A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
mě ohmatávat. Byly to trhovkyně, zvyklé halekavě vychvalovat své zboží a poradit si s každým, kdo kradl či moc smlouval, a tak se vůbec nestyděly. Zkoumaly mě jako obzvlášť pozoruhodný plantain či hlízu jamu, na kterou je přece taky nutné poklepat kloubem prostředníčku, aby si mohly být jisté, že není nahnilá.
Trhovkyně samozřejmě už teď věděly, že se mnou není vůbec nic v nepořádku – moje barva se jim nesmírně líbila a několik z nich žebronilo, ať jim udělám dítě. Ten požadavek mě trochu vyděsil, dokud mi K. nevysvětlil, že se po mně nechce nic víc, než abych na ně myslela a jaksi spirituálně zaonačila, aby se mi jejich příští děťátko podobalo – hlavně barvou, jak jinak.
Když si jedna obzvlášť odvážná skutečně naslinila prst, pokusila se ze mě setřít bílou barvu a křičela nadšením nad svým neúspěchem, rozpomněla jsem se na dávné cestopisy, ve kterých se domorodci snad ve všech koutech světa seběhnou kolem bílého objevitele, nasliní prsty a třou. Není to nádhera, že tohle můžu zažít – doslova – na vlastní kůži? Ještě na začátku 21. století! Když jsme odcházeli, předloktí jsem měla poněkud oslintaná, ale pocit objevitelství stál za to. V Benin City už od 60. let bělochy neuvidíte. Pár jich učí na Beninské univerzitě, ti ale prý jezdí do práce v autech se začerněnými skly, aby nebyli tak nápadní, a na tržiště za ně chodí služka.
Ohmatávání lidí jiných ras ovšem neprovozují jen černoši. V Thajsku je zvykem jemně – i méně jemně – štípat bělochy (i černochy) do paží, a jsou-li ochlupeni, tahat je za chlupy. Pokud vím, provozují tuto činnost zásadně lidé stejného pohlaví – chlapi ohmatávají chlapy, ženské ženské. U prostitutek to samozřejmě neplatí, ale to už je jiná situace.
Překvapil mě příběh britského pilota z druhé světové války: jeho letoun sestřelili nad Francií a z celé posádky přežil jen on. Absurdně mu v tom prý pomohla právě jeho nezvykle hnědá barva: byl to britský občan z Jamajky. Francouzští venkované se o něj skvěle starali, ukrývali ho před Němci, dělili se s ním o potraviny, kterých sami mnoho neměli – a řičeli nadšením, když promluvil francouzsky: byl dobrý na jazyky a rychle se řeč naučil. Ani po dlouhých měsících je nepřestalo bavit sahat mu na vlasy, stírat z něj prstem barvu a divit se.
K. mě před lety přivedl do oblasti, kam bělošská noha… no sice už delší dobu nekráčí, ale za koloniálních dob jich tam kráčívala spousta. To mně se před pár dny povedlo ho přivést na místa, kam černošská noha nejspíš skutečně nikdy nevkročila.
Jeli jsme totiž autem ze Slovenska na Ukrajinu.
Bylo to v rámci Měsíce autorského čtení (tímto ještě jednou děkuji nakladatelství Větrné mlýny, které tuhle megaakci organizuje), a tak jsme měli auto se řidičem – prostě paráda. Řidič, Ukrajinec, už cestu znal a věděl, s jakými protivenstvími se asi setkáme. Nejhorší byl přechod hranic z poklidné EU do… země, ve které se válčí. Může to trvat dvě hodiny, říkal, anebo taky čtyři, anebo taky šest. Imigrační i celní úředníci svou práci berou vážně: stačí fronta dvaceti, třiceti aut – a všechno se děsně protáhne.
