Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Terorista v našem pokoji? Už asi ano.

5. 09. 2016 8:25:00
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými

pro rádobygangstery s kalhotami na půl žerdi a IQ maximálně 75, přiklátilo podivné individuum, pozdravilo „Yo, bruv, wassup?“ (něco jako „Co je, vole?“) gangsterskou středoatlantičtinou (to je jazyk, jakým se v Londýně dorozumívá spousta budižkničemů, kteří se snaží, se střídavým úspěchem, napodobovat gangstery z amerických ghett) a cpalo se dovnitř.

Než stačil K. zareagovat, vtrhlo individuum do chodby, a zatímco si nenuceně zapalovalo tlustý joint nacpaný obzvlášť smradlavým skunkem, vysvětlilo mu, že nemá kde bydlet. A chtělo by se zase nastěhovat do pokoje, kde před lety bydlelo, k čemuž mu K. musí dopomoct. Hned teď.

V tom okamžiku K. pochopil, s kým má tu čest. Individuum, které k nám po dobrých pěti letech tak nečekaně zavítalo, nebyl nikdo jiný než – Příšerný Somálec.

Příšerný Somálec bydlel v našem pokoji před námi a neudělal si v domě dobrou pověst. Proslýchalo se, že co nebylo zabetonované, to ukradl, a co zabetonované bylo, to rozflákal. Díky němu z baráku zmizely dvě mikrovlnky – majetek jiných nájemníků, těžká vana byla vytržená ze zdi, takže se v ní dlouho nedalo sprchovat, a všichni nájemníci, kteří hodlali vařit ve společné kuchyni, si museli zajistit kredence půlkilovým zámkem, aby jim z nich Příšerný Somálec nevyžíral proviant, protože vylomit nebo roztřískat obyčejné zámečky byla pro Příšerného Somálce či jeho kumpány hračka.

Nezažili jsme to na vlastní kůži, ale hrůza, která se objevila v očích našich tehdejších spolunájemníků, jakmile se někdo zmínil o bývalém obyvateli našeho pokoje, nás přesvědčovala, že to musel být fakt dáreček.

Náš bytný Rob po jeho odchodu (zmizel, pokud vím, dobrovolně poté, co několik měsíců neplatil nájem) nechal náš pokoj vymalovat – hodně horkou štětkou, ale přece jen – a vyměnil nábytek. Dovedu si představit, jak asi vypadal ten, co v pokoji zůstal po Somálci. Sifon našeho umyvadla byl ucpaný, dokud jsem z něj nevytahala přehršel zpuchřelých kondomů. (Řekla bych si: no, aspoň že praktikoval bezpečný sex, jenže mi už před lety zákazník v taxíku, sociální pracovník, který o tom jistě věděl svoje, objasnil, že „tihle chlapečkové“ nepoužívají kondomy proto, aby ochránili sebe i ostatní před pohlavními chorobami nebo nepřivedli děvčata do neštěstí – takové věci jim jsou fuk. Navléknou si ochranu, pouze když souloží kamaráda do řiti, aby se jim ten otvor neekloval.)

V jednom skle dvojitého okna máme dodnes díru ve tvaru komety – to je taky odkaz Příšerného Somálce. Kamarádi mu běžně házeli do okna kameny, aby ho upozornili na svou přítomnost, a jeden se rozpřáhl víc, než bylo zdrávo.

Zkrátka: byli jsme rádi, že je bývalý nájemník pryč, a vůbec by nám nevadilo, kdybychom tuhle legendu nikdy nespatřili živou.

A on teď hulí skunk v naší předsíni, oklepává popel na koberec a vysvětluje K., že on v tomhle baráku kdysi bydlel, a tudíž má větší právo než my všichni ostatní v něm bydlet zase.

K. se na něj mile usmíval (on to snad ani jinak nedovede) a lhal. Lhal statečně. Řekl, že číslo na Roba nemá, je mu líto, a kde má kancelář, to taky netuší. Ne, Rob nikdy nechodí do baráku.

Příšerný Somálec – vychrtlý, shrbený tvor zhruba šesta- nebo sedmadvacetiletý a tak smrdutý, že to ani skunk nepřebil – měl, jak se zdálo, jen dvě polohy osobnosti: jednu gangsterskou, přidrzle kamarádskou, jako by všichni lidé, anebo aspoň všichni černoši, byli automaticky jeho kumpáni, a druhou nasranou, řvoucí, vyhrožující.

Mezi těmihle polohami neustále přepínal a – střídavě spiklenecky a rozhořčeně – vysvětloval K., jak se věci mají.

Zahi (jak mu budu říkat) je hrdina! Už před pár lety odjel do Sýrie – odjel tam bojovat („Je ti to jasný, kámo? Bojovat!“) – a teď, když je zase tu, potřebuje svůj dům. Svou základnu. Moh by mu vyprávět („Jo, to bych moh, kámo!“), ječel a mával rukama, čímž smrad ze skunku distribuoval rovnoměrně po celém baráku.

Sledovala jsem to z patra přes zábradlí a nebylo mi dobře na duši.

K. se nakonec Příšerného Somálce zbavil tím nejprostším, nejbanálnějším způsobem, co znám. Vybídl ho totiž, ať mu tu nechá číslo, a on – K. – se Roba pozeptá. Určitě se něco najde! K. to zařídí.

