Proč si české holky berou Pákistánce?

V médiích se nedávno objevila zpráva o jednom nezdařeném manželství: párek mladých hezkých lidí se měl brát, jenže si úřednice na radnici všimla, že si ženich propiskou napsal do dlaně jméno své nastávající. Zavolali na ně imigrační – a z manželství sešlo. Zdá se dokonce, že půjdou na nějaký čásek do vězení za podvod. Vyšlo najevo, že šlo o dohodnutý sňatek toho nejhoršího druhu: "snoubenci" se skoro neznali a, jak se říká tady v Anglii, "peníze změnily dlaň".

Ženich byl v tomto případě z Pákistánu, nevěsta z Česka.

Zapátrala jsem na internetu a zjistila, že tohle zdaleka není jediný případ, kdy policie ve Spojeném království na poslední chvíli zabránila ve sňatku Češce a Pákistánci, Češce a Somálci, Češce a Nigerijci, Češce a Brazilci. Jsou jich už desítky, možná stovky. Obvykle se to obešlo bez soudů – imigrační policie sice neuvěřila, že se ti dva chtějí brát z "dobrých" důvodů (aby mohli být navždy spolu, aby založili rodinu, aby nežili v hříchu), ale nepokoušela se je přimáčknout – pokud neměl ženich v pořádku papíry, byl tiše deportován a tím to skončilo. Nevím o žádném případu, kdy by ho nevěsta následovala.

Co z toho vyplývá? Nepište si před obřadem na dlaň taháky se jménem své nastávající, a pokud to přece uděláte, nesnažte se je pak "nenápadně" přečíst. Možná že policie udělala dobrý skutek – ženich musel být vážně trochu hloupý, když si nebyl schopen jméno, byť slovanské, aspoň na pár hodin zapamatovat.

Znám ovšem případ dívky z Litvy, která se (skutečně) zamilovala do Afghánce jménem Mirwais, a protože byl bez papírů, půl roku poctivě chodila do anglikánského kostela. Anglikánská církev smí oddávat i lidi bez papírů, pokud usoudí, že jsou tím, za koho se vydávají a tak dál. Vikář dívce řekl, že by se měli v kostele ukazovat aspoň tak pět, šest měsíců, aby si mohl být jistý, že je skutečně dobře zná – ale protože byl Mirwais muslim a do křesťanské instituce se mu nechtělo, souhlasil vikář s tím, že bude chodit jen jeho snoubenka. Někomu takový stupeň tolerance připadá poněkud nelogický, ale bylo to tak. Až při prvních ohláškách se dívka dozvěděla, jak se její nastávající přesně jmenuje – jmen měl asi sedm, jen Mirwais mezi nimi nebylo. A rozhodně jí nelhal – skutečně byl Mirwais, jen se tak oficiálně nejmenoval. V některých zemích je to prostě se jmény složitější.

Krátce po úsměvné příhodě s nezdařeným manželstvím (tedy úsměvné pro všechny kromě zúčastněných) šla kamarádka tlumočit na svatbu. Měla z toho trošku strach – jak se má obléknout? Nebude to trapas? – ale nakonec to zvládla bez problémů. Šlo o sňatek Češky a Pákistánce, z nichž ani jeden neuměl pořádně anglicky. Pozoruhodné bylo, že si úřady objednaly tlumočníky bez vědomí svatebčanů – ti až do poslední chvíle netušili, že do oddací místnosti vtrhne imigrační, odvede si ženicha do jedné místnosti, nevěstu do druhé, a bude je dvě hodiny vyslýchat. Nakonec usoudili, že není důvod sňatek nepovolit, i když se bude muset odložit – dnes už je na úřadě oddat nestačí, přišly další zamilované páry.

