12. A je fakt pravej? (O lásce, lžích a kulovnici)

Svou druhou lágrovou lásku jsem potkala, když pajdala přes lágrový dvůr, bolestně za sebou vláčela nohu a v očích měla ten nejšťastnější výraz, jaký si dovedete představit.

Ekrem nebyl tak docela bílý. Podle místních pravidel se řadil k lágrovým přicmrdlíkům. Těm, kteří měli ve zvyku postávat okolo v nezvykle velkých skupinkách, hlasitě se bavit jakousi hatmatilkou, žíznivě potahovat ze smradlavých cigaret a sledovat lágrové děvy upřeným pohledem tolika párů temných očí, až z toho šel na člověka strach.

Ekrem bezesporu patřil k přicmrdlíkům, ale já si toho vůbec nevšimla. Jakmile ke mně zvedl oči, cosi se ve mně sevřelo a rozezpívalo zároveň. Cítila jsem se jak přidušený kanár, nádherně bolavě přidušený. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. O tomhle klukovi jsem chtěla vědět VŠECHNO.

(Ano, já vím, zní to jak romance, červená knihovna nejhoršího druhu, ale takové to v lágru bylo: pocity i city se na vás valily v té nejhutnější, krystalicky čisté podobě, příliš mnoho věcí bylo poprvé a naposledy. Hrozilo to člověka rozdrtit.)

Jmenoval se Ekrem. Jestli byl hezký? Asi spíš normální, průměrný, obyčejný, já jsem to ale neviděla. Viděla jsem jen jeho oči.

Ekrem měl nádherné oči. Zorničky se podobaly malým chlupatým zvířátkům, byly kaštanově hnědé a sálaly mu jakýmsi vnitřním teplem, pohlcovaly v sobě celý svět. A ty řasy: byly jak kartáčky, jako by si je zvýrazňoval uhlem, tak jak to někteří přicmrdlí dělávají, ale Ekrem jistě ne. Jeho oči byly jako listy masožravé rosnatky, vroubené nádhernými zahnutými řasami, lesklé od lepu. Když na list usedne moucha, už neodletí. A list se pomalounku, polehounku sevře, aby ji rozdrtil, strávil a vyplivl jen chitinovou slupku.

Tak nějak jsem si připadala po necelých čtyřiadvaceti hodinách naší známosti. Ekrem se ke mně přilepil, vcucnul mě do sebe a vysával mě.

Ne že by snad po mně chtěl, abych za všechno cálovala. Měli jsme oba zhruba totéž – holé pozadí, i když nevylučuju, že jsem už, coby „zavedená“ lágernice, na tom byla o chloupínek líp díky pár arbajtům, které jsem už našla. Ekrem teprve dnes vylezl z izolace.

Ale o prachy tu nešlo. Ekrem mě vysával docela jinak – obnaženou intenzitou svých tužeb a citů, nezlomností svých přesvědčení a – konečně – i nesnesitelnou tvrdohlavostí smíšenou s trestuhodnou naivitou.

Nebo čím.

Začali jsme si spolu uprostřed odpoledne, když sluneční šípy prořezávaly prach v jedné z albánských cimer na Hiltonu. Nebylo snadné najít chvilku, kdy na cimře zrovna nikdo neoxidoval – Ekrem se musel s klukama domluvit, jinak se to prostě nemohlo povést. Tvrdil ale, že ne, nic takového, a přetáhl před dveře dvě skříně a ještě to celé zapřel o postel pevně uhnízděnou v rohu, takže se dovnitř dalo dostat vážně jen na tanku.

Ale teď jsme tu zas byli beznadějně zabarikádovaní, stísněný prostor nás znervózňoval, a taky smrad pokoje, ve kterém bydlelo nějakých osm, možná dvanáct osamělých mužských. A tak Ekrem otevřel okno do dvora, do vůní trávy, horka a prachu, který právě začalo vypalovat slunce raného léta.

Byli jsme obklopení rozpory: zatuchlými pachy uzavřeného pokoje versus vůněmi léta z lágrového dvora, stísněností prostoru versus strachem, že jsme všem na očích, že o tom všichni vědí.

Nebyli bychom o tom uměli mluvit ani v případě, že bychom měli skutečný společný jazyk a nedomlouvali se jen za pomoci srbochorvatštiny, kterou Ekrem pochytil, posunků a neutuchajícího zaujetí vším, co se ten druhý snažil říct.

Myslím, že oba jsme se cítili vyvedení z míry celou touhle situací. Ale Ekrem byl snad ještě zmatenější. Mnou.

Vyprávěl mi předtím, že v Albánii žádnou přítelkyni neměl. Kdyby měl, přece by neutekl. Ale já jsem si to jaksi nedala dohromady s tím, že Ekrem nejspíš nikdy neměl… holku.