V hraničním prostoru se nesmí vystupovat z auta, pokud vás k tomu nevyzve pasový úředník či ozbrojená pohraniční stráž. K. seděl vzadu v autě, ve stínech, a nebylo ho vidět. A tak všichni jen vydechli údivem, když se najednou zjevil u boudičky, ve které seděla pasová úřednice.
Ta si od něj, jak očarovaná, vzala doklady a čtvrt hodiny zírala střídavě do pasu a na K. Šestkrát pas osvítila UV lampičkou a šedesátkrát prohlédla proti světlu. Byl to biometrický pas, bylo by snadné ověřit si, že není falešný – to by tady ale museli mít čtečku. Co teď? Dáma odložila pas a začala se K. na všechno vyptávat. Ukrajinsky. K.-ova univerzální slovanská řeč, kterou obvykle nazývá čeština, na tenhle výslech nestačila.
Nemyslím, že byla pasová úřednice rasistka jakéhokoli druhu. Jen ji přítomnost temně čokoládového občana dočista vyvedla z míry. Netušila, co si s ním počít. Cestoval na český pas – pas občana EU –, ale měl hodně nezvyklou barvu. Trčeli jsme u boudičky nejmíň hodinu a za námi se dloužila fronta, zatímco ta nešťastnice volala všem vedoucím a nadřízeným, aby se poradila, jak situaci vyřešit.
Mezitím K.-ova pouhá přítomnost vyvolala na hranicích menší vzpouru. Občané, až dosud poslušně čekající v autech, až na ně dojde řada, začali z aut houfně vylézat a pořádat turistické výpravy směrem ke K. Napřed šli odvážní otcové sondující půdu, za nimi vykukovaly matky pevně třímající své děti za ruce. Kolem K. se brzo utvořil kruh čumilů, a když ho stráž rozehnala, utvořil se zas. Ti nejodvážnější šli až ke K. a tak trochu do něj vrazili. Ne, nechtěli mu ublížit – jen se ho toužili aspoň trochu dotknout. Nasliněným prstem ho nikdo nezkoumal, ale pár si jich viditelně užívalo jeho exotické blízkosti.
Přivedla jsem K. na místo, kam černá noha, jak se zdálo, skutečně dosud nevkročila.
Kdyby si pasoví či celní úředníci chtěli přivydělat, stačilo zavřít K. do klece a za padesát eurocentů ho ukazovat zájemcům. Přejetí prstem po předloktí by stálo jedno euro a povískání ve vlasech dvě… Kolik by stálo polaskání po vyšpulené prdelce, to si vůbec netroufám odhadnout.
Ovšem všechen čas, který jsme díky K.-ově čokoládovosti ztratili cestou tam, nám jeho čokoládovost vynahradila druhý den cestou zpátky. Byla podobná denní doba, personál byl tentýž – a na K. všichni už zdálky mávali. Zvedli pro nás závoru v pruhu pro diplomaty a na Slovensko jsme projeli v rekordním čase.
V kosmopolitních Košicích se kolem K. kruhy zvědavců netvořily. Ale servírka v hospodě, kde jsme si před odjezdem dali pivo a něco k zakousnutí, na K. zamilovaně hleděla a bylo jasné, že ji svrbí prsty touhou trochu si ho ohmatat. Nabídli jsme jí, že jestli chce, smí si mu sáhnout na hlavu. Pohladila zbožně jeho vlasy, jako by to byl vzácný koberec, a zapomněla nám započítat čtyři piva.
Takhle jsme dělali osvětu. K. z toho měl hřejivý pocit, nejspíš podobný tomu objevitelskému, jaký jsem před lety zažila já na nigerijské tržnici. Možná že kdybychom si občas mohli exotické jedince trochu ohmatat, bylo by na světě líp.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
Iva Pekárková
Vynadejte mi, prosím. Ale květnatě.
Milí i méně milí čtenáři, milé i méně milé čtenářky mých blogů! Prosím, vynadejte mi, jak nejlíp umíte! Udělejte to co nejdřív, tak do čtrnácti dnů.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x