Zdá se, že po pár zkušenostech si britský imigrační úřad víc prověřuje manželství Češek, Slovenek a zřejmě i pár dalších národností z bývalé východní Evropy, zejména když si berou lidi bez povolení k pobytu a práci v Británii. A já můžu potvrdit, že jsem se osobně setkala s pracovnicemi nepříliš legální sňatkové agentury, které budu přezdívat Natotata – a viděla je při práci. Nebyl to hezký pohled. Provdaly řadu děvčat a zaplatily jim za to mezi 500 a 1000 librami (z peněz vybraných od ženicha, jak jinak) – a o problémy, které jim tak vznikly, už se nezajímaly. Vesměs je provdaly za Pákistánce.

Pákistánci mají v Londýně (a možná i v celé Británii) dost příšernou pověst. Horší snad mají už jen Somálci a ti obvykle žijí v uzavřenějších komunitách a tak často se s běloškami nežení.

Je to pár let, co jsem tlumočila pro jednu rodinu ze Slovenska: jejich dvanáctiletá dcera utekla z domu, a zatímco po ní pátrala policie, ona v baráku jen o ulici dál tři týdny vyváděla. Díky ní stanulo u soudu šestadvacet mužů – Turků a Pákistánů – za sex s nezletilou. Kolik si s ní za ty tři týdny stačilo užít, to už se nedozvíme – ona si to nepamatuje (to dává smysl, skoro pořád byla zfetovaná) a člověk se musí sám sebe ptát, co to bylo za lidi a jaký asi mají přístup k ženám, když skočí po takové příležitosti. Dívka byla vyspělá (tedy po tělesné stránce), vypadala na šestnáct nebo osmnáct a podle všeho se troše dobrodružství nebránila, ale i tak... Jsem přesvědčená, že jen největší primitivové jsou ochotní se k něčemu podobnému snížit. Vždyť malá hloupá holka na drogách nemá o moc víc rozumu než zvířátko, nepamatovala si ani, kolik se jich na ní vystřídalo, natož aby znala jejich jména nebo obličeje. A takových se našlo několik desítek. To se dá vysvětlit jen dvěma věcmi anebo jejich kombinací: byli šíleně nadržení na sex (v pákistánských či tureckých komunitách ani dnes nebývá zvykem mít před svatbou sérii přítelkyň) a tahle dívka pro ně nepředstavovala potenciální manželku či milenku, jen věc. Musím ovšem dodat, že – jak se zdá – dívka ze svého dobrodružství žádné trauma neměla. Dva roky nato si pořídila dítě s chlapíkem (snad) z Jemenu, který ji sice nechal v okamžiku, kdy zjistil, že je těhotná, ale jeho rodiče na dítě platí a z ní se jak mávnutím čarodějného proutku stala zodpovědná, starostlivá, milující mamina.

Minulý týden jsme s jistou sociální pracovnicí stály před ošuntělým barákem v mizerné čtvrti a čekaly, až nám otevřou. Šly jsme na "domácí návštěvu" do rodiny, u které měla sociálka obavy, že zneužívá starší ze dvou dětí.

Socpracka byla Jamajčanka kolem šedesátky, zocelená třemi desítkami let práce pro "úřady", a nebála se občas projevit trochu politické nekorektnosti.

"Věřila byste tomu?" ptala se mě. "Matka měla dítě s Pákistáncem, žili spolu na hromádce, on se pak vrátil do Pákistánu – a ona žije s jeho mladším bráchou. Má s ním další dítě. Zajímalo by mě, kolik bratrů je ještě na skladě. Proč si proboha bělošky berou Pákistánce? Tohle nejsou křesťani, fakt ne!"

Situace skutečně vypadala zvláštně. Ovšem, v Pákistánu nebo v Indii je běžné, že si mladší bratr vezme vdovu po svém starším bratrovi (je to míněno jako ochrana vdov, je to muslimská zvyklost a muslimové jsou hrdí, že jejich vdovy na tom bývají mnohem lépe než ty hinduistické). Ale Aloiskův tatínek neumřel, jen se odstěhoval do Pákistánu (možná ho k tomu přinutili rodiče, pomyslela jsem si – vybrali mu lepší nevěstu a on se podvolil jejich příkazům). Z vnějšího pohledu to vypadalo fakt divně.

