O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Z tohohle mohl mít řidič malér jako poleno.
Už proto, že on to vlastně není řidič. Je to sedič. Profesionálním žargonem se téhle pozici skutečně říká „train sitter“, i když prý je lepší, když tenhle výraz neuslyší pasažéři. Na téhle trati v Londýně by totiž vlaky mohly jezdit bez řidičů, jenže z toho zákazníci bývají nervózní. A tak dopravní společnost za ovládací panel posadila zaměstnance z masa a kostí. Ti ale soupravu v pravém slova smyslu neřídí. Celý den se vozí sem a tam, otvírají a zavírají dveře, mačkají tlačítko hlášení stanic, s politováním oznamují pasažérům, že vlak bude mít zpoždění, když se na trati vyskytne problém, přivolávají pomoc, pokud se někomu udělá zle, a na konečné se vždycky přesvědčí, že všichni pasažéři vystoupili, než zajedou na odstavnou kolej.
Je to osamělá práce, nudná k uzoufání – a berou za ni méně než řidiči, kteří vlaky doopravdy řídí. I tak je to vyhledávaný džob: nabízí existenční jistoty, spoustu bonusů pro zaměstnance i členy jeho rodiny a taky členství v silných odborech, takže zaměstnavatel nemůže člověka vyhodit pro nic za nic. Vlakoví sediči mají téměř stoprocentní jistotu, že budou-li chtít, můžou být sediči nadosmrti. Teda pokud se nenechají přistihnout s alkoholem nebo drogami v moči, nepoperou se v pracovní době nebo se neprokáže, že opakovaně zanedbávají své povinnosti.
Jeremy už na odstavnou kolej odvezl dva zákazníky a management mu oznámil, že pokud se v následujících šesti měsících dopustí dalšího zanedbání povinností, bez cavyků ho vyrazí.
Jeremy byl ještě pořád ve zkušební době. Vlak byl na odstavné koleji a na sedadle se rozvaloval pasažér ožralý jak –
„Polák!“ prohlásil Pákistánec Musa a znechuceně si pasažéra prohlížel. „Ožralej jak Polák, vole, jo!“
Nad chrápajícím nešťastníkem stáli tři zaměstnanci londýnských nadzemních drah. Jeremy, čistokrevný bílý Angličan, dočista zničený a přesvědčený, že zaručeně přijde o práci, Musa z Pákistánu a můj přítel K., černý Afričan – ti dva se k tomu nachomýtli ve snaze Jeremymu pomoct. Pokud se povede pasažéra nenápadně vyvést z depa, po trati, na kterou smějí vstoupit jen zaměstnanci se speciálním bezpečnostním certifikátem, bude Jeremy za vodou. V depu naštěstí žádné kamery nejsou…
Ale jak ho vzbudit? Zaměstnanci londýnské nadzemní dráhy mají přísný zákaz na pasažéra byť jen prstem sáhnout. Zatřepat s ním rozhodně nesměli.
A tak začal Musa mlátit pěstí do okna nad ním, až se vůz otřásal, a ječet: „Vstávat, vstávat! Vstávat!“
Pasažér se napůl probudil, a když viděl, že se nad ním sklánějí tři tváře -- bílá, hnědá a černá --, leknutím se pokřižoval. „F*ck,“ prohlásil. „Innit.“
Promluvil sice anglicky, ale byla to angličtina nejhorších londýnských čtvrtí. Když mu začal Jeremy zdvořile vysvětlovat, že a proč by bylo vhodné, kdyby vstal a bez protestů je následoval, nezdálo se, že rozumí.
„Dyk to říkám,“ řekl Musa. „Vožralej jak Polák.“
Úsloví „vožralej jak Polák“ se v některých částech Londýna rozšířilo v posledních třech nebo pěti letech. Že by se v ulicích vyskytovala spousta ožralých Poláků? Možná. Anebo je to jen bezobsažná fráze, tak jako v Česku „vožralej jak Dán“, vzniklá dávno předtím, než se po pražských ulicích začaly producírovat desítky ožralých Dánů. Každopádně „vožralej jak Polák“ z Musových úst byla diagnóza, nikoli národnostní zařazení.
Chlapi na pasažéra mluvili dál, ten ale nereagoval, jen pořád opakoval „F*ck, innit!“ Pomohli mu se posadit, Jeremy mu podal láhev s vodou, kterou každý správný sedič má nosit u sebe, a chlapík se hltavě napil. Voda mu ale nechutnala. Vyprskl ji přes celý vagón a zařval: „K*rwa!“
K. se rozzářil. „K*rwa? Fakt? Jesteš Polákem?“
Pasažér pohlédl na K., a když viděl, že polština – pravda, nepříliš dokonalá -- vychází z úst chlapíka černého jak noc, protřel si nevěřícně zraky.
„Pan mówi po polsku?” vyjekl a zjevně vystřízlivěl. Pod vedením K., který na něj zahovořil tím svým univerzálním slovanským jazykem, který v tomhle případě nazýval polština, pak vylezl z vozu, opatrně přešel přes trať (Jeremy s Musou ho podpírali a K. kontroloval, aby proboha nešlápl, kam nemá) a vyšplhal na perón. Na místo, kde měl před deseti minutami vystoupit.Tam mu K. vysvětlil, že je na konečné, a poradil mu, jak se dostat tam, kam potřebuje. Pasažér ho vděčně obejmul a oslintal mu vlasy.
Jeremy byl zachráněn.
A co ho zachránilo? K*rwa. Profesionální ženština, díky které K. bezpečně poznal, že zapomenutý pasažér hovoří polsky. Profesionálky jsou zjevně užitečné. I v mezinárodním kontextu.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
Iva Pekárková
Vynadejte mi, prosím. Ale květnatě.
Milí i méně milí čtenáři, milé i méně milé čtenářky mých blogů! Prosím, vynadejte mi, jak nejlíp umíte! Udělejte to co nejdřív, tak do čtrnácti dnů.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x