Pod prasečím praporem (o islámském terorismu a boji vepřem)

V Izraeli vykoumali skvělou obranu proti sebevražedným atentátníkům, kteří se s oblibou vyhazovali do vzduchu v natřískaných autobusech. Kohosi napadlo, že stačí na strategická místa ve vozidle připevnit kontejnery nebo vaky s prasečím sádlem (v jiné verzi prasečí krví) a dobře o tom informovat veřejnost. Pro muslimy je potřísnění vepřem nepřijatelné, a přestože prý fanatici, kteří obětovali svůj život ve svaté válce, jsou „automaticky čistí“ a není třeba je před pohřbením omývat, dotek prasete jim spolehlivě zabrání ve vstupu do ráje a setkání se 72 pannami (v jiné verzi 36 pannami a ve fungl novém, moderním překladu Koránu, který se ovšem pravověrným příliš nelíbí, 36 hrozny vína).

Pavla Koucká

Tato strategie se v Izraeli používá už od roku 2004. Podle jiných zdrojů je to jen pomluva, prasečí krev ani sádlo se v autobusech nevozí (a nezaplavuje je těžko snesitelným smradem), nicméně džihádisté se i tak vyděsili výhrůžky, že by se snad prasečí prvky mohly v dopravních prostředcích vyskytovat, a počet bombových útoků skutečně výrazně klesl. V březnu tohoto roku se prý vyskytl sebevražedný atentátník, který se pokusil odpálit autobus z motocyklu jedoucího za ním – udělal to prý právě ze strachu z potřísnění. Nepovedlo se mi najít nikoho, kdo by mi jednoznačně potvrdil – nebo vyvrátil --, že vaky s krví či sádlem v izraelských autobusech skutečně jsou. Pár mých známých prý v jeruzalémských autobusech cosi vidělo, ale ani oni si nemohli být jistí, jestli je to skutečně kus vepře ve vaku, anebo vak s čímsi dočista jiným, který se tak jen tváří. Ať už je to pravda nebo ne, „vepřová fatwa“ jako odstrašující metoda zafungovala.

Použití vepře k odstrašení pravověrných muslimů sahá mnohem hlouběji do minulosti. Říká se, že už v roce 1911 generál Pershing, povolaný na Filipíny, aby potlačil povstání muslimských separatistů, rozhodl, že mrtvá těla povstalců budou před pohřbením zabalena do vepřové kůže. Povstalci se velmi rychle vzdali.

Tato příhoda není ověřená, je možné, že spadá do sféry legend.

Ale ilustruje jednu věc: nemuslimové evidentně objevili způsob, jak muslimy k smrti vyděsit. V současnosti jde samozřejmě o to, vyděsit sebevražedné fanatiky (muslimové v Izraeli prý proti obrnění busů vepřovou krví neprotestovali, zřejmě se většině z nich také nechce být obětí bombových útoků, ač pocházejí ze strany jejich souvěrců), a vzhledem k tomu, že největším tabu islamistů je vepř, je třeba bojovat vepřem. Pokud vám vepř či jeho pozůstatky nevoní, inu, co se dá dělat. Člověku vážně ohroženému upíry česnek možná páchne, ale s radostí si z něj uplete věnec a ten si zavěsí na krk. Účinné léky mívají hořkou chuť...

Nedávno se prý ve španělské Seville stala pozoruhodná příhoda: představitelé města prodali pozemek muslimským přistěhovalcům, aby si na něm mohli postavit mešitu. Skupince rodilých (a dá se předpokládat, že trochu xenofobních) Španělů ze sousedství se to nelíbilo a rozhodli se bojovat. Na pozemku zahrabali velké prase a postarali se, aby se zvěst o tom rozkřikla po městě. Muslimové si mešitu nepostavili. Půda znečištěná vepřem se její k výstavbě už nehodila.

To jistě není pěkné chování k muslimským sousedům, kteří se, jsou-li zbožní, praseti prostě neubrání. Ovšem obyvatelstvo, které se z rostoucího vlivu islámu ve svém městě nijak neradovalo, se uchýlilo k jedinému prostředku, který fungoval a který byl přitom aspoň částečně legální. Sama bych se čuníkova pohřbu nezúčastnila, ale, když se nad tím tak zamyslím, docela ty lidi chápu.

V indické Agře, ve slumu poblíž Tádž Mahálu, jsem sledovala potutelné úsměvy Indek, které popásaly svá prasátka na ruinách bohaté islámské čtvrti. Hinduisté sice nemají vepřové zrovna v lásce a ani jim prasata nevoní, ale tady udělali výjimku. Muslimové už dávno ve čtvrti nebydleli (většina z nich utekla do Pákistánu při Rozdělení v roce 1947), ale i tak místním Indkám dělalo dobře, když mohly jejich bývalé území den co den znečistit.

Doslova... zaprasit.

V Izraeli je boj prasetem poněkud problematický: pravověrní židé by taky neměli být prasetem znečištěni. A mnohokrát opakovaný návrh (snad poněkud drzý), že by se oběti sebevražedných útoků měly uložit do jednoho hrobu se zbytky útočníka a všechno postříkat extraktem z prasete, v naději, že se tím odradí další útočníci, se nesetkal s pochopením. Fakt ovšem je, že prase coby znečišťující agens má mnohem větší vliv na muslimy než na židy. Má kamarádka Židovka mi vysvětlila, jaký je rozdíl ve vnímání znečištění prasetem: pravověrní židé sice nesmějí požívat vepře, protože není košér, ale myšlenka na prase pro ně není nečistá. V Izraeli jsou velmi oblíbené smažené lupínky „vhodné pro vegetariány“, které jsou rostlinnými barvivy obarvené tak, že od pohledu připomínají proužky slaniny. Pravověrnému židovi stačí ujištění, že ve výrobku žádné prase není. Pravověrný muslim se pozvrací, jakmile uvidí cokoli, co prase či kteroukoli jeho část připomíná. Židé nemají rádi prasata v jejich fyzické formě. Muslimové se děsí pouhé ideje prasete.