Vůbec jsem mu to neusnadnila. Nesmilovala jsem se nad ním jako nad méně zkušeným, i když skoro o rok starším a snad i životem protřelejším klukem. A Ekrem si prostě neuměl poradit s tím, co měl najednou všude kolem sebe – tím myslím docela obyčejné, poměrně mladé ženské tělo.

Začali jsme si spolu, ale nestálo to za mnoho.

Krom toho už jsem začala mít dost té jeho prostřelené nohy.

Ach ano, Ekremova prostřelená noha: zdroj jeho bolestného kulhání a vítězného úsměvu. Ekrema, když prchal z Albánie, postřelila pohraniční stráž.

Nebylo to těžké zranění, kulku mu vyndali ze svalu a rána byla čistá: neměl ani roztříštěné kosti. Řekli mu, že bude moct normálně chodit a možná ani kulhat nebude.

Ale i kdyby měl celý život pajdat, tahle střela ho zachránila. Určitě díky ní dostane azyl.

V lágru byly tři řitě Albánců. Nejmíň tak sto padesát, dvě stě. Na familienhausu vzadu za sprchovým barákem se možná vyskytovaly dvě tři ženy či děvčata, ale my jsme Albánce znali jen jako chlapy z Hiltonu. Nebyli nám moc sympatičtí. Pohybovali se zásadně ve smečkách, byli hluční, kouřili papirosky, ke kterým stačilo jen čuchnout a ještě dva dny vás bolela slezina. Uměli se prát – „naši“ kluci nosili z Hiltonu příběhy, ze kterých stydla krev v žilách: někteří u sebe měli dlouhé nože (to lágrová policie jaksi neuhlídala), ale i když byli neozbrojení, dovedli si vyrobit zbraň úplně z čehokoliv: z expertně urvané nohy od palandy, z roztříštěné láhve od piva, které právě dopili, z vlastního čela, kterým vám rozbili nos. Co jsem byla v lágru, došlo nejméně ke dvěma případům hromadného znásilnění místních děvčat či žen. Oba se „vyšetřovaly“ a pár hlavních aktérů šlo k výslechu, ale pokud vím, nikdo z nich nešel do vězení. Nebyli svědkové – a není vyloučené, že takovéhle vnitrolágrové drobnosti rakouskou policii a soudy skutečně příliš nezajímaly. Aspoň jsme si to teda všichni mysleli.

Ze začátku mě překvapovalo, kolik Albánců v lágru je. Představovala jsem si vždycky, že z Albánie musí být šíleně těžké uprchnout – ještě stokrát těžší než z Československa. A když se jim to přece podaří, mají k tomu setsakra dobrý důvod. Měli by hned dostávat azyly. Tak proč se nám tu hromadí taková síla Albánců bez azylu, ztracených duší? (A taky jsem si Albánce představovala jiné, milejší, rozhodně ne tak násilnické, šťastné a vděčné, že jsou z Albánie pryč.)

Konečně jsem pochopila, jak se věci mají: lágroví Albánci jsou z Jugoslávie! Z jakési oblasti jménem Kosovo, odkud se můžou kdykoli vydat do Rakouska, Itálie či zbytku Evropy. Stačí jim buď přejít pěšky přes hranici, jako jsem to před časem udělala já, anebo si dokonce opatřit vízum a dostat se tam legálně, se vším komfortem. (Pak ale musejí zahodit pas a zarytě tvrdit, že jsou z Albánie, třebaže o ní skoro nic nevědí.)

Rakouské autority toho o životě v Albánii věděly taky pramálo – a i když prý je možné kosovarské Albánce rozlišit od těch „pravých“ pole nuancí jazyka, v lágru se s tím zjevně nikdo neobtěžoval. Mluvil jsi jako Albánec, vypadal jsi jako Albánec, choval jsi se jako Albánec – pak jsi zaručeně z Kosova a na azyl nemáš nárok ani náhodou. Pravý Albánec se pozná podle toho, že se mu nepovede uprchnout na Západ.

Tak.

Na druhé straně si ovšem úřady nemohly být stoprocentně jisté, že se mezi lágrovými Albánci přece jen nevyskytuje nějaký, který je skutečně z Albánie. Tak jako všichni ostatní odmítá z lágru odejít a na rozdíl od všech ostatních se doopravdy nemá kam vrátit: riskoval by vězení a možná i smrt. A tak Rakušáci Albánce v lágru nechávali, poskytli jim střechu nad hlavou a třikrát denně jídlo a dvakrát týdně horkou vodu ve sprchách – nechávali je vyhnít. Mnozí už vyhnívali bůhvíkolikátým rokem a není divu, že značně zdrsněli.

