Zima, zima! (O kožichu a žabkách)

Tak se k nám do baráku zašel podívat domácí, vrhl jeden dlouhý, teskný pohled na plynoměr a zavolal chlapíka, který nám odborně seřídil bojler tak, že ohřívá vodu jen na vlažno. Předtím jsme mohli teplotu regulovat, teď už ne. Není se čemu divit: když se u nás v baráku chováme jako děti, musíme počítat s tím, že se s námi bude jako s dětmi zacházet. Náš pan domácí zasáhl beze slova, věděl, že prosit nás, ať se snažíme energií šetřit, i když ji máme v ceně, nemá smysl.

Přešaltovat nám bojler zjevně taky nemělo smysl. Už druhý den naši sousedé začali tahat domů veliké krabice – elektrická topidla. Podle počtu krabic soudě musejí někteří používat i dvě, tři topidla na pokoj. Nechci vidět, co se stane, až zase přijde domácí a vrhne dlouhý, teskný pohled na elektroměr.

Vlastně náš barák není až tak hrozný, pokud jde o ochranu životního prostředí. Obyvatelstvo pěti ze sedmi pokojů pečlivě recykluje (Jednička, to je ten podivín z Konga, nejspíš v životě nepochopí, že plastové bedny na přední zahrádce neslouží ani jako popelníky, ani jako sedačky, a paní z čísla Dvě má dva džoby a je tak utahaná, že na všechno kašle). K. a můj manžel Jorubanka občas recyklují i za druhé. Po téhle stránce se náš barák chová slušně.

Ale ten plyn a elektrika! Vím, že naši sousedé nechtějí plýtvat, jen mají rádi teplo. Všichni jsou z Afriky a, jak to vypadá, neumějí se bránit zimě.

Běloši, kteří se ocitnou bez klimatizace v tropech, obvykle nemají problém zvyknout si na teplé podnebí. Stačí strávit větší část dne vleže na zádech pod větrákem, otírat si pot a každých pět minut zafunět: "Úúúúúf, to je vedro!" – a jsou docela v pořádku.

Černoši, kteří z tropického podnebí přišli do chladna, to mají těžší. A řada z nich se ani po letech nenaučí základní strategie, jak se bránit zimě. V Nigérii jsem s údivem sledovala, jak si večer, když teplota klesla na 37 stupňů, K.-ův tatínek třel holá ramínka a volal: "Zima, zima, zima!" Nenapadlo ho, že by si je mohl něčím zakrýt. Prostě trpěl zimou až do rána, dokud zas nevyšlo slunce.

K. se mi přiznal, že ani on sám po příjezdu do Bílé země netušil, jak se zimě bránit. Ano, koupil si vatovanou bundu, několik svetrů a lyžařské kalhoty, ale nikdy nevěděl, kdy si je má obléct. Stačilo, aby za oknem zasvitlo slunce a on vycházel z domu bez bundy, přesvědčen, že bude horko. Sledovat teploměr nepomohlo, protože neměl s nízkými teplotami zkušenost a prostě nevěděl, jak moc je potřeba se nabalit, když je venku patnáct stupňů, a jak moc, když je pod nulou. Sledovat chodce na ulicích taky nepomohlo, protože ti se bez výjimky oblékali do mnohem lehčích šatů, než jaké potřeboval on.

Jednou, někdy v listopadu, si vypral košili a kalhoty (pěkně na valše ve škopíčku, jak to dělával v Africe), oblečení vyždímal, oblékl si ho a chystal se jít ven. Před strašlivým osudem ho zachránil až spolubydlící, který kritickým pohledem přelétl K.-ův vodnický ohoz a řekl: "Ses zbláznil? Takhle chceš jít ven? Dyť zmrzneš, ty ----- z ryby!"

"Jo?" podivil se K. Nikdy by ho to nenapadlo.

K. není hloupý, jen mu v tomhle případě scházel jakýkoli referenční bod. V Africe, když si v devět ráno oblečete košili, ze které odkapává voda, můžete se spolehnout, že ve čtvrt na deset už bude suchá a za dalších pět minut zmáčená potem.

