"Ste mrtvá, páni" (co je a není rasismus)

Dovedu si představit zděšení paní Highové, imigrační úřednice ze severovýchodního Londýna, když se vrátila po třech dnech do bytu a zjistila, že jí z něj osm nezvaných nájemníků vyrábí kůlničku na dříví. Když přišla, nezděsili se. Nabídli jí víno z jejích vlastních zásob a vysvětlili jí, že umřela a byt jim pronajal její syn.

"Jenže já jsem zatraceně živá a žádného syna nemám," komentovala to paní Highová. Nezvané návštěvníky se jí ale podařilo dostat z bytu až druhý den a škoda na majetku prý činí kolem 40 tisíc liber. O lítosti, která se jí musela zmocnit, když viděla, že jí zničili věci, které shromažďovala třicet let, ani nemluvě.

Provedli to rumunští Romové. V anglických novinách o nich psali jako o rumunských Cikánech, nejspíš proto, že výrazu "Romanian Romanies" by většina čtenářů neporozuměla, ale i proto, že anglický výraz "Gipsy" nemá zdaleka tak špatnou konotaci jako český výraz "cikán". V britské realitě je tohle označení navíc komplikované výrazem "Travellers" (tedy Poutníci nebo, poetičtěji, Lidé cest), kterým se od šedesátých let oficiálně označovali kočovníci, kteří z vlastní vůle neměli pevnou adresu. K Travellers se ovšem v hojném počtu přidávali i neposední běloši, celý ten fenomén měl vazby na kulturu hippies, takže původně cikánská krev Travellers je bělošskou víc než rozředěná.

Ale zpátky k Romům v cizím bytě. Zdá se mi, že Britové byli drzostí nezvaných návštěvníků překvapeni víc než Češi nebo Slováci. Prostě tomu nemohli uvěřit. Kromě pěti dospělých žily v bytě i tři děti – a zřejmě žádný z nich nikdy ani slůvkem nepřiznal, že provedl něco nepatřičného.

Doufám, tak jako většina lidí, že britské soudy jim za to napaří vloupání a nejen "nepovolený vstup na cizí pozemek", jak se o tom dosud mluví. Doufám, že jim děti seberou a všechny pošlou zpátky do Rumunska, jakmile si odpykají trest.

A v tohle všechno doufám ne proto, že bych snad byla rasistka, ale proto, že rasistka nejsem.

Tahle skupinka zničí – vlastně už zničila -- pověst všem rumunským (a nejen rumunským) Romům v celé Británii. A taky všem Rumunům a přistěhovalcům vůbec, jak jinak.

Vypadá to, že Britové si dosud neudělali představu o tom, kdo Romové vlastně jsou. Řada sociálních pracovnic, lékařů a zdravotních sester, pro které tlumočím, nemá ani tušení, že většina mých klientů patři k trochu jinému etniku než já sama. Když se nedávno mladinká matka zatvrdila s tím, že své dítě nedá očkovat ani za nic, vysvětlovala jsem zoufalé zdravotnici, že – podle mé zkušenosti – nemají Romové z východního Slovenska důvěru k úřadům. Zírala na mě jako na zjevení a zeptala se: "Romové?"

Myslím, že každý Rom, který se dopustí trestného činu, by měl být potrestán. Tak jako každý ne-Rom. Omlouvat Romy (nebo kterékoli jiné etnikum) tím, že "vyrůstali v nevhodných podmínkách", "nedostalo se jim potřebného vzdělání", "rodiče je dostatečně nemilovali" nebo dokonce "v jejich kultuře jsou drobné krádeže běžné" je podle mě mnohem, mnohem rasističtější než je zavřít, až zčernají (a to nemá být slovní hříčka). Jednak se tímhle ultraliberálním přístupem pro jisté etnikum vymezují docela jiné mantinely než pro etnika jiná – a etnikum se pak podle nich začne samo definovat, což nikdy nedělá dobrotu. Ale hlavně: jak k tomu přijdou jiní členové té samé etnické skupiny? Ta tišší, méně nápadná většina (ano, většina, velká většina i mezi Romy), která se trestných činů nedopouští? Já třeba mám docela pifku na každého Čecha, Slováka nebo i souseda z původního východního bloku, který se chová jako podvodník, násilník, hulvát nebo magor. A svorně trpím s mým přítelem K., když čteme o zvěrstvech, která zas napáchali Nigérijci. Muslimové, které znám tady v Londýně, se třesou hrůzou, kdy se zase některý souvěrec (podle nich ale heretik) vyhodí do povětří. A přestože hrůzný teroristický čin, kterého se dopustil jistý Nor, všichni považují za výplod nemocné mysli jedince a nemluví se o něm jako o bělošském, křesťanském či norském terorismu (a přestože většina obětí byli Norové), je mi jasné, že se spousta Norů za svůj národ hluboce stydí.

Je rasistické říct nebo napsat do novin třeba, že se "Romové v České republice dopouštějí více drobných krádeží a podvodů než je průměr"? Myslím že ne, pokud je to tedy řádně doložený fakt. A samozřejmě: pokud právní systém země slušně funguje. Všichni víme, jak to vypadalo v první polovině 20. století na americkém Jihu: když některý běloch nahlásil, že došlo k trestnému činu, šerif obvykle chytil a strčil do šatlavy prvního černocha, který se mihl kolem. Kriminalita černošské populace pak vůčihledě vzrůstala...

Ale když nebudeme nazývat věci pravými jmény, situace se tím nesmírně zkomplikuje. Když nepřiznáme (pokud je to tedy doložená pravda), že třeba "mezi mladými Afro-Karibičany v Londýně je vysoká nezaměstnanost a vyšší než průměrný výskyt kriminality" nebo že "naprostá většina sériových vrahů jsou bělošští muži ve středním věku", nebudeme vědět, kam zaměřit snahy o nápravu, ani kde hledat pachatele. A tak je to s lecčíms.

V USA bývaly doby, kdy se z důvodů politické korektnosti nesmělo ani prohlásit, že "pravděpodobnost výskytu melanomu u bělochů je mnohonásobně vyšší než u černochů" nebo "černoši ve středním věku mají větší sklon k srdečním chorobám než běloši stejné věkové kategorie". Pak se ovšem přišlo na to, že jakmile se o těchhle věcech začne mluvit, usnadní to práci lékařům a zachrání lidské životy.

Bývaly doby, kdy se z policejních vysílaček čas od času ozvalo: "Podezřelý běží po Páté Avenue směrem k severu. Je vysoký, mezi dvaceti a pětadvaceti lety, na sobě má plandavé kalhoty, teplákovou bundu s logem Nike a nezavázané tenisky. Má krátké, silně kudrnaté vlasy, kulatý obličej, černé oči, plochý nos, silné rty..."

I tohle dnes pominulo. Ve většině států už tenhle pitomý popis neuslyšíte. Vysílačka zachrchlá: "Podezřelý je mladý černoch."