Možná že byli z Albánie! Jenomže jim to nikdo nevěřil. Neměli důkaz.

Ekrem důkaz měl. Projektil, kterým ho postřelili. Utekl s nasazením života z nejnesvobodnější země v Evropě a zaručeně dostane azyl.

Přála jsem mu ho. Přála jsem mu úplně všechno, co si přál on sám. Kromě jediného: chození se mnou. Jediným odpolednem – a co, odpolednem – těmi patnácti, dvaceti minutami v zabarikádovaném pokoji jsem s Ekremem skončila. Měla jsem ho dost. Když mě celý roztřesený doprovázel na Babinec, ani mě nenapadlo pozvat ho dovnitř. Na jeho blekotání jsem jen cosi zamručela a zmizela na cimře. Měla jsem na něj vztek.

Neracionální, hloupý, určitě sobecký – ale o to sžíravější. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět. Zklamal mě. Anebo pouze lágr, urychlující vztahy, urychlil můj vztah k Ekremovi stokrát víc než jeho vztah ke mně. Pro něj to teprve pomalu začínalo, já už byla v rozvodovém řízení.

Pečlivě jsem se mu vyhýbala – a kdykoli mě našel, třeba ve frontě před jídelnou, odvracela jsem se od něho a opakovala, ať mi dá pokoj.

A pak si na mě v noci počíhal, vzadu, na odvrácené straně Babince, kde byla  vysoká tráva a kam dohromady nikdo nechodil. Jak dlouho mu trvalo, než mě načapal, jak se odkudsi v noci vracím (obávám se, že z Hiltonu, kde jsem popíjela s jinýma), to netuším. Každopádně mě i ve tmě poznal, vyskočil z úkrytu, srazil mě k zemi – a než jsem se stačila vzpamatovat, začal mě kopat padni kam padni. Noha se mu už zřejmě zahojila, takhle tvrdé kopance jsem nezažila ani předtím, ani nikdy potom. „Já jsem tě mi-lo-val, mi-lo-val, rázumeš?“ opakoval tou svou podivnou srbochorvatštinou. Kopal do mě ještě chvíli potom, co jsem začala křičet o pomoc. Beztoho nikdo nereagoval. Konečně se v jednom okně rozsvítilo, cár světla dopadl kousíček od nás a Ekrem utekl.

Doplazila jsem se na Babinec a pár dní si lízala rány. Měla jsem jen modřiny, nic zlomeného. Modřiny vybledly a s Ekremem byl konec.

Potom už jsem ho nikdy neviděla. Možná že dostal azyl a z lágru odešel, ale nejspíš tu byl i nadále a jen se se mnou nechtěl setkat. Pár „našich“ kluků se chystalo, že mu dají co proto – ale zůstalo jen u slov a pár výhrůžných gest. Nikomu se nechtělo pouštět do křížku s bandou Albánců, mezi které teď patřil. Tělo mě bolelo, to ano, ale duše bůhvíproč vůbec ne. I když jsem s ničím podobným neměla zkušenost, připadalo mi téměř normální, že si mě odhozený milenec najde a zmlátí. Vlastně mi až tak moc neublížil…

A potom jsem se doslechla, že prý v jihovýchodním cípu Rakouska, ve vísce u Grazu, žije už od druhé světové války starý Šiptar (tedy Albánec), při přesunu armád ho tam zapomněli. Přinesl si s sebou zastaralou pušku, jakou prý dosud používají členové albánské pohraniční stráže. Má i kulky do ní a přivydělává si tím, že za úplatu prostřeluje svým krajanům hnáty. On dostane pár tisíc šilinků a oni dostanou azyl.

Tak kde je pravda? Ekrem se se mnou domlouval srbochorvatsky – je možné, že tu řeč tak rychle pochytil, když se ji v Albánii sotva mohl učit? Vyprávěl mi o té zemi: prý je to tam zlé, žádná soukromá auta, jen státní náklaďáky, nutná povolení k pohybu uvnitř země a extra drsné kontroly u hranic. Kdo chce studovat, musí si každý den odpracovat osmihodinovou směnu ve fabrice a pak teprve může chodit do školy… Něco o Albánii věděl – ale mohla jsem si snad ověřit, jestli to byla pravda? Je možné, že byl i Ekrem z Kosova a jen byl tak vychcaný, že zaplatil starému Šiptarovi? Ale vždyť byl jiný než Kosovari, říkala jsem si… ale byl skutečně o tolik jiný? Měl v sobě skutečně naivitu, anebo to jenom na mě hrál? Jsou věci, které se už asi nedovím.