Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem byla nevěrná

Říká se, že zhruba po dvou letech každý vztah zastará, pel první lásky se setře a člověk se zprvu nevědomky a nerad, později vědomě a rád, začne poohlížet po novém a lepším.

Prý za to můžou hormony. V mém případě za to mohl fakt, že byznys u Caravan Cars byl na nic. Krize se prohlubovala a snad nejvíc nás ranila o vánocích: to jsme už byli natěšení na mraky zákazníků, kteří se budou rvát o každý prázdný taxík a šoféry všech vyznání bez rozdílu zahrnovat spropitným v duchu křesťanské lásky.

Nestalo se. My, šoféři všech vyznání, jsme trčeli jak blbci na základně, vyprávěli si příběhy ze života (většinou v jazyce paštu) a tu a tam někdo oprášil obehraný vtip, že Tommy jistě vytáhl telefon ze zásuvky. Nezvonil a nezvonil, bestie líná.

Tím pádem jsme si o vánocích a na Nový rok nevydělali do zásoby, a to, co přišlo potom, se mi ani nechce popisovat. Poplatek za služby Caravan Cars, 135 liber týdně, byl pořád stejný, cena benzínu sice od léta o chlup klesla, ale veškeré nutné výdaje, kterých má každý taxikář požehnaně (komerční pojištění na auto, silniční daň, technický test na auto, taxikářský test na auto a půl tuctu dalších) byly buď stejné, nebo vyšší. A po zákaznících ani vidu, ani slechu.

Ti, kteří přece jen zavolali nebo se v kalhotách s pozadím v půli stehen dobelhali k základně, nám pak častěji než kdy jindy nezaplatili, anebo se nás pokusili okrást.

Senior Nick, který u Caravan Cars dělá šestadvacet let, poprvé okusil, jaké to je, když vám usoplené pako sotva odrostlé pubertě přimáčkne bouchačku ze strany ke krku a zařve: „Vystup si! A dej mi všechny prachy, sráči!"

Keith se zas nevědomky stal spolupachatelem při ozbrojené loupeži. Jak vyšlo najevo, když na základnu dorazila policie, vezl partičku nepříliš schopných zločinců somálského původu na místo činu a tam na ně, nic zlého netuše, čekal, zatímco přepadli samoobsluhu. Přestože se mu nic nestalo a dostal dokonce zaplaceno, ještě měsíc měl třesavku. Dva ze čtyř bílých Angličanů, kteří pro Caravan Cars pracují, zažili během jediného týdne nepříjemný šok.

A muslimové v čele s Ašrafem si zase stěžovali, že je nevídaná fůra zákazníků, vesměs týpků, jaké v mešitě v životě neviděli, začala nazývat „muslimskými bratry" a dožadovat se vození zadarmo anebo s poloviční slevou.

Docela průšvih.

Průšvih, který každý řešil po svém. Tommy třískal do boxovacího pytle s pískem, působícího čím dál tím schlípleji. Britští řidiči nadávali a hledali si výnosnější práci. Afghánští řidiči se uhnízdili na základně a nehnuli se odtamtud. Pracovali, pokud se tomu tak dá říkat, osmnáct, dvacet i víc hodin denně. Obvykle dřímali ve skrčeneckých pozicích na lavici v místnosti pro šoféry, stulení jeden vedle druhého jako medvědí mláďata. S andělským výrazem v drsných tvářích nerušeně pochrupovali, dokud nezaslechli své jméno nebo číslo. V tom okamžiku se vymrštili, zavolali „Zde!", sklepali ze sebe spánek a jati znovuzrozenou nadějí nakoukli do dispečerské budky.

Já tohle prostě nedokážu. A tak jsem byla nevěrná.

Každý měsíc dorazil na základnu štos časopisu Taxikář - a teď byla spousta času ho číst.

Tím pádem jsem se dozvěděla, že společnost Greyhound Cars, daleko větší než ta naše a s několika základnami po celém jižním Londýně, „zoufale hledá řidiče, protože nezvládá příliv zákazníků".

Že společnost XL se sídlem v Crystal Palace „nechápe, proč všichni mluví o krizi, když jim se zákazníci jen hrnou" - a samozřejmě zoufale hledá řidiče.

Že společnost ABC (ta malá mrška hned za rohem, co ji založili teprve před rokem a od té doby nám krade zákazníky) zoufale hledá řidiče za „velmi výhodných podmínek", protože neví, co si počít s náporem zákazníků. A že jakmile u nich začnem jezdit, už nikdy nepochopíme, jak jsme kdy mohli pracovat pro jinou společnost.

No nezní to úžasně? Už je to tak - i já jsem podlehla úlisné reklamě a tím se má nevěra započala.

Nejdřív jsem to zkusila u ABC. Vrátila jsem se z odvozu zákazníka, zaječela na dispečera, že už jsem zpátky, a vypadla. Ani jsem se neobtěžovala mu oznámit, že někam mizím (stejně pro mě během příští půldruhé hodiny nebude mít džob) - a zrádně obešla kolem rohu. Tam, ano tam, se nacházelo sídlo té zlotřilé společnosti. Té, co jakmile jednou poznáme rozkoše, které nám může nabídnout, už nikdy po jiné nezatoužíme. Vlezla jsem do dveří a dispečer nadějeplně vykoukl z budky.

„Tak kam to bude?" otázal se sladce.

„Nikam. Já..."

„Nikam? Jak to, že nikam?" Světlo v očích mu pohaslo. „Někam snad MUSÍTE jet!"

