Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení

2. 09. 2016 8:25:00
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,

než přešel k sociálce a stal se pěstounem nezvedených puberťáků a adolescentů. Musel být mezi parťáky oblíbený: všichni se s ním chtěli pozdravit a poptat se ho, jak to chodí, a tak se vstupní procedura sestávající ze čtyřnásobného kontrolování daktýlků, procházení detektorem kovů a dvojnásobného prošacování, obvykle dost nepříjemná, proměnila v uvítací ceremoniál a spoustu srandy. Dokonce i děti – patnáctiletý kluk a čtrnáctiletá holka, které sem Marek vedl na návštěvu za tátou, se přestaly děsit a neustále se nervózně poklepávat po kapsách v marné snaze najít mobil, to skvělé záchranné lano. Nesměli jsme u sebe mít nic, dokonce ani papírový kapesníček.

Přestože je Belmarsh věznice s vyšší ostrahou než pre-viktoriánský „hrad“ Wandsworth, kam často chodím tlumočit pro vězně, kteří se brání extradici do Česka a na Slovensko, poznalo se to jen na vstupní proceduře. Žádné dvanáctimetrové ploty opletené žiletkovým drátem na klaustrofobních dvorcích dlážděných kočičími hlavami tu nejsou. Všechno je (v rámci možností) pěkné, moderní, fungující a – aspoň z pohledu člověka, který za dvě hodiny zas vypadne --, bezmála přátelské. Pokud si tedy nevšímáte globulí s kamerami, diskrétně trčících ze stropů. V návštěvní místnosti, která mohla mít nanejvýš dvacet krát dvacet metrů, jsem jich napočítala šedesát.

Návštěvní místnost ale byla úžasná. Sestávala z malých, zjevně laciných konferenčních stolků rozesetých v prostoru. Na jedné straně měl každý z nich jednu plyšovou sedačku, ta byla pro vězně, a na druhé šest pospojovaných plyšových sedaček v polokruhu, ty byly pro návštěvníky. Stůl i sedačky byly přišroubované k podlaze, pochopitelně, ale diskrétně, takže všechno připomínalo rozlehlou kavárnu v nějaké horší čtvrti. V rohu bylo okénko, kde jste si skutečně mohli zakoupit občerstvení. A v protilehlém rohu – věřte tomu nebo ne – byl dětský koutek s hračkami, maličkým nábytkem a prolézačkou. Momentálně bez dětí.

Dojem poklidné, přátelské ospalosti je samozřejmě klamný. Tohle je vězení s nejvyšší ostrahou a bachaři si tu obvykle užijí svoje. Mark mi vykládá, že on téhle práce nechal, když ho potřetí napadl vězeň a dost mu ublížil. V prvních dvou případech ho jen pořezali „shivem“ – notoricky známou zbraní se dvěma paralelními ostřími, vyrobenou z přelomené žiletky a kartáčku na zuby – a trochu ho zkopali, než dorazily posily. Ten třetí ho shodil ze schodů a rozdrtil mu pár obratlů, takže si Mark pobyl v nemocnici a dodnes má bolesti. Co se děje tam, kam návštěvníci neproniknou, to samozřejmě nemůžu tušit. V téhle místnosti to vážně vypadá, jako že je všechno v nejlepším pořádku.

Pan Kupka (jak mu budu říkat) si odseděl už skoro půl roku – je tu za to, že v opilosti opakovaně bil manželku, demoloval své okolí a napadal policajty. Tak jako většina domácích násilníků, se kterými jsem se osobně poznala, to je ohromný sympaťák, co své děti i svou ženu upřímně miluje, rozkrájel by se pro ně na kostičky – jen se mu bohužel nedá věřit. Po celé dvě hodiny, co jsme s ním strávili, jsem si gratulovala, že nejsem sociální pracovník, soudce ani psycholog, a nemusím tudíž řešit otázku, jestli panu Kupkovi děti vrátit, až ho z lochu propustí, anebo ho od nich držet radši dál.