Trik, který prokoukne i jedenáctiletý, ale na Somálce zabral. K. mu podal tužku a cár papíru a Somálec s bolestným soustředěním vyspeloval své jméno a k němu telefon. Ještě mu prozradil, že ho najde v internetové kavárně, co vlastní jeho „brácha“. A vysvětlil mu, nepříliš srozumitelně, jak se tam dostane.

K., mírně otřesen, ale s pocitem vítězství, zaklapl za Příšerným Somálcem dveře.

„Takže tu před náma bydlel terorista,“ poznamenala jsem.

„Už to tak vypadá,“ povzdechl K. Nemuseli jsme mudrovat nad tím, na které straně asi bojoval. Pokud tedy skutečně v Sýrii byl. Pokud tam nebyl a kecá, stejně to vypovídá hodně o tom, s kým se přátelí a v jaké společnosti se pohybuje.

Neřekla jsem K. ani slovo, ale vzala jsem si od něj popsaný papírek. Internetovou kavárnu, o které mluvil, shodou okolností dost dobře znám.

Pak jsem počkala dva dny. Za dva dny, usoudila jsem, Příšerný Somálec na setkání s K. zapomene, rozhodně si ho nedá dohromady s případným policejním zátahem. Načež jsem nasedla na autobus a vydala se hledat telefonní budku – v našem okolí už značně prořídly. A já hodlala, v rámci možností, zůstat inkognito.

A tak jsem poprvé v životě někoho udala. Řekla jsem profesionálnímu hlasu všechno, co vím, specifikovala jsem, co všechno nevím, a nadiktovala mu Somálcovo jméno (jistě, může být smyšlené, ale nemusí), číslo mobilu a adresu internetové kavárny, kde prý se vyskytuje. Hlas mi poděkoval.

Tím to prozatím skončilo. K., kterému se zprvu vůbec nelíbilo, že jsem zkontaktovala „autority“ (je ten typ, co všechny problémy radši řeší sám), nakonec usoudil, že to byl správný tah. Když on nebo já nic nenahlásíme, kdo jiný to udělá?

Sice se už asi nikdy nedozvíme, jak to dopadlo (musela jsem K. svatosvatě slíbit, že nebudu ani hlídkovat u internetové kavárny, ani se poptávat ostrých hochů v sousedství, jestli někdo Zahiho zná), ale i tak z toho máme dobrý pocit. Možná je Zahi pouhý pitomec toužící po násilí, fungl nových teniskách, nadupaném mobilu a obdivu svých kumpánů, jakých je tady spousta, ale možná je skutečný „islámský bojovník“. Podle toho, co jsem slyšela a četla o typu debilů, kteří se s britským – francouzským, německým, holandským – pasem vydali řešit své mindráky na Střední východ, se mi zdá, že Zahi tomuhle typu dost přesně odpovídá. Vykořeněný blbeček bez zájmu o cokoliv, zato s hlubokou nenávistí k západní společnosti, kde vyrůstal, naplněný přesvědčením, že mu svět cosi dluží, a bez mravního základu. Věčně zfetovaný nebo aspoň napitý a – vlastně – chudák.

Co k tomu ještě říct? Už asi nic. Tenhle příběh je bez pointy. Tak jako životy lidí Zahiho druhu.

Autor: Iva Pekárková | pondělí 5.9.2016 8:25 | karma článku: 37.98 | přečteno: 4357x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.25 | Přečteno: 4081 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.68 | Přečteno: 3820 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.43 | Přečteno: 3503 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.75 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Josef Komárek

O tom, jak komunisti zničili průmysl, zničili zemědělství, zničili venkov, atd.

Také o harmonii v letech 1970-90. O tom tady několik autorů už napsalo řadu hloupostí. Mně byl komunistický režim také do jisté míry protivný, ale to není důvod k tomu psát hlouposti. A protivný? To vůbec nelze srovnat...

21.9.2017 v 13:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 7 | Diskuse

Stanislav Cigánek

Kniha Genesis a evolucionistické předsudky

Mojžíš i Abrahám vyrostli ve velmi vyspělých a vzdělaných civilizacích. Neexistuje žádný důvod proč by nemohli sami napsat své příběhy a slova, která k nim Bůh mluvil.

21.9.2017 v 11:51 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 185 | Diskuse

David Vlk

Zápisky svatebního fotra, část první-"Budu sa ženit tato!"

Vzhledem k tomu, že nastávající snacha si o Vás stejně myslí, že jste pako, tak na tyhle moje rady rychle zapomeňte a běžte si vyřídit nový kontokorent.

21.9.2017 v 11:07 | Karma článku: 22.64 | Přečteno: 622 | Diskuse

Jana Slaninová

Inspirace Radkou K.: láska přes internet - skutečnost nebo mýtus?

Seznámení přes internet má svoje výhody i úskalí. Když člověk/žena pomine a promine dotazy typu: "Jakej máš zadek? Co takhle sex?" Nebo vzkaz: "Mám ho velkýho. Chceš ho vidět?" Když to vezmete sportovně, víte předem co nechcete.

21.9.2017 v 11:05 | Karma článku: 11.39 | Přečteno: 365 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška SV-99, malorážka v rukách profesionálních “sniperů“

Píše se leden roku 2000. Druhá čečenská válka dosahuje svého krutého vrcholu. Ruské síly jsou blízko dobytí města Groznyj, které už několik týdnů obléhají. Město samotné je téměř srovnáno se zemí.

21.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 794 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7314

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.