11. Musí být každá uprchlice prodejná?

Podle názoru lágrových hochů by každá z nás lágrových holek prodejná být měla – a pokud možno ne zrovna lacino. Rozhodně bychom neměly

nikomu dávat zadarmo, teda s jedinou výjimkou a tou byli oni sami. Jim, našim spolulágerníkům z řad Čechů a Slováků, bychom měly dávat zadarmo a v hojné míře, protože jsme přece byly „jejich“ holky a oni po celé měsíce a roky vážně neměli kam jinam zašoupnout. Ale všem ostatním – Čechům a Slovákům z Vídně, neřkuli samotným kaštanům – bychom měly za sexuální služby účtovat pěkné prachy, už proto, abychom pak měly za co rozmazlovat naše lágrové hochy.

Pravda, tohle neříkali zdaleka všichni, dokonce mám dojem, že převážná většina českých a slovenských chlapců v lágru neříkala vůbec nic – chodili na arbajt, pokud nějaký měli, anebo seděli na cimře, a když se zhaslo, osaměle, smutně si vrzali. Přesto na Babinci (tedy domě, kde bydlely neprovdané dívky a ženy, neskonale menším než obří budova Hiltonu, ve kterém bydleli chlapi) panovala představa, že ženské (hlavně ty mladé, hezké a rajcovní, ale nakonec vlastně všechny) vládnou jakousi zabudovanou komoditou – a která jí nevyužije, je hloupá. Někteří pánové (třeba pan Oldřich, kterého jsem prvně potkala ještě na izolaci a který měl na každý problém světa prosté a jednoduché řešení, jen kdybychom ho poslouchali!) nám opakovaně kladli na srdce, že je naší svatou povinnosti využít toho, co jako ženský máme – a zpříjemnit tak život nám všem.

Mezi českými dívkami a ženami, které jsem v lágru poznala (obvykle nás tam nebylo naráz víc než pět, ale jak jich pár odešlo, dorazily jiné) se, pokud vím, našla jen jedna profesionální šlapka a další dvě až tři, které měly se šlapáním jisté zkušenosti nebo byly ochotné to aspoň vyzkoušet.

Nejpoutavější byl případ Barušky. Byla to prostá holčina z malého města, uprchlá jakoby nedopatřením (prostě se dostala do Rakouska a bez velkého přemýšlení tam zůstala – ne že by to byl extra vzácný případ) a byla ohromně milá. Vlastně až moc. Usilovně se snažila každému zalíbit, každému posloužit, každého potěšit. My ženské na cimře jsme ji využívaly jen trošku: musela například každé ráno s plnou hrstí esenkaret mazat pro snídani. Anebo vlastně… nemusela, prostě to dělala. Ani nevím, jak jsme ji do toho naverbovaly, nikdo jí to vysloveně nenakázal, nikdo jí nevyhrožoval, co jí provede, když to odmítne dělat. Bára prostě nějak vyrozuměla, co po ní celá cimra chce, a dělala to.

Snad právě díky té své úslužnosti se nechala od skupinky česko-rakouských squatterů v pověstném s squattu v Corneliusgasse naverbovat do pokusů o pouliční prostituci. Koupili jí na to krátkou sukýnku, střevíčky na podpatkách, ve kterých si chudák Bára okamžitě rozedřela nohy, a lacinou blond paruku, která jí neustále sklouzávala do čela, takže chudák Bára vůbec neviděla. To prý bylo jen dobře, ujistili ji její pasáci, protože týpky, kteří si ji vyvolí, jistě nebudou žádní krasavci. Bára taky není žádná krasavice, ale o to víc se musí snažit.

Začalo to nadějně -- nedorozuměním. Když se s Bárou pokoušel domluvit zákazník a ona mu nerozuměla ani půl slova, ujelo Barušce pomoravsku: „No to su z teho blázen.“ Pak se nestačila divit, s jakou rychlostí jí zákazník vrazil svůj stěžeň lásky do úst. Netušila totiž, že „blasen“ ve vídeňském slangu znamená, ehm, felaci. Bára se nám pak přiznala, že jak z teho byla celá divá, omylem vší silou sklapla čelisti. Zákazník zaječel, jak by ho na nože brali, odložil peníze, které měl zrovna v ruce (shodou okolností do Bářiny dlaně) a začal jí čelisti páčit od sebe. Ještě hodinu jí prý od toho trnuly zuby, ale měla pět set „šílenců“. Ani se u toho nenadřela.

Bářina kariéra prostitutky, tak slibně započatá, bohužel velmi záhy skončila fiaskem. Další zákazník, takový ulízaný, lehce slizovitý týpek, sotva pětadvacetiletý, za ní doběhl přes ulici a přál si vědět, za kolik prý chodí. Tentokrát Bára rozuměla „Vyfýl“ – a vypravila ze sebe, jak ji to naučili: „Cvaj hundrt!“ Vtom dostala ránu do tlamy, až se jí protočila hlava. Vyšlo najevo, že slizovitý týpek byl pasák jiného děvčete, který jen zkoumal, jaká je konkurence. Kdyby prý řekla „zíbn hundrt“, bylo by všechno v pořádku, ale prodávat pod cenou jakékoli zboží – to se jí netrpělo.

(Já vím, že to zní jak ze špatného románu a nikomu jinému bych to nevěřila. Jen Barušce. Baruška přece lhát neuměla.)

