Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se K. stal mocným čarodějem

3. 04. 2017 8:35:52
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

Cesta mu nakonec trvala jen hodinu a tři čtvrtě. Do depa dorazil kolem osmé, o hodinu dřív, než mu začínala směna.

A tím rozčílil Paula G.

Paul G., to byl uklízeč druhého platového zařazení a postrach každého, kdo s ním přišel do styku. Management dopravní společnosti ho přijal před dvěma lety v rámci jakéhosi programu „Z vězení rovnou do pracovního procesu“, díky kterému dopravní společnost platí o poznání nižší daně. Kdyby byli manažeři tušili, jak to dopadne, možná by radši platili o poznání víc.

Paul G. prý seděl za krádeže, vloupání a jedno ozbrojené přepadení, podle spisů to byl zjevně „career criminal“ (česky nenapravitelný recidivista). Podle chování je to nenapravitelný vypatlaný trotl. Jeho rodina pochází z Karibiku, Paul G. má kůži jako káva s mlékem a je si dobře vědom svého – v očích pravých Afričanů pofidérního -- černošství. „Vykořisťuješ mě, protože jsem černej!“ obvinil nesčetněkrát svého přímého nadřízeného Isaaca, Ghaňana černého jak noc, pokaždé když ho Isaac načapal, jak sedí v odpočívárně pro řidiče, a poslal ho zase zpátky na perón. I K. mnohokrát obvinil z téhož – prostě za ním zčistajasna přišel a řekl to. K. na takovéhle obvinění, na rozdíl od Isaaca, zkoušel jít logicky. Vyhrnul si rukáv mikiny, požádal Paula, ať udělá totéž, a pak přiložil své temně čokoládové předloktí vedle vybledlého Paulova: „Já jsem černej!“ informoval ho. „Já jsem originál z Afriky. S tímhle už na mě laskavě nechoď.“ Paul mu dal na nějaký čas pokoj.

Jinak ovšem řádil, jak se dalo. V přesvědčení, že všechny kolegy zajímá, jakou má v ten který den náladu, se k nim buď halasně hlásil a dožadoval se komplikovaných uvítacích ceremoniálů poněkud gangsterského typu, nebo je ignoroval, odvracel hlavu, když prošli okolo, a hlasitě srkal vzduch, tím obzvlášť protivným způsobem, jak to dovedou jen Karibičani a tu a tam nějaký Afričan. Když se ho ptali, co se děje, úsečně oznámil, že „nemá náladu“. Přestože se nikdy nedobral dál než ke „druhému platovému zařazení“ a jeho úkolem bylo zametat nástupiště, ne udělovat rozkazy, uděloval rozkazy každému, kdo se vyskytl poblíž, a rozčiloval se, když ho ignorovali. Sám chodil do práce a z práce, kdy se mu zlíbilo, a pokud ho chytla lenora, prostě do práce nešel. Ovšem když jednou Polka Ewa opustila směnu o dvě minuty dřív a odjela vlakem ve 14:58, přestože měla pracovat do 15:00, okamžitě ji prásknul a Ewa měla malér. Jindy se mu zazdálo, že na něj pasažér při vystupování z vlaku udělal sprostý posunek. Pasažér přísahal, že Paula vůbec neviděl, a ani kamera nic podezřelého neukázala, ale Paul se po celé týdny dožadoval řádného vyšetření celého incidentu a obviňoval všechny z rasismu.

Paul G. byl zkrátka průser na kolečkách a všichni to věděli. Nevěděli ovšem, jak se ho zbavit. Paulovi se povedlo úspěšně překonat půlroční zkušební období (mohl za to do značné míry K., který ho kryl, jak jen to šlo – pořád nechápu, proč vlastně: asi byl přesvědčený, že Paul G. skutečně práci potřebuje) a teď byl v trvalém pracovním poměru. Nebylo snadné ho vyrazit -- a bylo to ještě o to těžší, že byl přijat na základě vládního programu rehabilitace kriminálníků. Nadřízení pěnili, ale netušili, co si počít. A mnozí kolegové měli K. za zlé, že Paulovi G. pomohl. Všichni si pamatovali, jakou si s ním dal práci. Paul G. si to nepamatoval.

