zoufalých a "pravidelná práce" obnášela nesnesitelně nudnou dřinu, která se každý den do zblbnutí opakovala, dokud ve výrobní hale nepadli únavou. Přirozenější práce na venkově, jakou lidé vykonávali po staletí, sice obnášela nutnost vstát v třeskutou hodinu a podojit krávu, ale rozhodně ne jednotvárnou celodenní dřinu. Jednotvárná celodenní dřina byla sezónní, v době orby, setí a sklizně. Jindy, i když bylo celý den co dělat, se práce nutná k udržování usedlosti sice opakovala a neměla konce, ale aspoň nebyla tak jednotvárná jako v moderní fabrice.
Tímto vyzývám všechny lidi, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout: zahálejte! Naučte se v příhodnou chvíli vypnout a nedělat nic. Uvidíte, jak je to užitečné. V hlavě se vám zrodí nápady, o jakých jste nikdy předtím neslyšeli. Svět získá nové rozměry.
Jasně, já vím. Večeře se sama neuvaří, odpadky nevynesou, děti nepřebalí, práce neudělá. Ale zahálka vám rozšíří obzory: když budete líní, třeba usoudíte, že k večeři stačí čínská nudlová polévka s nakrájenou mrkví a odpadky stačí vynést každý druhý den. A když už máte práce nad hlavu a zdá se vám, že ji nikdy nezvládnete: rozpomeňte se na Popelku: v okamžiku, kdy nevěděla, jak zvládnout práci, kterou jí přikázala zlá macecha, objevili se holoubci a přebrali za ni mák, hrách a čočku. Popelka se mohla vydat na bál.
tohle povídání vyšlo v, tuším, srpnovém čísle časopisu Marie Claire
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Rozhodnutí ANO neúčastnit se jednání nepovažuji za šťastné, řekl Pavel
Prezident Petr Pavel bere na vědomí rozhodnutí opozičního hnutí ANO neúčastnit se jednání o...
Jak se chystá převrat. V Německu začíná proces s extremistickou skupinou
V Německu v pondělí začíná první z procesů se členy extremistické skupiny Říšští občané, kteří čelí...
Bombardování Gazy si vyžádalo nejméně 13 obětí, Biden mluvil s Netanjahuem
Izraelské bombardování tři domů ve městě Rafáh na jihu Pásma Gazy zabilo nejméně 13 lidí a zranilo...
Letní teploty ještě vydrží. Ochladí se až koncem týdne, kdy přijdou přeháňky
Přímý přenos V neděli meteorologové zaznamenali letní den, teplota ve středočeské Tuhani vystoupala k 25,5...
Prodej bytu 3+1 ve Svitavách, ul. Kijevská
Kijevská, Svitavy - Předměstí
2 790 000 Kč
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x