Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Z tohohle mohl mít řidič malér jako poleno.
Už proto, že on to vlastně není řidič. Je to sedič. Profesionálním žargonem se téhle pozici skutečně říká „train sitter“, i když prý je lepší, když tenhle výraz neuslyší pasažéři. Na téhle trati v Londýně by totiž vlaky mohly jezdit bez řidičů, jenže z toho zákazníci bývají nervózní. A tak dopravní společnost za ovládací panel posadila zaměstnance z masa a kostí. Ti ale soupravu v pravém slova smyslu neřídí. Celý den se vozí sem a tam, otvírají a zavírají dveře, mačkají tlačítko hlášení stanic, s politováním oznamují pasažérům, že vlak bude mít zpoždění, když se na trati vyskytne problém, přivolávají pomoc, pokud se někomu udělá zle, a na konečné se vždycky přesvědčí, že všichni pasažéři vystoupili, než zajedou na odstavnou kolej.
Je to osamělá práce, nudná k uzoufání – a berou za ni méně než řidiči, kteří vlaky doopravdy řídí. I tak je to vyhledávaný džob: nabízí existenční jistoty, spoustu bonusů pro zaměstnance i členy jeho rodiny a taky členství v silných odborech, takže zaměstnavatel nemůže člověka vyhodit pro nic za nic. Vlakoví sediči mají téměř stoprocentní jistotu, že budou-li chtít, můžou být sediči nadosmrti. Teda pokud se nenechají přistihnout s alkoholem nebo drogami v moči, nepoperou se v pracovní době nebo se neprokáže, že opakovaně zanedbávají své povinnosti.
Jeremy už na odstavnou kolej odvezl dva zákazníky a management mu oznámil, že pokud se v následujících šesti měsících dopustí dalšího zanedbání povinností, bez cavyků ho vyrazí.
Jeremy byl ještě pořád ve zkušební době. Vlak byl na odstavné koleji a na sedadle se rozvaloval pasažér ožralý jak –
„Polák!“ prohlásil Pákistánec Musa a znechuceně si pasažéra prohlížel. „Ožralej jak Polák, vole, jo!“
Nad chrápajícím nešťastníkem stáli tři zaměstnanci londýnských nadzemních drah. Jeremy, čistokrevný bílý Angličan, dočista zničený a přesvědčený, že zaručeně přijde o práci, Musa z Pákistánu a můj přítel K., černý Afričan – ti dva se k tomu nachomýtli ve snaze Jeremymu pomoct. Pokud se povede pasažéra nenápadně vyvést z depa, po trati, na kterou smějí vstoupit jen zaměstnanci se speciálním bezpečnostním certifikátem, bude Jeremy za vodou. V depu naštěstí žádné kamery nejsou…
Ale jak ho vzbudit? Zaměstnanci londýnské nadzemní dráhy mají přísný zákaz na pasažéra byť jen prstem sáhnout. Zatřepat s ním rozhodně nesměli.
A tak začal Musa mlátit pěstí do okna nad ním, až se vůz otřásal, a ječet: „Vstávat, vstávat! Vstávat!“
Pasažér se napůl probudil, a když viděl, že se nad ním sklánějí tři tváře -- bílá, hnědá a černá --, leknutím se pokřižoval. „F*ck,“ prohlásil. „Innit.“
Promluvil sice anglicky, ale byla to angličtina nejhorších londýnských čtvrtí. Když mu začal Jeremy zdvořile vysvětlovat, že a proč by bylo vhodné, kdyby vstal a bez protestů je následoval, nezdálo se, že rozumí.
„Dyk to říkám,“ řekl Musa. „Vožralej jak Polák.“
Úsloví „vožralej jak Polák“ se v některých částech Londýna rozšířilo v posledních třech nebo pěti letech. Že by se v ulicích vyskytovala spousta ožralých Poláků? Možná. Anebo je to jen bezobsažná fráze, tak jako v Česku „vožralej jak Dán“, vzniklá dávno předtím, než se po pražských ulicích začaly producírovat desítky ožralých Dánů. Každopádně „vožralej jak Polák“ z Musových úst byla diagnóza, nikoli národnostní zařazení.
Chlapi na pasažéra mluvili dál, ten ale nereagoval, jen pořád opakoval „F*ck, innit!“ Pomohli mu se posadit, Jeremy mu podal láhev s vodou, kterou každý správný sedič má nosit u sebe, a chlapík se hltavě napil. Voda mu ale nechutnala. Vyprskl ji přes celý vagón a zařval: „K*rwa!“
K. se rozzářil. „K*rwa? Fakt? Jesteš Polákem?“
Pasažér pohlédl na K., a když viděl, že polština – pravda, nepříliš dokonalá -- vychází z úst chlapíka černého jak noc, protřel si nevěřícně zraky.
„Pan mówi po polsku?” vyjekl a zjevně vystřízlivěl. Pod vedením K., který na něj zahovořil tím svým univerzálním slovanským jazykem, který v tomhle případě nazýval polština, pak vylezl z vozu, opatrně přešel přes trať (Jeremy s Musou ho podpírali a K. kontroloval, aby proboha nešlápl, kam nemá) a vyšplhal na perón. Na místo, kde měl před deseti minutami vystoupit.Tam mu K. vysvětlil, že je na konečné, a poradil mu, jak se dostat tam, kam potřebuje. Pasažér ho vděčně obejmul a oslintal mu vlasy.
Jeremy byl zachráněn.
A co ho zachránilo? K*rwa. Profesionální ženština, díky které K. bezpečně poznal, že zapomenutý pasažér hovoří polsky. Profesionálky jsou zjevně užitečné. I v mezinárodním kontextu.