Přemýšlela jsem ale i o jiných věcech. Například: proč se návštěvní halou rozléhá polština – a to hned od několika stolků? Ze čtrnácti vězňů, kteří měli zrovna návštěvu, byli čtyři černoši (jeden z nich Nigerijec z kmene Joruba, u dalších jsem nepoznala, odkud jsou, i když se mi zdálo, že se aspoň dva narodili v Británii), tři středovýchodně vyhlížející týpky, jeden český Rom (pan Kupka), dva bílí Angličané celí modrozelení od tetování a čtyři Poláci.

Díky Markově doprovodu jsme tu měli protekci, a tak jsem se odvážila zeptat roztomilého bachaře, jestli je to tu takhle vždycky. Není dnešek náhodou návštěvní den pro cizince?

„Kdepak,“ oznámil mi vesele, „to byste se divila, co je tu Poláků! V bloku s nejvyšší ostrahou, tam nejsou, tam jsou jen radikálové a pár extra ostrejch vrahů, ale v jinejch blocích? Tam je Poláků tak čtvrtina, možná třetina. Jéje, tady jich máme!“ Nejspíš si myslel, že i já jsem Polka, a tak mi začal s požitkem popisovat, co provedli ti, kteří teď s námi byli v místnosti.

„Tak támhleten,“ kývnul nenápadně bradou na křehkého blonďáčka, kterému bych neřekla víc než pětadvacet a který tu seděl ve společnosti dvou mladých a jedné starší ženy, „ten je tu na devět. Zabil při rvačce kamaráda, taky Poláka. Támhleten v rohu, to je případ! Pašoval drogy z Holandska a dlouho mu to vycházelo. Už si skoro odseděl šest let.“

Děti to evidentně zajímalo, a tak se bachař předváděl. Bylo poznat, že už dlouho funguje pod kamerami: na nikoho neukazoval prstem ani se za ním neotáčel. Díval se na vlastní boty a mluvil potichu. A tak jsme se dozvěděli, zač a jak dlouho tu sedí dva další Poláci (pokus o vraždu družky za sedm a vražda během vloupání za sedmnáct).

Oba Angličani tu byli za drogy, dva středovýchodní týpky za drogy a jeden za znásilnění, Nigerijec za vraždu střelnou zbraní, jeden z dalších černochů (skutečně Brit) za drogy, dva, taky Britové, za násilné trestné činy.

Jak říkám: díky Markovi byla dnešní návštěva hotový poznávací zájezd s průvodcem.

Zdrsnělí kriminálníci tu seděli jak beránci, bachaři prý se vůbec nebáli, že by se mohli začít bouřit. Jsou to zločinci, ale ne blázni: chovají se slušně, chtějí mít zase brzo povolenou návštěvu. A bachaři i šedesát kamer třeba přimhouří oko, takže se budou moct s návštěvou držet za ruce nebo se dokonce obejmout, i když je jakýkoli dotek zakázaný.

Přiznám se, že údaj od bachaře – čtvrtinu až třetinu vězňů na všech blocích kromě jediného tvoří Poláci – na mě docela zapůsobil. I kdyby přeháněl anebo započítával mezi Poláky i většinu ostatních Slovanů, pořád je to setsakra hodně.

Před časem jsem četla v britském tisku, že Poláci, kteří žijí v UK, se šestkrát větší pravděpodobností spáchají trestný čin, než je britský průměr (tedy pravděpodobnost, že trestný čin spáchá kdokoli, kdo žije v Británii, ať už je bílý, černý, hnědý, žlutý, ilegální přistěhovalec či Polák), a Rumuni dokonce s osmkrát větší.

Normálně nemiluju statistiky a razím přesvědčení, že je třeba je brát cum grano salis. Jak je možné přesně vědět, jaké procento z Poláků, kteří tu žijí, se dopouští trestných činů, když nikdo přesně neví, kolik jich tu žije? Ovšem (když předpokládáme, že je údaj o počtu lidí s polským pasem, kteří se něčeho špatného dopustili, správný), pak by odhad počtu polských přistěhovalců z EU musel být šestkrát poddimenzovaný, aby statistikům vyšlo tohle číslo a přitom by Poláci měli stejnou hladinu kriminality jako průměr. I když statistiky nemám v lásce, musím uznat, že tahle o kriminalitě přistěhovalců z Polska něco vypovídá.

