K. a bílá nemoc

Už před časem jsme s K. usoudili, že kdybychom chtěli být oba stále zdraví, musel by on žít v Evropě a já v Nigérii. Byli jsme totiž přesvědčení, že K. prostě nemůže dostat bělošskou chorobu – a já zas méně než on trpím těmi tropickými. Při naší výpravě do Nigérie K. chytil dvakrát horečky a jednou průjem tak příšerný, že skoro dva dny tábořil na záchodě, mně nebylo nic. V bělošských zemích naopak já trávím týdny a měsíce smrkáním, chrchláním a kašláním, zatímco K., nechutně zdravý, mi doporučuje, ať už s tím něco udělám.

Před pár lety jsem prodělala hnusnou sérii rým, která se mě držela skoro dva měsíce: ještě jsem měla odřený nos z jedné a v krku už mě škrábalo – neklamná známka nástupu druhé. Zkoušela jsem samozřejmě všemožné kurýrovací metody, ale žádná nefungovala. A nefungovala jsem ani já. Nechtěla jsem chodit tlumočit (patřím k lidem přesvědčeným, že není zdvořilé trajdat s rýmou po městě a dělit se o ni s ostatními), bylo mi tak mizerně, že mě nebavilo psát. Kromě občasné procházky, ke které jsem se taktak přinutila, jsem vesměs ležela v posteli a litovala sama sebe.

K. mě taky litoval a snažil se mě léčit. Činil tak dvěma způsoby. Jeden spočíval v tom, že stál nade mnou s hlavou ke straně a dělal "Ts, ts, ts, ts, ts, ts, ts, ts", pak hlavu sklonil na druhou stranu a dělal "Ts, ts, ts, ts, ts, ts, ts, ts". Druhý spočíval v tom, že mi několikrát denně vynadal – už zase jsem si nedávala pozor a chytla virus, špatně beru medicínu, nic se sebou nedělám. Tím druhým mi připomínal mého tatínka, který po celé mé dětství mé kašle a rýmičky, ale i vážnější nemoci léčil právě takhle. V dětství mě ovšem vždycky opečovával někdo jiný z rodiny, ale K. není duší samaritán. Když jsem ho prosila, ať dojde do lékárny pro acylpyrin nebo mi aspoň uvaří čaj, objasnil mi, že nesmím být závislá na druhých, a dál se koukal na film.

Ale letos po Novém roce se stala divná věc. Vracela jsem se zrovna z tlumočení, když volal K. Měl divný hlas, takový chraplavý, a říkal, že je mu strašně, ale strašně zle, neví, co to může být, ale je to děsný. "Bolí mě v krku," sípal, "nevím, jak bych ti to měl popsat, zdá se mi, jako by mě tam někdo škrábal šmirglpapírem. A pořád mě to nutí ke kašli, ale čím víc kašlu, tím víc mě tím šmirglpapírem škrábou. Nos mám celý horký – a opuchlý, řekl bych, teče mi z něj jak z vodovodu, ale není to voda, je to takový šlemovitý hnus – a čím víc smrkám, tím víc toho tam mám. Hlava mě bolí, jako by mi v ní bušilo osm tesařů, možná i šestnáct. V plicích mi to tak divně vrže a celé tělo mám v jednom plameni. Sotva se udržím na nohou! Nevíš, miláčku, co by to mohlo být?"

Samozřejmě že jsem se nejdřív lekla. Ale čím déle jsem poslouchala K.-ovy lamentace, tím mi to bylo jasnější. "Ano, tuším, co by to mohlo být. Popisuješ příznaky běžné rýmy," řekla jsem cynicky.

Pak byl K. nemocný. Ležel v posteli, sténal a skučel, dožadoval se medikamentů, teplých nápojů, oblíbených jídel (která trpitelsky polykal a říkal, že nemají vůbec, ale vůbec žádnou vůni ani chuť) a hlavně neustálé pozornosti. Jediné, co mu v jeho utrpení trochu ulevovalo, byla šance v jednom kuse popisovat, jak se cítí a jak je to příšerné. Naštěstí měl zrovna pár dní volna, tak mohl trpět do sytosti, v horizontální poloze.