„Ale já jsem..."¨

Dispečer mě nenechal doříct větu. Zvolna se nasíral - nejspíš mu chyběl Tommyho boxovací pytel. „Tohle je taxikářská společnost, dámo! Taxikářská společnost, kruci! Nemůžete sem jen tak vlézt a říct, že nikam nejedete! Tak buďto mi račíte říct, kam to bude, anebo se zdekujete. HNED!"

Vůbec si nevšimnul, že mi, podle předpisů, na krku visí průkazka řidiče londýnských minicabů, a pokračoval v monologu. Dvacet nebo pětadvacet šoférů, snad ještě nevyspalejších, neholenějších, zničenějších a zoufalejších než mí kolegové u Caravan Cars, si mě výhrůžně přeměřilo.Bylo jasné, že zákazníka už několik dní neviděli, a zapomněli, jak vypadá. Urychleně jsem vycouvala ven.

U XL mi řekli, že si za své služby počítají týdně 180 liber, ale jestli mám všechny papíry v pořádku, dají mi 50 liber slevu. XL provozuje politiku v londýnských taxi společnostech dost rozšířenou: polovina až dvě třetiny řidičů jezdí s licencí, zbytek platí víc a jezdí bez ní. Legály pak dispečeři posílají vyzvedávat notorické šťouraly, které by mohlo zajímat, proč některá auta mají na skle vylepené takové žluté kolečko, a jiná ne. Občas na sebe legálové za úplatek berou vinu za nehody způsobené kolegy bez licence. Na tohle vážně nejsem zvědavá. Tiše jsem vycouvala ven.

Greyhound Cars jsou stoprocentně legální. Uvítali mě profesionálně - už u vchodu mi sekretářka (neznám žádnou jinou společnost, která by zaměstnávala sekretářku!) vrazila do ruky „žádost o zaměstnání"  s tím, že ji nejdřív musím vyplnit a teprv pak se se mnou někdo bude bavit. Vzápětí vyšlo najevo, že na rozdíl od jiných společností nejsou Greyhound Cars žádný holubník - a ať si nemyslím, že si budu jezdit, kdy se mi zamane. Budu jezdit, tak jako ostatní, šest dní v týdnu po dvanácti hodinách, a můžu si vybrat, jestli nastoupím v sedm ráno, anebo v sedm večer. Až po půl roce budu moct požádat o dovolenou.

„O dovolenou? Placenou?" Nevěřila jsem vlastním uším.

„Placenou?" ušklíbl se se chlápek. „To sotva. Tohle přece NENÍ zaměstnání. Chci jen říct, že po půl roce práce u nás si budete smět vzít týden volna..."

Na taxikaření, což NENÍ zaměstnání, ale práce na volné noze (taxikáři jsou samoživitelé a oficiálně vzato nejsou zaměstnaní) se mi vždycky líbilo právě to, že JE to holubník... Když nemám žádné výhody, jakých si užívá každý normální zaměstnanec, užívám si aspoň svobody.

Zklamaně jsem vycouvala ven.

Tím skončila má nevěra. Kajícně jsem se vrátila na Caravan Cars... a přesně, jak jsem předpokládala, nikdo si mé nepřítomnosti nevšiml. „Kolikátá jsem?" houkla jsem se dispečera.

„Pátá na řadě."¨

„Hm. Bezva."

Propletla jsem se mezi nataženýma nohama polospících kolegů do zadní místnosti a tak dlouho třískala do Tommyho boxovacího pytle, až mi otekly klouby.

Autor: Iva Pekárková | pondělí 18.5.2009 8:38 | karma článku: 46,30 | přečteno: 25026x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,30 | Přečteno: 6076x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5153x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4736x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2015x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2843x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

O svalnatých vlastencích se zábrusem

Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?

30.9.2016 v 12:31 | Karma: 35,71 | Přečteno: 5066x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík

U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy

26.9.2016 v 19:21 | Karma: 43,90 | Přečteno: 10334x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)

„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a

14.9.2016 v 8:24 | Karma: 41,45 | Přečteno: 11794x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?

Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,

8.9.2016 v 8:25 | Karma: 38,32 | Přečteno: 6352x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Terorista v našem pokoji? Už asi ano.

Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými

5.9.2016 v 8:25 | Karma: 38,59 | Přečteno: 4837x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení

Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,

2.9.2016 v 8:25 | Karma: 34,95 | Přečteno: 5227x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!

Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,

25.8.2016 v 8:25 | Karma: 45,10 | Přečteno: 42081x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey

Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey

9.8.2016 v 21:56 | Karma: 28,61 | Přečteno: 2937x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně

Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život

6.8.2016 v 18:40 | Karma: 36,87 | Přečteno: 9979x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“

Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.

5.8.2016 v 8:22 | Karma: 39,78 | Přečteno: 14027x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“

Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že

1.8.2016 v 9:22 | Karma: 45,69 | Přečteno: 41920x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…

Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly

21.7.2016 v 9:15 | Karma: 37,35 | Přečteno: 6071x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!

V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem

11.7.2016 v 8:40 | Karma: 36,36 | Přečteno: 6091x | Diskuse| Hyde park

Iva Pekárková

Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!

Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.

22.6.2016 v 15:33 | Karma: 38,27 | Přečteno: 11858x | Diskuse| Hyde park

Iva Pekárková

„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!

„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím

1.6.2016 v 8:36 | Karma: 40,08 | Přečteno: 9127x | Diskuse| Hyde park
  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7499x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com