Lidé, kteří nevyznávají ani muslimskou, ani židovskou víru, naopak leckdy prase ocení. V Londýně, ve čtvrti blízké naší, před pár lety vyrostla restaurace s názvem Prase, Prase, Nic Než Prase! Její jídelní lístek ujišťuje zákazníky, že všechny pokrmy, které nabízí, obsahují vepřové, a výkladní skříň je vyzdobená obrázky růžových čuníků. Restaurace byla velký hit a její stoly se brzo naplnily desítkami a stovkami pravověrných nemuslimů, nadšeně se cpoucích křehkým masem. Z Prasete, Prasete se stal tak trochu trend. V poslední době jsem si všimla, že – zatímco mnohá čínská jídelna hrdě inzeruje, že nabízí výhradně stravu halal (nevaří z vepřového, nýbrž pouze z rituálně zabitých krav a drůbeže), ve výloze leckteré anglické hospůdky se objevily... obrázky čuníků. Mají ve zvyku se tvářit překvapivě vesele, jako by se jim líbilo, že představují oblíbenou krmi. Nejdřív jsem se téhle výzdobě jen divila – nezaplašují tím zákazníky z řad lidí, kteří z prasete mají strach? Konečně jsem se odhodlala vlézt do jedné z takových hospůdek a zeptat se na to majitele. Majitel byl shodou okolností Turek z Istanbulu. Začal se smíchy mlátit do kolen a vysvětlil mi, že zákazníky z řad lidí, kteří z prasete mají strach, ve svém podniku nechce. Sám je původem muslim, ale – i když si svého otce a matky váží – předepsané rituály nedodržuje. Naivistické zpodobnění prasete na výloze je pro něj symbolem osvobození. On sám, ač se stále jmenuje Abdulláh, tedy služebník Alláhův, nevěří ani na Alláha, ani na modlení, ani na rituály. Jestli do jeho podniku nepolezou muslimové na Alláha, modlení a rituály věřící... inu, co se dá dělat. Má jen tolik a tolik stolů, a pokud u nich budou sedět bezvěrci a odpadlíci, inu což, on si stěžovat nebude, bezvěrci a odpadlíci jedí rychleji, dřív stoly vyklidí a dávají větší spropitné. Najal si kuchařku z Polska a ta umí z nečistého tvora jménem vepř vytvořit pokrmy chuti téměř božské. On sám je ochoten je pozřít jen výjimečně, protože přece jen má své kořeny. Ale zákazníci si je s oblibou objednávají – a on tu nepotřebuje nikoho, kdo by mu kázal o jejich nečistotě.

Přiznala jsem se mu, že jsem na samém začátku devadesátých let, ještě v době, kdy si pod pojmem „terorista“ většina lidí představovala spíš severoirského bojovníka za svobodu než sebevražedného muslima, byla krátce provdaná za Pákistánce jménem Basír. Ten prý si jednou omylem dal čínskou smaženou rýži, a když zjistil, že jsou v ní malilinkaté nudličky vepřového, dva nebo tři dny zvracel. Abdulláh se upřímně zasmál a řekl, že tomu rozumí. V každém rodilém muslimovi, pravil, je strach z prasete zakořeněný asi jako strach z pavouků v arachnofobovi. Naštěstí se silné osobnosti jako on dokážou té iracionální hrůzy zbavit.

V restaurantu Turka Abdulláha fungoval obrázek prasete jako vlajka. Vlajka značící, že se muslimských požadavků čistoty dávno vzdal, nemyslí si, že na něj čeká 72 zamilovaných panen (jeho manželce, se kterou má dvě děti, by se taková prostopášnost nelíbila), a prase považuje za jednu z možných – ač pro něj osobně nepříliš chutných – poživatin, nikoli za závoru na cestě do ráje. Myslím, že naivistický obrázek čuníka ve výloze byl vážně symbolem osvobození.

A tak navrhuji, aby se všichni bojovníci za svobodu sjednotili pod praporem prasete. Aby vytáhli do pole pod vlající vepřovou vlajkou... Anebo nevytáhli. Možná že vlajka postačí. Nebo spíš miliony vlajek. Pod vlajícím vepřem nebude sporů, nebude konfliktů. Lidé, kteří z něj mají hrůzu, utečou, a ti ostatní se nějak dohodnou mezi sebou. Křesťané, hinduisté, džeinisté, židé, zoroastriáni, buddhisté i umírnění muslimové se budou pod zástavou s rozesmátým čuníkem cítit bezpečnější. Neumírnění a nenávistní muslimové, fanatikové, kteří jsou ochotni sami přijít o život a navíc o něj připravit nevinné lidi jen proto, aby světu dokázali svou – hodně, hodně pochybnou – pravdu, budou jen těžko hledat díru, kam se schovat.

A i ta díra bude zaprasená. Inšalláh.

K rešerši tohoto blogu přispěla Blanka Medová.