Ale když jsme pronikly dovnitř – do jediného pokoje, v kterém se čtyřčlenná rodinka tísnila, vyzdobeného spíš podle českého, než pákistánského vkusu – hned bylo jasné, jak jsou spolu šťastní. Ne, nehráli to. Měli se rádi a všechno bylo v nejlepším pořádku. Máma je doma – má malé miminko --, táta je zaměstnaný v pákistánské restauraci – třináct nebo čtrnáct hodin denně rozváží jídlo.

"Je muslim?" tlumočila jsem.

"Pokud vím, ano," řekla jeho družka. Její nový pákistánský skoromanžel si hrál v rohu se starším chlapečkem, usmíval se a mlčel, přestěhoval se do Anglie teprve před půldruhým rokem a anglicky moc neuměl. "Ano, asi je," opakovala. Pochází z muslimské rodiny. Ale do mešity nechodí, nemá na to čas a zaměstnavatel, ač taky Pákistánec, by ho vyhodil, kdyby se kvůli modlení ulejval z práce. Je dobré, že jako muslim nepije. Ale jinak se o náboženství moc nezajímá ani nechce děti vychovat v muslimské víře. Touží se starat o rodinu, možná si časem koupit dům. Ale hlavně chce být s partnerkou šťastný.

Už jen to poslední, říkala jsem si, dokazuje, že je to špatný muslim. Dobrý muslim nemá co být šťastný – má pouze plnit povinnosti. Pro Jamajčanku naštěstí platila úměra: čím horší muslim, tím lepší člověk. (Pro čtenáře, kteří se o téhle rodince dočetli v jednom z předchozích blogů: Děti jim v žádném případě neseberou. Po dvou návštěvách a jedné konferenci je sociálka nechala na pokoji.) Tihle dva se zatím nevzali, ale plánují to. Zdá se, že dívčinu jeden Pákistánec zklamal, ale ten druhý jí to vynahradí.

Jedna má chytrá, krásná a moderně myslící kamarádka řadu let chodila s Pákistáncem a to byl skvělý chlapík. Sice se nakonec rozešli (on toužil založit rodinu, ona se na rodičovství zatím necítila), ale dokud byli spolu, rozuměli si a žádným střetem kultur netrpěli.

Mnoho mých internetových známých z řad Češek a Slovenek si s Pákistánci rodinu založili. Zdá se, že obvykle nemívají o nic větší problémy, než kdyby si vzaly Slováky či Čechy. Když problémy mají, pořádně se to rozmaže a vždycky je to proto, že "si uvázaly na krk ňákýho takovýho", nikdy proto, že "jim to prostě nevyšlo".

Tak proč si Češky, Slovenky a ženy z dalších zemí bývalé východní Evropy berou Pákistánce, Iránce, Afghánce a tak dál? Zčásti jistě z hlouposti – snaží se, ať už za peníze, nebo zadarmo, umožnit nelegálním imigrantům pobyt v Anglii. Zčásti proto, že – upřímně řečeno – ulovit Pákistánce nebo Afghánce bývá až trapně snadné: mezi čerstvými imigranty z těchhle oblastí bývá málo nezadaných dívek, v zavedených etnických komunitách dodnes není zvykem střídat přítelkyně a pro Angličanky nejsou moc zajímaví.

Ale hlavní důvod je jiný: někteří Pákistánci jsou jistě příšerní, ale někteří jsou prostě skvělí. Hezcí, příjemní, vtipní, zodpovědní, se smyslem pro rodinu a s velkou úctou k ženám (včetně své vlastní). Šťastných nebo aspoň dobře fungujících manželství mezi Češkou nebo Slovenkou a "nějakým exotem", jak tomu říkají kritikové, je výrazně víc, než to na pohled vypadá. Jenom o nich tak často neslýcháme. Nepíše se o nich v novinách, nechodí je kontrolovat policie ani sociálka. Proč by chodili? Vždyť je všechno – tiše a nenápadně – v nejlepším pořádku.