K. má jednu úžasnou a vzácnou vlastnost: dovede uznat svůj omyl. Když teď, postižený strašlivou chorobou jménem rýma v posteli zoufalstvím kňučel, omluvil se mi za všechna příkoří, kterých se na mně dopustil, když teklo z nosu mně. "Odpusť, lásko," šeptal skomírajícím hlasem, "netušil jsem, jak moc jsi trpěla. Tohle je horší než malárie. Horší než dyzentérie. Horší než všechny choroby, s jakýma jsem se kdy setkal..."

Jak se dalo čekat, nakazila jsem se K.-ovým rhinovirem nebo snad pikornavirem a za tři dny jsem padla vedle něj. Bylo mi, pokud to dovedu posoudit, zhruba stejně jako jemu, ale rozhodla jsem se mu své stavy barvitě nepopisovat. Naopak. "No, jestli mám to samé, co ty, není to tak zlé," říkala jsem, abych ho namíchla. "Obyčejná rýma jakou, jestli se dá věřit statistikám, průměrný Evropan prodělá jednou až dvakrát ročně. Divím se, že tě to tak sebralo."

Jakmile se K. zmátořil natolik, že mohl sedět u počítače, začal pátrat po způsobech léčby. Teď konečně z vlastní zkušenosti věděl, že acylpyrin nebo ibuprofen pomůže jen zčásti, sirupy proti kašli jsou k ničemu, po kapkách do nosu ho pálí sliznice a smrká úplně stejně jako předtím a po pseudoefedrinu (který je tady běžně k zakoupení a je to prý jediná látka, která objektivně odpomáhá od příznaků) mu nepříjemně buší srdce a vůbec je mu z něj šoufl.

Dočetl se o napařování a hned jsme to vyzkoušeli. Výsledek nic moc, jen si musel už zase převléknout provlhlé tričko. Neprozřetelně jsem mu prozradila, že mě v dětství babička nutívala pít čaj cibulák, nechutnou slizkou prapolévku s medem a solí – a K. už ho šel vařit. Po několika desetiletích jsem měla možnost si ověřit, že je skutečně tak nechutný, jak se mi v dětství zdálo – a pod K.-ovým velením jsem ho musela vypít celý hrnek. I když se na vlastní kůži přesvědčil, že jsem mu říkala pravdu a lék na rýmu opravdu neexistuje, pořád ještě věřil, že něco přece jen existovat musí, a chytal se stébel. Cibulový čaj, pravda, uvařil jen jednou.

Provedla jsem protiofenzívu – zatím jen teoretickou -- za pomoci babiččiny proslulé křenové placky. To se nastrouhá křen, smíchá se s hořčicí a pepřem, případně jogurtem a trochou mouky, aby to drželo pohromadě, a plácne se to člověku na prsa, když je tak nemocný, že se nemůže bránit. V dětství mi tuhle směs na prsa připlácli mockrát a pamatuju se, že to nesnesitelně pálilo, ale babička mě držela, abych ji ze sebe nemohla shodit. Přitom si pochvalovala, jak ze mě placka pěkně vytáhla horkost a jak mi léčí průdušky. Na podrážděné kůži mi vždycky zůstal hnusný rudý flek (ale ten na tobě, dodala jsem drze směrem ke K., díky tvé barvě nebude vidět). Nic proti lidovému léčitelství, ale zdá se mi, že všechny tyhle metody mají jediný účinek: když je hrůzný lektvar dopitý nebo bolestivá procedura ukončena, uleví se vám.

K. řekl, že děkuje, ale křenovou placku snad radši nevyzkouší. Zalezli jsme zas do postele a léčili se živočišným teplem. To fungovalo. Nikdy jsme nevěděli, jak romantické to může být – stonat společně.