Jak nastolit mír na celém světě
Budova, ze které se vynořila, ani nevypadala jako kostel, byl to obyčejný řadový dům na obyčejné ulici, ale dáma, jakmile nastoupila, mi hned začala vykládat, že v něm právě skončila úžasná bohoslužba, jejímž účelem je nastolit mír na celém světě.
Ptala jsem se, jak taková bohoslužba vypadá, a paní mi to dlouze vysvětlovala. Naneštěstí si přitom dost šlapala na jazyk, takže jsem z celého výkladu pochopila jen, že se všichni modlí. Pozoruhodné... chovala se úplně stejně jako lidé, které rozvážím domů z hospody, a táhla z ní mocná směska alkoholů, zaručující mučivou kocovinu.
Zatím ale byla ve skvělé náladě. „Naše církev - škyt - nastolí - škyt - mír na celém světě. Škyt! Od zítřka!"
„To je skvělé," řekla jsem. „Celé lidstvo vám bude vděčné... Jak dlouho už to takhle děláte?"
„Jak dlouho? Tisíce... tisíce let! Tohle je ta nejstarší církev na světě. Starší než - škyt - Bible sama. Tisíce... let se modlíme. Jsme Bratři a - škyt - Sestry Míru."
„Aha."
Nezeptala jsem se, proč se na světě po všechny ty tisíce let vesele válčí. Třeba až teď, zrovna dneska, objevili, jak válkám zabránit... A krom toho jsem zvyklá svým zákazníkům neklást nepříjemné otázky. Zejména pokud jsou ovínění, vřele s nimi souhlasím naprosto ve všem. Jednou jsem během jedné noci slíbila hned třem chlapům manželství. Telefonní číslo jsem jim nedala, ale doporučila, ať zavolají dispečerovi do Caravan Cars, on mi vzkaz vyřídí. (K velké úlevě mého přítele nevolal ani jeden.)
I tentokrát jsem se dámu snažila udržet v dobré náladě. Jela ze Streathamu do Catfordu, pouť, za kterou u Caravan Cars účtují čtrnáct liber, a já jsem jen doufala, že tam dojedeme bez příhod. Připravila jsem si k ruce igelitový pytlík, abych jí ho mohla podat dozadu, kdyby jevila známky nevolnosti, a obzvlášť něžně přejížděla přes hrboly. U podnapilých zákazníků obyčejně funguje pravidlo „dokud žvaní, nebleje", a tak jsem ji nechala dosyta vypovídat.
Stejně jsem se mnoho nedozvěděla, kromě toho, že se modlili a že od zítřka zavládne světový mír.
Bohužel jí dobrá nálada vydržela jen do Sydenhamu.
„Ďábel je zlý," ujistila mě podmračeně, když jsem zastavila na světlech.
„Ovšem."
„Ďábel chce války."
„Samozřejmě."
„Ty jsi Ďábel!" osopila se na mě. „Jsi ďábel? Ty chceš války a zabíjení?¨
„Samozřejmě že ne..." Zahnula jsem do její ulice.
„Zastav u třetí lucerny vpravo," řekla dáma automaticky a pokračovala: „Jsi ďábel! Tys všeho příčina! Ty zabíjíš malé nevinné děti! Kolik to dělá?"
„Čtrnáct liber."
„Cože? Čtrnáct? Obyčejně - škyt - jezdím za deset. Za osm. Za šest. Jsi Ďábel - škyt - a zlodějka!"
„Naše společnost si počítá čtrnáct. Dispečer vám to jistě řekl. Jestli chcete, zavolám po rádiu a oni vám to potvrdí."
Dáma už vylézala z taxíku. „Jsi Ďábel! Škyt! Chceš války a čtrnáct liber. Nedám ti nic, abys věděla! Nenávidím tě, Ďáble!"
Než jsem stačila zareagovat, plivla na mě otevřeným okýnkem a s překvapivou mrštností zmizela mezi domy.
Tak nevím, jestli náhodou přece jen není moje vina, že dosud nenastal celosvětový mír.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x