K prostitutkám, s nimiž jsem se osobně seznámila, přibyla po štětkách z mariborského vězení i hodná holka Baruška. I když mi lágroví chlapi pořád dokola vysvětlovali, že na šlapání nic není, chce to jen trošinku zahoupat prdelí, pochopila jsem, že tohle řemeslo fakt není pro každého. Pro mě teda zaručeně ne.

Bylo to zvláštní: nebyla jsem ve svých dvaadvaceti žádná konzerva, měla jsem za sebou dva vážnější vztahy, nejmíň šest nebo sedm „lásek na celý život“ a nespočet drobnějších i větších srdcelomů, neměla jsem nic proti novým zážitkům a dobrodružstvím – a přece jsem si nedovedla představit, že bych své tělo prodávala. V té době ještě zdaleka nebylo běžné, natož běžně přijímané, aby si mladá studentka vydělávala na školu nejstarším zaměstnáním. A „přátelství s výhodami“ – to byl výraz, který by většině z nás tenkrát vehnal ruměnec do tváře. My jsme to měli přesně obráceně: sex a přátelství byly dvě striktně oddělené záležitosti. Sex byl príma, ale skutečné kamarádství bylo cosi vyššího, hodnotnějšího, čistšího, co bychom rozhodně nechtěli znečistit sexem. Já a snad všichni mí dobří známí jsme to tak měli, určitě jsme nebyly žádné výjimky. Ani desítky tisíc nastopovaných kilometrů mě nepřesvědčily, že by to snad mohlo být i jinak.

Lágr mi na tohle téma vyrobil v hlavě zmatek nad zmatek. Nikdy dříve jsem své tělo, upřímně řečeno, nepovažovala za prodejné – kdo by si ho koupil? Vždyť jsem byla úplně normální, nijak zvlášť krásná holka. Nemluvě o tom, že profesionálky přece musejí mít obrovské nadání k sexu a musejí znát triky, o kterých jsem nejspíš v životě neslyšela. Když jsem se někomu líbila, pak to určitě bylo proto, že si se mnou moc pěkně popovídal, že jsme měli podobné zájmy, že jsem byla chytrá holka a skvělá kámoška. Říkejte tomu naivita, jestli jinak nedáte, já to za naivitu nepovažuju. Prostě to byl můj přístup k životu.

Děvčat s podobným přístupem nebylo v lágru málo. Bylo je samozřejmě míň vidět, tak jako bylo míň vidět slušné a tiché chlapy, kteří k nám na Babinec nechodili ani vysvětlovat, co je povinností nás ženských, ani škemrat o trochu sexu.

Nebylo nás málo, ale jako bychom najednou neměly zastání. Která neumí využít chlupatou legitimaci (taky výraz, který jsem poprvé slyšela v lágru), je blbá, málo platné. Prostě jsme jednou v emigraci, tak se musíme podle toho chovat. Že máme střechu nad hlavou, třikrát denně jídlo, dvakrát týdně horkou vodu ve sprchách a čas od času nárok na teplé oblečení a obutí, takže nám vlastně nic neschází a prostituovat se nemusíme, to jaksi nebyl argument. Copak nevíme, že u zdi lágru – jen za rohem od míst, kam se každé ráno chodí na stojku – se v jiných denních hodinách chodí na docela jinou stojku? A těm, co stojí za rohem u zdi, kaštani platěj o moc líp… Byla to docela masáž.

Pak jsem jednou jela autostopem z Vídně. Vezl mě takový uculený taťka v moc pěkném mercedesu, pořád mi vykládal cosi o rodině a jak je pro něj rodina vším, co by si počal bez svojí rodiny (já rozuměla jen napůl, ale taky jsem se culila a porakousku přitakávala „Jó!“), když tu jsme se najednou ocitli na opuštěné polní cestě. Taťka začal těžce dýchat, odepnul si bezpečnostní pás a zahleděl se na mě jako pes, když žebrá o kostičku. „Dám ti tři stovky, čtyři stovky, pět stovek,“ přihazoval, „potrvá to jen chviličku… A ty si přece potřebuješ přivydělat, viď, že jo?“

Byla jsem jako opařená. Ne že by mě při mých stopovacích cestách občas někdo nezavezl někam jinam, než měl. Ne že by chlapi neloudili. Ale kombinace jeho žvástů o rodině, prosebných očí a zřejmého přesvědčení, že za peníze si přece dám říct, když bydlím v Traiskáči, mě uzemnila. Nevzmohla jsem se na slovo. Padla jsem hlavou na palubní desku a rozbulela se.

Chlap chvíli nevěřil svým očím – a pak šel do sebe. Věnoval mi čistý kapesník, bílý a nažehlený (kdopak ho asi žehlil?), odvezl mě až na lágrovou bránu a v jednom kuse se omlouval. Neví, co ho to popadlo, vždyť on by přece nikdy…, nesmím si myslet, že je snad nějaký… bůhvíkdo…, prostě to bylo silnější než on…

Vysadil mě u závory, ještě celý schlíplý, otočil to a zmizel. Ale duch chlapa v mercedesu nezmizel. Než jsem došla k Babinci přes lágrový dvůr, věděli už všichni naši chlapi, že Iva se fakt nezdá. Vypadá, že neumí do pěti počítat, ale teď se v tom konečně naučila chodit. Našla si šamstra, kterej ji tak děsně miluje, že ji vozí v meďáku až na lágrovou bránu.