6. O nejskvělejším vězení
poslala bych je před třiceti lety na malou celnici v Tyrolsku, anebo možná na kraji Solnohradska, pravděpodobně Hallein/Bad Dűrrnberg. Řidiče, který mě vezl v náklaďáku do Vídně podhůřím Alp, totiž nenapadlo mě upozornit, že jedna z hlavních tahových tras mezi Innsbruckem a Salzburkem protíná Německo. Prostě z Rakouska do Německa vjedete a po pár kilometrech zase vyjedete. Každý tudy jezdil – proč ne? Ale tenkrát jste k tomu potřebovali pas a v případě Východoevropana taky vízum do obou zemí. Řidiče nenapadlo, že nemám všechny dokumenty v dokonalém rychtyku, a já zas netušila, že cesta vede přes Německo. Hranice nebyla ohlášená bůhvíkolika výstražnými cedulemi. Prostě náš náklaďák najednou zastavil a celník po mně chtěl pas.
Měla jsem pas, ovšem. Ale nebylo v něm ani rakouské, ani německé vízum.
Řidič už dávno odjel (s omluvným pokrčením ramen, které – pokud si to vykládám jen trochu správně – znamenalo: „Pročs mi o tom neřekla, probůh? Moh jsem tě schovat.“) – a kolem mě a mé krosny v rozpačitém hloučku stáli celníci s místními policajty a drbali se na hlavě: Co se mnou? Bylo pozdě večer, tuším, že ve čtvrtek, ambasády a tak mají zavřeno…
„Takže vy si určitě nepřejete, abychom zkontaktovali velvyslanectví ČSSR?“ ujistil se ten, co tam měl hlavní slovo.
„To nechci! Ne!“ Musela jsem to podepsat.
Ještě párkrát se podrbali a pak mě uložili do lochu. Pořádně si tam odpočinu a ráno je moudřejší večera. Nemluvě o tom, že přijde jiná směna a oni nebudou muset rozhodovat, co si se mnou počít.
Jsem tady jen proto, že mě nemají kam jinam dát… a tohle není vězení – teda, ehm, je to vězení, ale já, ehm… vlastně nejsem vězeň.
Tatínkovský bachař mi s omluvou odebíral pásek do kalhot a tkaničky do bot a tohle mi tak dlouho opakoval pomalou němčinou, až si byl jistý, že mu rozumím.
Rozhodně jsem si nestěžovala. Cela byla maličká, ale v rohu byl záchod a umyvadlo a na postel pro mě bachař v roli starostlivé pokojské navrstvil čtyři huňaté deky, dva polštáře a několik čistě vypraných prostěradel. Takový luxus jsem nezažila ani v bytě kurdských studentů. (A v mariborském vězení už vůbec ne, tam byly palandy holé.)
Cela měla plné dveře, ne zamřížované, a jestli se dobře pamatuju, nebylo v nich okénko. Cítila jsem se zcela v soukromí. Cela byla v podzemí a nebylo v ní okno, ale toho jsem si jako nezkušený vězeň vůbec nevšimla. Ani ty těžké železné dveře natřené na šedo mi nevadily, i když zevnitř neměly kliku.
Byly ostatně skoro pořád otevřené. Bachař – ten milý starší pán s bílým knírkem, který mě „přijímal“, se na dlouhých šichtách nejspíš nudil a uvítal změnu v podobě mě. Byl čtvrtek večer, když mě zabásli, v pátek zřejmě nikdo nic nevyřizoval... a potom přišel víkend… Zkrátka: strávila jsem ve vězení čtyři nebo pět dní. Měla jsem třikrát denně právo na stravu a tu mi bachař aportoval z nedaleké hospody v moc pěkných starosvětských bandaskách s modrými a bílými kvítky. Donesl z hospody jídelní lístek a s nadšením pravého vlastence mě zasvěcoval do tajů místní kuchyně. „Tohle je Grőstl,“ objasňoval mi nad talířem kořeněných opečených brambor s vajíčkem. „A tohle Kasspatzln,“ chlubil se haluškami se sýrem. I moučníky mi nosil, zdálo se, že si dává záležet, abych poznala všecko. Sotva jsme se naobědvali, už jsme plánovali, co si dáme k večeři.
Ze začátku jsem mu vůbec nerozuměla, ale starý bachař měl trpělivost. Díky jeho snahám se moje němčina, před mým zabásnutím téměř nulová, značně pozvedla. Pravda, vesměs jen v oblasti pohostinství.
Povídali jsme si ovšem i o jiných věcech. O jeho rodině, dětech a vnoučatech, o mém dětství a dospívání v tom příšerném zadrátovaném Rusku. (Nenechal si vymluvit, že Československo není jednou z republik Sovětského svazu, každopádně na to nestačila moje němčina.)
Nabyla jsem dojmu, že by mě pan bachař nejradši adoptoval – a i mně by se docela líbil v roli vlídného dědy nebo tatínka.
Ale pak byly všechny formality najednou vyřešené, dva urostlí mladí blonďáci mě z lochu vytáhli, vrátili mi opasek a tkaničky do bot a poslali mě autobusem přes ten úsek Německa, který bylo třeba překonat, abych dojela do Vídně. Slíbila jsem, že ve Vídni požádám o azyl (už ani nevím, jestli bylo třeba zas něco podepisovat) a odjela pryč. Samozřejmě že jsem nic neplatila, vždyť jsem ani neměla peníze.
Otcovský bachař mi na cestu vnutil dvě obložené bagety. A nemůžu přísahat, že to skutečně tak bylo, ale matně si vzpomínám, že mi udělal na čelo křížek.
Měla jsem se zkrátka jako princezna, dokonce i v lochu. Možná proto, že jsem byla jedinec – člověk, kterému je třeba pomoci. Jakmile jsem ve Vídni požádala o azyl, stala jsem se na nějakou dobu číslem – problémem, který je třeba řešit, a to hromadně. Vůbec se mi to nelíbilo.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x