Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…

21. 07. 2016 9:15:00
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly

mě ohmatávat. Byly to trhovkyně, zvyklé halekavě vychvalovat své zboží a poradit si s každým, kdo kradl či moc smlouval, a tak se vůbec nestyděly. Zkoumaly mě jako obzvlášť pozoruhodný plantain či hlízu jamu, na kterou je přece taky nutné poklepat kloubem prostředníčku, aby si mohly být jisté, že není nahnilá.

Trhovkyně samozřejmě už teď věděly, že se mnou není vůbec nic v nepořádku – moje barva se jim nesmírně líbila a několik z nich žebronilo, ať jim udělám dítě. Ten požadavek mě trochu vyděsil, dokud mi K. nevysvětlil, že se po mně nechce nic víc, než abych na ně myslela a jaksi spirituálně zaonačila, aby se mi jejich příští děťátko podobalo – hlavně barvou, jak jinak.

Když si jedna obzvlášť odvážná skutečně naslinila prst, pokusila se ze mě setřít bílou barvu a křičela nadšením nad svým neúspěchem, rozpomněla jsem se na dávné cestopisy, ve kterých se domorodci snad ve všech koutech světa seběhnou kolem bílého objevitele, nasliní prsty a třou. Není to nádhera, že tohle můžu zažít – doslova – na vlastní kůži? Ještě na začátku 21. století! Když jsme odcházeli, předloktí jsem měla poněkud oslintaná, ale pocit objevitelství stál za to. V Benin City už od 60. let bělochy neuvidíte. Pár jich učí na Beninské univerzitě, ti ale prý jezdí do práce v autech se začerněnými skly, aby nebyli tak nápadní, a na tržiště za ně chodí služka.

Ohmatávání lidí jiných ras ovšem neprovozují jen černoši. V Thajsku je zvykem jemně – i méně jemně – štípat bělochy (i černochy) do paží, a jsou-li ochlupeni, tahat je za chlupy. Pokud vím, provozují tuto činnost zásadně lidé stejného pohlaví – chlapi ohmatávají chlapy, ženské ženské. U prostitutek to samozřejmě neplatí, ale to už je jiná situace.

Překvapil mě příběh britského pilota z druhé světové války: jeho letoun sestřelili nad Francií a z celé posádky přežil jen on. Absurdně mu v tom prý pomohla právě jeho nezvykle hnědá barva: byl to britský občan z Jamajky. Francouzští venkované se o něj skvěle starali, ukrývali ho před Němci, dělili se s ním o potraviny, kterých sami mnoho neměli – a řičeli nadšením, když promluvil francouzsky: byl dobrý na jazyky a rychle se řeč naučil. Ani po dlouhých měsících je nepřestalo bavit sahat mu na vlasy, stírat z něj prstem barvu a divit se.

K. mě před lety přivedl do oblasti, kam bělošská noha... no sice už delší dobu nekráčí, ale za koloniálních dob jich tam kráčívala spousta. To mně se před pár dny povedlo ho přivést na místa, kam černošská noha nejspíš skutečně nikdy nevkročila.

Jeli jsme totiž autem ze Slovenska na Ukrajinu.

Bylo to v rámci Měsíce autorského čtení (tímto ještě jednou děkuji nakladatelství Větrné mlýny, které tuhle megaakci organizuje), a tak jsme měli auto se řidičem – prostě paráda. Řidič, Ukrajinec, už cestu znal a věděl, s jakými protivenstvími se asi setkáme. Nejhorší byl přechod hranic z poklidné EU do... země, ve které se válčí. Může to trvat dvě hodiny, říkal, anebo taky čtyři, anebo taky šest. Imigrační i celní úředníci svou práci berou vážně: stačí fronta dvaceti, třiceti aut – a všechno se děsně protáhne.

V hraničním prostoru se nesmí vystupovat z auta, pokud vás k tomu nevyzve pasový úředník či ozbrojená pohraniční stráž. K. seděl vzadu v autě, ve stínech, a nebylo ho vidět. A tak všichni jen vydechli údivem, když se najednou zjevil u boudičky, ve které seděla pasová úřednice.

Ta si od něj, jak očarovaná, vzala doklady a čtvrt hodiny zírala střídavě do pasu a na K. Šestkrát pas osvítila UV lampičkou a šedesátkrát prohlédla proti světlu. Byl to biometrický pas, bylo by snadné ověřit si, že není falešný – to by tady ale museli mít čtečku. Co teď? Dáma odložila pas a začala se K. na všechno vyptávat. Ukrajinsky. K.-ova univerzální slovanská řeč, kterou obvykle nazývá čeština, na tenhle výslech nestačila.