O čem dalším ještě vypovídá? Zaručeně ne o tom, že by snad Poláci jako národ byli vrahové, násilníci, lupiči či pašeráci a překupníci drog. Jen je jich víc mezi přistěhovalci. Tohle je známý fenomén, který se projevuje u velké většiny národů na celém světě a může mít několik příčin. Možná že neposedové s kriminálními sklony s větší pravděpodobností emigrují. Možná že emigranty, kteří měli v plánu poctivě pracovat a zařídit si nový život, cizí země zklame a oni se jí touží mstít. Možná se emigrantům zpřetrhaly rodinné vztahy a mnozí z nich, když na ně teď nikdo z příbuzných nedohlíží, dělají, co se jim zamane. Možná se někteří tak trochu zblázní a spousta věcí jim začne být fuk. Možná o zákonech cizí země nic netuší a doufají, že jim všechno projde. Možná se nechají zlákat krajany, kteří je – v jazyce, jaký je jim blízký – mylně informují o tom či onom a leckdy jich dost sprostě využijí.

Ať je to jak chce, Poláci v Anglii dnes nemají moc dobrou pověst. A s tím se samozřejmě svezeme i „my Poláci“ – tedy všichni lidé z východnější Evropy, které je snadné si s Poláky splést. A taky se s tím svezou všichni Poláci, kteří by zákon neporušili ani náhodou a skutečně netouží po ničem jiném, než se v cizině přizpůsobit, zařídit si nový život a chovat se vzorně. Bohužel to kazí takoví, co jsem viděla ve vězení. (A ani jeden z těchhle čtyř „nevypadal“ jako kriminálník.)

Omlouvám se, že se k tomu vracím, ale díky včerejším zážitkům ve věznici Belmarsh mě znovu napadlo, jestli jsme „my Poláci“ – ne jako jednotlivci, ale jako celek (jak nás, zdá se, vnímá příliš mnoho Angličanů) přece jen značným dílem nepřispěli k Brexitu.

Během příštích dnů se pokusím zjistit, jestli je po-Brexitová Anglie pro „nás Poláky“ vážně tak nebezpečná, jak se teď často tvrdí.

Autor: Iva Pekárková | pátek 2.9.2016 8:25 | karma článku: 33.71 | přečteno: 4815x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.25 | Přečteno: 4081 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.68 | Přečteno: 3820 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.43 | Přečteno: 3503 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.75 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Josef Komárek

O tom, jak komunisti zničili průmysl, zničili zemědělství, zničili venkov, atd.

Také o harmonii v letech 1970-90. O tom tady několik autorů už napsalo řadu hloupostí. Mně byl komunistický režim také do jisté míry protivný, ale to není důvod k tomu psát hlouposti. A protivný? To vůbec nelze srovnat...

21.9.2017 v 13:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 7 | Diskuse

Stanislav Cigánek

Kniha Genesis a evolucionistické předsudky

Mojžíš i Abrahám vyrostli ve velmi vyspělých a vzdělaných civilizacích. Neexistuje žádný důvod proč by nemohli sami napsat své příběhy a slova, která k nim Bůh mluvil.

21.9.2017 v 11:51 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 185 | Diskuse

David Vlk

Zápisky svatebního fotra, část první-"Budu sa ženit tato!"

Vzhledem k tomu, že nastávající snacha si o Vás stejně myslí, že jste pako, tak na tyhle moje rady rychle zapomeňte a běžte si vyřídit nový kontokorent.

21.9.2017 v 11:07 | Karma článku: 22.64 | Přečteno: 622 | Diskuse

Jana Slaninová

Inspirace Radkou K.: láska přes internet - skutečnost nebo mýtus?

Seznámení přes internet má svoje výhody i úskalí. Když člověk/žena pomine a promine dotazy typu: "Jakej máš zadek? Co takhle sex?" Nebo vzkaz: "Mám ho velkýho. Chceš ho vidět?" Když to vezmete sportovně, víte předem co nechcete.

21.9.2017 v 11:05 | Karma článku: 11.39 | Přečteno: 365 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška SV-99, malorážka v rukách profesionálních “sniperů“

Píše se leden roku 2000. Druhá čečenská válka dosahuje svého krutého vrcholu. Ruské síly jsou blízko dobytí města Groznyj, které už několik týdnů obléhají. Město samotné je téměř srovnáno se zemí.

21.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 794 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7314

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.