5. O svobodě a jiných malérech
zhluboka nadechla svobodného vzduchu, rozjela jsem tím jakési holotropní dýchání. A to mi teď už pořádně mátlo hlavu.
Od malička jsem po svobodě toužila, ale teď, když jsem jí měla až až, nevěděla jsem, co si s ní počít. A hlavně: co si počít sama se sebou. Bylo mi jako kosmonautovi, který se vznáší ve vzduchoprázdnu, osvobozený od všeho včetně gravitace – a kolem sebe nemá nic, od čeho by se mohl odrazit. O co by se mohl opřít.
Pravda, opírala jsem se o čtyři chudé kurdské studenty, až mi z toho bylo hanba.
Vzpomínáte na slova klasika? Jediná skutečná svoboda je ta, kterou jsme si sami vybojovali. Každá jiná smrdí.
Já jsem si svou svobodu… no nevím. Musela jsem na ní trošku zapracovat, ale doslova boj to nebyl. Ve spirituálním smyslu slova jsem se – tak trochu -- octla v situaci, ve které se, jak jsem mockrát četla, ocitli po americké občanské válce čerstvě osvobození otroci: možná mnozí z nich chtěli být svobodní, ale pak nevěděli, co si počít, když jim nikdo nerozkazoval a když se všechny známé struktury, jakkoli nepohodlné, náhle zhroutily.
Byla jsem jako papoušek, který uletěl z klece. Jako zaběhnutý pes. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že podobný pocit, aspoň na pár hodin nebo dní, zažije většina uprchlíků.
Pár let nato jsem provedla experiment: půjčila jsem si od kamarádky pejska a dala jsem mu svobodu. Pravda, byl na vodítku, aby mi neutekl, ale vodítko bylo povolené, nikam jsem ho nevlekla, od žádné činnosti jsem ho neodrazovala. Nechala jsem ho svobodně čuchat a zvedat nožičky. Čtyřicet vteřin vypadal spokojeně. Jenže pak ho to přestalo bavit a otočil ke mně psí oči, jako by se ptal: „A co teď?“ – „No, to si sám rozhodni, kámo. Já jsem tu jen jako ochranka.“ A pes se rozhodnout nedokázal. Nedovedl dokonce ani obejít trasu, po které ho denně vodila kamarádka, a kde si mohl čuchnout k známému pachu svých psích kamarádů a sám pachové stopy zanechat. A přitom byl mimořádně tvrdohlavý, když jste se ho pokoušeli přinutit jít směrem, kterým se mu zrovna nechtělo. Bez doteku vodítka, které ho usměrňovalo, byl dočista zmatený.
Tohle je důvod, proč je potřeba pro duševně nemocné lidi nebo pro lidi v depresi neustále vymýšlet nějakou činnost – říká se tomu strukturovat čas. Je to důvod, proč je potřeba snášet nálady puberťáků a adolescentů, když jim říkáme, co mají dělat. Vůbec se jim to nelíbí. Ale potřebují to. Musíte být skutečně dospělí a mít jasně vymezené plány, abyste svobodu dokázali snést.
Mně k tomu ještě něco chybělo.
A tak jsem si konečně vybrala jednu z možností, jak svou svobodu „zlegalizovat“. Vydala jsem se do Rakouska, že se přihlásím jako uprchlice v lágru Traiskirchen.
Vyrazila jsem z Benátek na sever, za svobodou organizovanou, svobodou, která bude mít SMĚR. A hned mi bylo líp.
Cestou jsem se ovšem nedopatřením dostala do lochu.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x