K. se během let chladnému podnebí ohromně přizpůsobil. Ne že by si snad na zimu zvykl – naučil se jí ubránit. V zimě, ale i na jaře a na podzim, chodívá nabalený jako sněhulák v obrovské bundě, několika svetrech, v čepici z umělé kožešiny, v tlustých rukavicích a lyžařských kalhotách. Zvykl si, že se mu lidi smějí, a je mu to fuk, hlavně že je mu teplo.

K. ale, na rozdíl od našich sousedů, nevyžaduje, aby v bytě bylo kongo. Když jsem ho informovala, že v bělošských zemích úsloví "pokojová teplota" znamená "tak kolem 20 stupňů", uvěřil mi a smířil se s tím. Když je mu doma zima, nejde se do přízemí poprat s bojlerem ani nevytáhne elektrické topidlo. Obleče si svetr.

Tak prostý úkon, ale kolik se toho musel naučit, kolik zvyklostí a pověr překonat, aby ho byl schopen.

Naši sousedé, jak se zdá, své zvyklosti a pověry nepřekonali. V pokojích musejí mít vedro jako v troubě – když jdou po chodbě do kuchyně nebo na záchod, muži na sobě mívají trenýrky, ženské šortky a tričko. Vedla jsem o tom kratší rozhovor se svým manželem Jorubankou, která si stěžovala na bytného a přiškrcený bojler. Zhrozila se, když jsem jí oznámila, že ani já, ani K. moc netopíme, prostě se tepleji oblékáme. To ona ani nikdo z její rodiny, vysvětlila mi halekavě a div si neklepala na čelo, rozhodně nepřipustí. Když je doma, musí se cítit pohodlně. A pokud se má cítit pohodlně, nemůže na sobě mít svetr! Jistě, když jde ven, pořádně se navleče. Ale venku je venku a doma je doma.

Nevím, jestli za tím není nějaká fobie. Popsal už některý psychiatr "nepřekonatelnou hrůzu ze svetru, dlouhých kalhot a teplého prádla, která se pacienta zmocňuje, když je ve svém bytě"? Anebo je za tím jen jakási provinční hrdost přistěhovalce – "Žiju sice v cizině a v mnohém se musím přizpůsobit, ale když jsem doma, vyrobím si tam Afriku"? Jestli je to ten druhý neduh, můžu říct, že jím trpí značná část emigrantů ze všech zemí – jen má širokou škálu projevů.

I tak si myslím, že by neškodilo, kdyby se dávno zavedené kurzy "přežití v džungli," "přežití v extrémních podmínkách", "přežití ve stavu beztíže" a podobně doplnily ještě pár dalšími -- našim spolubydlícím by vůbec neuškodil kurz "přežití v mimořádně neextrémních podmínkách v zemi severního mírného pásma, s obzvláštním důrazem na oblékání". Jak vidím na K.-ově příkladu, tohle nejsou věci, které by průměrný Afričan zvládl do týdne bez pomoci. Jedna z prvních lekcí by se jmenovala: "Jsou trepky nebo vietnamky vhodnou obuví, když venku sněží?" Po pár hodinách pilného studia by žáci zjistili, že ne.

A já bych už nemusela potkávat na ulici zjevy jako dívka, kterou jsem viděla včera ráno, když zrovna padal mokrý sníh. Měla na sobě obrovský kožich, obrovskou čepici, obrovské rukavice. Ale pod tím vším jen tenkou květovanou sukni a holé tmavohnědé nohy v žabkách. Brodila se sněhovou břečkou k vlakovému nádraží, celá se chvěla zimou a promrzlými rty si cosi mumlala. Neslyšela jsem, co přesně, a stejně to nejspíš nebylo anglicky. Ale jsem přesvědčená, že si říkala. "Zima, zima, zima, to je zima! Proč je tu taková zima? Proč mi to dělají? Proč, proč, proč?"