Máte chuť na labuť?

Všechny labutě v Británii patří anglické královně. Taky jste to slyšeli? Já už dávno. Slyšela jsem taky, že prý anglická královna (nikdo mi neuměl říct, která) jednou, když byl zrovna hladomor, prohlásila, že všechny labutě patří jí, a kdo se jich dotkne, bude sťat za velezradu, čímž zachránila labutí populaci v Anglii před sežráním lůzou. O královnách a labutích jsem toho slyšela dost a dost a bylo to dost zmatečné. Teď jsem konečně vyzkoumala, jak to přesně je.

Tak za prvé: titul "anglická královna" už zhruba 300 let neexistuje, dnes monarcha vládne Velké Británii a Severnímu Irsku.

Za druhé: labutě, jak to vypadá, si v dávné Anglii přivlastňovali spíš králové než královny. Roku 1186 prohlásil král Jindřich II. Anglický labuť za královského ptáka. V roce 1482 pak král Edward IV. vydal Dekret o labutích (An Act for Swans), v němž se psalo, že elegantní opeřence smějí vlastnit jen vladaři a nejbohatší šlechta.Labutě, které vlastnili, měly mít na zobáku vyrytý erb jejich rodu. Když se snad někdo z řad lidu obecného odvážil chovat labuť, měla mu být zabavena a půlka z ní pak připadnout králi, půlka tomu, kdo ji zabavil...

Ještě před pár staletími se každý, kdo se opovážil ulovit labuť na Temži či jejích přítocích, vystavoval možnosti kratšího nebo i delšího pobytu v Toweru. Ale zabití labutě nebylo považováno za velezradu a nebyl za ně trest smrti.

Jak je to s labutěmi dnes? Labutě skutečně patří královně Alžbětě – tedy "obyčejné" labutě (anglicky pojmenované "mute swans" – němé), ale jen ty na volné vodě, které nemají jiného vlastníka. Na Orkneyských ostrovech na severu Skotska patří labutě lidu, což je pozůstatek vikingských zákonů, které tam kdysi platily.

Každý rok v červenci probíhá ceremoniál zvaný "swan-upping": několik hodnostářů v čele s královským správcem labutí se vypraví na loďkách na Temži a její přítoky, pochytají co nejvíc labutí a některé z nich označí na jedné či obou nohách kroužkem. Rituál, který přežil staletí, probíhá dodnes, i když se mu většina Britů směje.

Dnes jsou labutě mimo jiné chráněné i zákonem na ochranu přírody (který platí v celém Spojeném království včetně Orkneyských ostrovů), takže, aby se tak řeklo, je dvakrát zakázáno je zabíjet, případně jíst.

Jíst je smí jen královna Alžběta a každý, kdo od ní dostane povolení. Další možností je dokončit univerzitní studium v Cambridgi, Oxfordu a pár dalších významných univerzitách: po promoci si prý studenti smějí ulovit labuť. Nezdá se ovšem, že by to dělali.

Pak si taky můžete zakoupit labutí maso z dovozu – například v USA je několik labutích farem, dodávajících labutě ke konzumaci. Stojí mezi 500 a 1000 dolary. A jejich dovoz do Británie je šedá zóna: technicky se to zřejmě smí, ale považuje se to za nevhodné.

V minulých stoletích se labutím dostalo královské ochrany hned ze dvou důvodů: zdobily jezírka a řeky právě tak jako... ehm... leckterý stůl. Pečená labuť byla nezřídka zlatým hřebem na královských či šlechtických hostinách.

Existuje celá řada receptů, jak upéct labuť (oškubaná a vykostěná labuť, ochucená pepřem a zázvorem, zapečená v žitném těstě byla prý pochoutkou v alžbětinské době, pozdější vladaři ji milovali bohatě naditou jablky a politou máslem) , a všechny jsou dost složité, vyžadující zkušenou panskou kuchařku a – na tehdejší dobu – skvěle vybavenou kuchyň. Z představy, že by snad lid obecný mohl péct labutě na rožni či oplácané jílem jako kachny, se nejvyšším vrstvám dělalo nanic. Dát si k večeři skvěle připravenou labuť – to mělo zůstat výsadou urozených a bohatých.

Možná i s tím souvisí pobouření dnešních Angličanů, když sledují, jak lid obecný – a navíc z cizí země – chytá a požírá jejich labutě a ani se nezastydí.

Na několika místech Velkého Londýna, v nehlídaných parcích či u kanálů, na území nikoho, odkud je policie nevykáže, si každé jaro postaví stany sezónní dělníci anebo prostě jen povaleči ze zemí jako Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Slovensko, Česká Republika. Zkrátka lidé všeobecně považovaní za Východoevropany. Britové procházející okolo jejich ležení pak s hrůzou vídají tu utržené bělostné křídlo, tu ohlodané kosti, které se vůbec nepodobají kuřecím.

Párkrát se podařilo zavolat na labuťožrouty policii a ta přijela, když se doklad o jejich zlotřilosti ještě stále pekl na ohni. Obvykle ale provinilci dostali jen napomenutí – a tomu nejspíš nerozuměli, protože neuměli anglicky, anebo na ně kašlali, víte, co jim Angláni můžou... V Londýně a okolí pobývá až příliš mnoho cizinců z bývalého východního bloku a ti na místní zákony kašlou, aniž by vůbec tušili, jaké ty zákony jsou.

Angličanům a Britům vůbec to začíná dost vadit. Už několikrát se mě místní ptali, jestli ve Východní Evropě vůbec nějaké labutě máme, anebo jsme je všechny sežrali. Těžko se na to odpovídá.

Mimochodem, zatímco dobře připravená labuť je delikatesa, maso ptáků neodborně pečených na rožni či v popelu je obvykle tuhé, divně páchne a má nevýraznou chuť.