K. dorazil k bráně i s bicyklem a chystal se kolo zaparkovat na určeném místě, když se tam najednou zjevil Paul G. Mával rukama, strkal do K. a křičel. Vyšlo najevo, že si nepřeje, aby K. chodil do zaměstnání skoro o hodinu dřív. Trval na tom, že musí čekat venku až do devíti, pak teprve smí dovnitř.

Co k tomu dodat? Pohádali se. I K.-ovu číši trpělivosti je možné naplnit, a tohle ráno přetekla. Křičeli na sebe – Paul G. dost sprostě, K., jak ho znám, spíš věcně a rozumně, ale i on jaksepatří nahlas. Nevšimli si, že se nedaleko utvořil hlouček kolegů, zvědavě sledujících, co se to děje. Nepamatovali se, že by se K. někdy tak rozčílil. Konečně dorazil nadřízený, vysvětlil Paulovi, že K. může do práce chodit tak brzo, jak se mu zamane, a oběma doporučil, ať už sklapnou, nebo to bude muset nahlásit.

K. byl zdrcen. Těch pětačtyřicet nebo padesát minut, které zbývaly do začátku směny, strávili jeho kolegové vyjadřováním účasti s tím, co mu právě Paul G. provedl. Někteří si ale neodpustili kousavou poznámku: Kdyby nebylo tebe a tvé dobroty, Paul G. by tady nepracoval. K. jen bezmocně sklopil hlavu.

A pak se kolem jedenácté po depu rozlétla zpráva: Paul G. vykolejil vlak! Všem se hned zvedla nálada. Slyšíte to? Paul G. vykolejil vlak!

Striktně řečeno: Paul G. vlak nevykolejil, pouze způsobil vykolejení vlaku. Jak se mu to povedlo, to nikdo přesně neví, ale nemůže být pochyby o tom, že to byl on. Podle všeho cosi kutil u vjezdu do depa, v místě, kde vůbec neměl co dělat, a zatáhl za páku, kterou se přehazují výhybky. Řidič vlaku, který právě vjížděl do depa, sice zaznamenal, že zelená náhle přeblikla na červenou, ale nestihl už zareagovat. A vlak sjel z kolejí. Nebyla to dramatická nehoda a nikomu se nic nestalo, ale – vykolejil vlak!!! Po Paulovi G. se vrhli manageři jako hejno supů, zavřeli ho do místnůstky určené k pohovorům, odebrali mu vzorky moči a potu, přivolali zdravotní sestru, aby mu odebrala krev, a vyslýchali ho, až mu šla hlava kolem. Potom ho poslali domů s klasickým: „Nevolej nám, my zavoláme tobě.“ To odpoledne všichni při práci tančili.

Když K. den nato dorazil do zaměstnání, přitočil se k němu Angličan Glen a požádal ho roztřeseným hlasem: „Prosím, prosím, K., neubližuj mi! Víš, že jsem vždycky byl tvůj přítel.“

„Co... co se děje?“

„Jestli jsem ti někdy něco provedl, hned mi to řekni, já to napravím. Udělám, co mohu, abys mi odpustil. Provedl jsem ti něco?“

„Ne...,“ řekl K. Nechápal, co se děje.

