1. V Anglii je tráva zelenější (Jak to všechno začalo)

25. 10. 2010 8:26:04
Před pěti lety zhruba touhle dobou začalo mému příteli K. kapat na karbid. Teda... začalo to už tak půl roku předtím, v okamžiku, kdy si hrdě odnesl domů fungl nový český pas. Ale teď se jednotlivé kapky slily v nepřetržitý čůrek a ten se proměnil v sílící proud. K. se stručně řečeno zvencnul a už nemluvil o ničem jiném než o tom, že chce žít v Anglii, a kdy se tam konečně odstěhujem.

Pavla Koucká

Bydleli jsme tenkrát v sedmém patře – v půdním bytě v Michli, který se mi jako zázrakem podařilo získat, když jsem se vrátila z emigrace, a ve kterém jsem svého času žila s bývalákem. Nebyl to ideální byt – nevešla se do něj pračka, vařit se muselo v koupelně, do kuchyně zatékalo střechou a v moc pěkných rustikálních trámech uprostřed obýváku se usadila rodinka tesaříků. Ale byl to byt. Předtím jsme s K. strávili několik let v jednom pokoji. Naivně jsem si myslela, že K. ocení nový prostor, který se nám naskytl, ale to jsem se spletla. K. byl v tom bytě prostě zoufalý. Jednak zřejmě duch mého bývaláka nestačil vyvanout tak dokonale, jak by si přál, a jednak, jak jsem zjišťovala doslova za pochodu, patří K. k lidem, kteří mají rádi, když je kolem nich spousta dalších lidí. Spolubydlící v předchozím působišti se ke K. nechovali nijak zvlášť přátelsky, a přece se mezi nimi cítil dobře. Byl rád, když vydávali zvuky, překáželi v koupelně, nechali v kuchyni binec – to všechno byly známky lidské existence. K. už je prostě takový. Náš nový byt byl izolovaný a to se K. vůbec nelíbilo.

Nemluvě o tom, že ČR před časem vstoupila do Evropské unie a jako její občané jsme měli právo bydlet a pracovat v Anglii.

Co mi tenkrát K. předváděl, to nikomu nepřeju. Když jsem prohlásila, že já bych daleko radši zůstala v Čechách, už jsem se v životě nacestovala dost -- a že jestli chce odjet, tak holt se rozejdeme, K. se okamžitě začal sebevraždit (zatím jen hubou, naštěstí): skákal z okna, skákal pod vlak, přežral se jedu na krysy a pak čekal, až mu uhnijí střeva. Trval na svém: chce žít v Anglii – a to se mnou. Jinak nechce žít.

Jako ve špatné komedii si K. zvykl trhat ve vzteku šaty, co měl zrovna na sobě, a tak jsem si připravila stranou hromádku starých, děravých či něčím pocákaných košil a triček a před každou "diskusí" ho přinutila, aby si jedno z nich vzal na sebe. Tím jsme se zbavovali jak vzteku, tak nepotřebného oblečení.

Musím čtenáře upozornit, že nejsem žádná dorota, tiše se obětující a tiše snášející výkyvy nálad svého partnera. Kdybychom spolu nežili už čtyři roky a kdybych K. neznala jako spolehlivého, pravdomluvného, rozumného a vůbec skvělého chlapa, byla bych se dávno začala poohlížet po jiném. Naštěstí jsem vycítila, že tohle je v K.-ově životě skutečně mezní situace a já bych jako jeho partnerka měla stát při něm, ať vyvádí cokoli. Ono tu nešlo jen o cestu do Anglie: rodinná situace v Nigérii se vyhrotila, K. musel čelit útokům staršího bratra Uhunomy, který ho už dobře deset let systematicky okrádal a ještě pomlouval u příbuzných. Taky ho nedávno honili v noci po Strašnicích čtyři hošani silně podobní skinheadům a nadávali mu, velmi nevynalézavě, do vopičáků a černých hub. K. si na podobné věci nikdy nestěžoval, jen mi o nich vyprávěl a smál se u toho. Ale bylo jasné, že si potřebuje odpočinout, potřebuje strávit nějakou dobu na místě, kde není jediný černoch v širém okolí. V Čechách a na Moravě, málo platné, byl pořád tak trochu na výstavě.

Když jednou v podvečer K. přišel z práce, rozbil pěstí zrcadlo a čtvrtmetrovým střepem ve tvaru dýky se bodl do hrudi, usoudila jsem, že je čas. Zalepila jsem mu krvácející ránu (trefil se naštěstí do žebra), naložila ho do auta a odvezla za známou psychiatričkou.

"Omlouvám se, že ruším v tuhle pozdní hodinu," řekla jsem a strčila K. do dveří. "Ale můj přítel se zbláznil."

Psychiatrička si s K. pohovořila, předepsala mu prášky na uklidnění – a pak se obrátila ke mně. "Váš přítel se nezbláznil," ujistila mě. "Váš přítel chce jet do Anglie. A nedovede si představit, že by tam mohl jet bez vás."

K. zuřivě přikyvoval, jako by říkal: "Vidíš to? Teď to máš potvrzený od profíků."

A tak jsme se přichystali na cestu.

Jak přesídlování za kanál probíhalo, co jsme přitom zažili a co jsme se za posledních pět let dozvěděli o Spojeném království, jak se naše představy lišily od skutečnosti, o tom napíšu v dalších blozích. Pokusím se je "vydávat" pravidelně, každý týden v pondělí.

Autor: Iva Pekárková | pondělí 25.10.2010 8:26 | karma článku: 34.11 | přečteno: 4950x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 28.97 | Přečteno: 557 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 300 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 525 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7498

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...