Nemyslím, že byla pasová úřednice rasistka jakéhokoli druhu. Jen ji přítomnost temně čokoládového občana dočista vyvedla z míry. Netušila, co si s ním počít. Cestoval na český pas – pas občana EU –, ale měl hodně nezvyklou barvu. Trčeli jsme u boudičky nejmíň hodinu a za námi se dloužila fronta, zatímco ta nešťastnice volala všem vedoucím a nadřízeným, aby se poradila, jak situaci vyřešit.

Mezitím K.-ova pouhá přítomnost vyvolala na hranicích menší vzpouru. Občané, až dosud poslušně čekající v autech, až na ně dojde řada, začali z aut houfně vylézat a pořádat turistické výpravy směrem ke K. Napřed šli odvážní otcové sondující půdu, za nimi vykukovaly matky pevně třímající své děti za ruce. Kolem K. se brzo utvořil kruh čumilů, a když ho stráž rozehnala, utvořil se zas. Ti nejodvážnější šli až ke K. a tak trochu do něj vrazili. Ne, nechtěli mu ublížit – jen se ho toužili aspoň trochu dotknout. Nasliněným prstem ho nikdo nezkoumal, ale pár si jich viditelně užívalo jeho exotické blízkosti.

Přivedla jsem K. na místo, kam černá noha, jak se zdálo, skutečně dosud nevkročila.

Kdyby si pasoví či celní úředníci chtěli přivydělat, stačilo zavřít K. do klece a za padesát eurocentů ho ukazovat zájemcům. Přejetí prstem po předloktí by stálo jedno euro a povískání ve vlasech dvě... Kolik by stálo polaskání po vyšpulené prdelce, to si vůbec netroufám odhadnout.

Ovšem všechen čas, který jsme díky K.-ově čokoládovosti ztratili cestou tam, nám jeho čokoládovost vynahradila druhý den cestou zpátky. Byla podobná denní doba, personál byl tentýž – a na K. všichni už zdálky mávali. Zvedli pro nás závoru v pruhu pro diplomaty a na Slovensko jsme projeli v rekordním čase.

V kosmopolitních Košicích se kolem K. kruhy zvědavců netvořily. Ale servírka v hospodě, kde jsme si před odjezdem dali pivo a něco k zakousnutí, na K. zamilovaně hleděla a bylo jasné, že ji svrbí prsty touhou trochu si ho ohmatat. Nabídli jsme jí, že jestli chce, smí si mu sáhnout na hlavu. Pohladila zbožně jeho vlasy, jako by to byl vzácný koberec, a zapomněla nám započítat čtyři piva.

Takhle jsme dělali osvětu. K. z toho měl hřejivý pocit, nejspíš podobný tomu objevitelskému, jaký jsem před lety zažila já na nigerijské tržnici. Možná že kdybychom si občas mohli exotické jedince trochu ohmatat, bylo by na světě líp.

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 21.7.2016 9:15 | karma článku: 36.95 | přečteno: 5694x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.03 | Přečteno: 3930 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.58 | Přečteno: 3727 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.29 | Přečteno: 3396 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.59 | Přečteno: 1395 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Ekonomika v háji, lidské vztahy v háji: Konec světa jak jsme jej znali?

Máme na slovo vzaté odborníky na kde co. Nejvíce jsou slyšet hlasy, které mají jako výkladní skříň permanentní kritiku. Ale nabízí tito kritici něco jiného než kritiku samotnou? Umí nabídnout odborné a skutečně funkční řešení?

23.7.2017 v 18:18 | Karma článku: 17.58 | Přečteno: 446 | Diskuse

Martina Studzinská

Proč jsem se nestala milionářkou

Existují zhruba dva druhy lidí: Jedni peníze doslova přitahují a druzí jako by měli s hmotnými statky všeho druhu stejný pól magnetu. Prostě se odpuzují. Já patřím k těm druhým. Ke kterým patříte vy?

23.7.2017 v 17:02 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 299 | Diskuse

Libuse Palkova

Antisemitismus a dnešní islamofobie

Včerejší blog o tom, jak se v minulosti probouzely v lidech antisemitské nálady a jak to v určitých bodech připomíná dnešní islamofobii, mnohé čtenáře zaujal. Je to téma tak široké, že v jednom článku shrnout nelze.

23.7.2017 v 14:57 | Karma článku: 12.66 | Přečteno: 568 | Diskuse

Eva Sádecká

Kdo hledá, najde?

Čekáte na toho pravého? Brouzdáte na seznamkách? Vkládáte úsilí najít vaši druhou polovinu? To, co vám chybí? Toužíte se opět zamilovat?

23.7.2017 v 12:04 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 308 | Diskuse

Helena Vlachová

Vězňům bych mzdy nenavyšovala

Když se někdo ocitne ve vězení, ocitne se tam zaslouženě. Zaslouženě za to, že páchal trestné činy tak dlouho, až musel jít za katr

23.7.2017 v 9:05 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 472 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7300

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.