„Na vlastní oči jsem tě viděl v Brixtonu, jak kupuješ živýho kohouta. Živýho kohouta s černým peřím.“

„Já?“

„To byla rychlost, to ti povídám! V osm ráno si vjedete do vlasů, v jedenáct už je po všem!“

Glen si K. dobíral, samozřejmě. Ani náhodou nevěřil tomu, že K. za pomoci černé magie seslal neštěstí na Paula G. Bílí Angličané na magii obvykle nevěří. Ale mluvil o tom tak dlouho a s takovou přesvědčivostí, až mnohým z K.-ových kolegů začalo vrtat hlavou, jestli by na tom přece jenom nemohlo něco být. Dvě Jamajčanky, prosté duše, které do K. s oblibou hustily, jak je „nevhodné, nemoderní a neodpustitelné“ mít za manželku bělošku, teď za ním přišly div ne v slzách. „My jsme to tak nemyslely,“ opakovaly znova a znova, „máme tvou ženu rády! – Už jsi nám odpustil?“

Ghaňanka Yoofi, která K. až do té doby sotva pozdravila, mu obřadně věnovala dvě plechovky s colou a úslužně u toho mrkala. Leckterý Afričan či Afričanka mu začal snaživě uhýbat z cesty a hovořil s ním zásadně s cudně sklopenýma očima, tak, jak se v Africe mluvívá s výše postavenými osobami. Nic nepomohlo K.-ovo zapřísahání, že s neslavným odchodem Paula G. vážně nemá nic společného. Kolegové se jen culili a mysleli si své. Z K. se stal mocný černokněžník, o to mocnější, že o svých schopnostech odmítá mluvit.

Netrvalo dlouho a Ghaňanka Yoofi se ke K. znova přitočila, nabídla mu plechovku s colou a v dlani držela ruličku bankovek. „Víš, hrozně mě štve má švagrová. Protože bratra strašně trápí. Je líná, hloupá, paličatá. A když k nám přijde na návštěvu, tváří se, jako by jí tam všechno patřilo. Ne, není potřeba ji... odstranit úplně. Ale něco móóóc nepříjemnýho, to by si zasloužila. To by jí spadnul hřebínek, mrše namyšlený. Kolik myslíš, že by to stálo?“

Autor: Iva Pekárková | pondělí 3.4.2017 8:35 | karma článku: 37.08 | přečteno: 3555x

Další články blogera

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 34.96 | Přečteno: 3516 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 36.53 | Přečteno: 3190 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 30.40 | Přečteno: 1268 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Pavlíková

Vývoz zbraní z ČR kamkoliv

Z Amnesty International mi docházejí zprávy o různých aktivitách této společnosti, jejich výzvu k zamezení vývozů zbraní považuji za natolik závažnou, že se o ni v tomto blogu podělím.

26.5.2017 v 11:51 | Karma článku: 7.54 | Přečteno: 187 | Diskuse

Jana Slaninová

Du s padesátikorunou a nic nenesu!

Když jsem byla trvale odsunuta z rodného hnízda k babičce, měla šest stovek důchodu měsíčně včetně vdovského. Na krku puberťačku, na kterou jí můj táta asi ani nic nepřispíval.

26.5.2017 v 10:33 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 650 | Diskuse

David Vlk

Tak si ještě zahul Martine.

A tak začneme vzpomínat, co všechno už se dneska nesmí. Všichni totiž pamatujeme devadesátky, kdy byla naše země aspoň na chvilku svobodná. Kdy politici sice kradli jako straky, ale nechávali nás žít.

26.5.2017 v 9:44 | Karma článku: 26.82 | Přečteno: 635 | Diskuse

Helena Vlachová

Kdy jsem postrádala pana prezidenta

Jsme parlamentní demokracií, proto je role našeho prezidenta spíše formální, jeho pravomoc je omezená. Ale přesto. Jsou události, na nichž by prezident neměl chybět

26.5.2017 v 6:00 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 531 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Rozkaz č. 37 Lidového komisaře vojenství o odzbrojení Čechoslováků

25.5.1918 byl rozeslán telegram L. D. Trockého do všech oblastí, kde se nacházely jednotky Čs. vojska na Rusi. Telegram, který společně s předchozími bolševickými útoky na ně, vtáhl legionáře do ruské občanské války .....

25.5.2017 v 21:51 | Karma článku: 16.85 | Přečteno: 545 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7280

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.